Výstup na nejvyšší horu Norska – Galdhøpiggen

Galdhøpiggen je nejvyšší horou Norska. Měří 2469 metrů a poprvé byl zdolán v roce 1850. O post nejvyšší hory dlouhou dobu soutěžil s Glittertindem, který byl vyšší díky ledovci na svém vrcholku, ovšem ledovec se zmenšil. a tak se dnes dá jednoznačně určit Galdhøpiggen jako nejvyšší hora Skandinávie.

Výchozí bod výstupu Spiterstulen

Ve Spiterstulenu (1100 m. n. m.) jsme postavili stan a řešili, co s načatým dnem. Byly dvě odpoledne. Původně jsme chtěli zbytek dne proflákat po okolí a na Galdhøpiggen vyrazit až dne následujícího, leč předpověď jasně určila dnešek a dnešní noc jako poslední hezké počasí na týden dopředu.Podle mapy to na vrchol trvá 4 hodiny a dolů 2. Po zkušenostech se vzdálenostmi z Hardangerviddy jsme lehce propadali skepsi, ale světlo je dlouho. Pokud bychom to stihli opravdu za oněch šest hodin, dorazili bychom v osm. Světlo je do jedné, měli jsme tedy ještě pětihodinovou rezervu; a pro všechny případy i čelovky.

Tříetapová cesta na vrchol

A tak jsme vyrazili. Cesta se dá rozdělit do tří úseků. Prvním úsekem jsou hliněné cestičky, tráva, ovce a pramenité potůčky, to vše s výhledem na base camp. Druhá část výstupu vede po suťoviskách a sněhových polích, ledovcové potůčky nahrazují pramenité a výhled je již i na druhou stranu od campu, na srázy a ledovce. Třetí fází je samotný výstup na Galdhøpiggen. Jde o cestu z předběžného vrcholku (Keilhaus topp – 2355 m. n. m.), ledovec, přes který vede stezka se srázy (tak nezodpovědní jsme, bez maček a cepínu, a už dávno bez vody).

První fázi jsme šli sami, předběhli nás jen tři lidi. Bylo vedro naprosté a zničující, slunko svítilo celou dobu. Tenhle terén je vražedný, samá hlína a tráva kolem sebe.

Při druhé fázi bylo líp, při pohledu na sníh si dokážu vsugerovat, že by mi mohla být zima, kdybych se trochu snažila a kupříkladu se v něm nahá vyválela.V téhle části bychom potkávali spoustu protichodců, kdybychom stylově nezakufrovali a nešli sto, maximálně tři sta metrů od značené cesty. Ale trocha bloudění ještě nikoho nezabila, snad kromě těch, co spadli ze srázu, nebo kromě té, co má na vrcholku náhrobní kámen.Lidi jako mravenci šli, sbíhali a klouzali dolů. Několik snowboardistů sněhová pole sjíždělo. Potkali jsme dva kluky… „Hi,“ povídají oni. „Hi,“ povídáme my. „Ten výhled je parádní,“ praví jeden z nich k druhému. „Aha, tak asi spíš ahoj?“ pravím já.Pokecali jsme, došli jen na Keilhaus topp, onen předběžný vrcholek, že už je pozdě a že je Galdhøpiggen ještě daleko. Taky si s sebou nevzali moc jídla a prostě se raději vracejí. Ve své naivitě jsme si s Lukášem do té doby mysleli, že je Keilhaus topp Galdhøpiggen, leč ani tak jsme svoji cestu nevzdali, na to už jsme byli moc daleko. My s sebou měli každý jednu Deli tyčinku, pytlík oříšků na vrchol a průběžně aktualizovanou jednu láhev na vodu a počítali jsme se světlem do jedné.

Sami na vrcholu a bobování dólu

Po dosažení předběžného vrcholku už cesta ubíhala rychle. Šli jsme koryty vyježděnými ve sněhu, slunce oslňovalo a kolem byl nepředstavitelný výhled. Byli jsme sami, všichni lidi už byli dávno pryč. Galdhøpiggen jsme dobyli v sedm. Kiosek na vrcholu byl již dávno zavřený. Deset minut po nás přišla ještě dvojice Norů, celý vrcholek jsme měli celou dobu jen a jen pro nás čtyři. Nebyl zase tak špatný nápad vyrazit až odpoledne, když si představím, kolik lidí tu muselo být přes den…

Čas do jejich příchodu jsme strávili hledáním a nalezením kešky. Důstojné, mít jako první zářez norský nejvyšší vrchol.Na vrcholku je zaměřovadlo s popisem okolních hor. Nastudovali jsme si místní názvopis a vyfotili se u něj, hezky vzájemně s Nory.Na sluníčku jsme se pustili do oříšků a když nezbylo nic než hromádka skořápek od pistácií, vydali jsme se dolů.

Igelitky na bobování jsme operativně nechali ve stanu. Protože ale moje kalhoty už dávno potřebovaly vyprat (a vyhodit), nedala jsem se zastavit a kus sestupu jsem si sjela po zadku. Sníh byl tužší, než se dělal, a ve stopě plné zákopů pro stoupání to malinko drncalo. Ale jelo to, jen to fičelo, a prostě se nedalo odolat.Další sněžná pole už jsem klouzala po botech. Nohy se čas od času zasekly ve sněhu nebo se některá zabořila nad koleno a potom jsem měla sněhu plný obličej a vůbec to bylo úděsně vyčerpávající a namáhavé a adrenalinové a nevyslovitelně nádherné, úžasné, skvělé. Slunce a rozstřikující se sníh, my jen v tričku, kalhotech a návlecích, nikde nikdo. Do base campu jsme dorazili v půl desáté. Nahoru jsme šli pět hodin, dolů dvě a půl – slušné skóre.

chatka nebo kemp v Spiterstulenu

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Mačky se v pár místech mohou hodit, ale jde to celkem bezpečně zvládnout i bez nich. Postup přes ledovec není nebezpečný z hlediska trhlin.

Do Spiterstulenu se dostanete pouze silnicí č.55, jež propojuje městečko Lom s oblastí Sognefjord. Cesta je v průvodcích popisována jako špatně udržovaná, avšak pro našince je to zcela v pořádku. Každé, aspoň trochu normální osobní auto ji zvládne.

Trek přes nejvyšší skandinávské pohoří Jotunheimen