Výstup na nejvyšší horu Maroka a severní Afriky Jebel Toubkal

Kdo chce zažít závan exotiky a zároveň neutratit moc peněz, měl by vyrazit do Maroka. Nabízí celou řadu kulturních i přírodních zajímavostí, přičemž jednou z těch nejpůsobivějších je nejvyšší hora severní Afriky – Jebel Toubkal (4167 m), kde se můžete alespoň na chvíli schovat před neúprosným žárem slunce v nížinách.

Je únorové ráno a my spěcháme z barevné ubytovny „Rainbow“ nedaleko hlavního náměstí Jemaa El Fna v Marrákeši na zastávku Grand Taxi. Tak se tu jmenují malé dodávky, fungující na kratší vzdálenosti stejně jako ruské maršrutky. Čeká nás 65 km do horské vesnice Imlil (1740 m), kde začíná výstup na nejvyšší horu severní Afriky – Jebel Toubal.  Malá horská vesnička je závislá na turismu, a tak je letos už i poslední úsek cesty pokrytý asfaltem. Hlavní ulice, strmě se zvedající do údolí, nabízí nepřeberné možnosti koupě nebo půjčení horolezeckého a kempingového vybavení. Mají tu snad všechno až na plynovou kartuši s VAR závitem. Nakonec ale seženeme i tu, i když za přemrštěnou cenu.

Mrazivá noc v marockých horách

Po propletení se úzkými uličkami přicházíme na prašnou cestu, vedoucí k posledním stavením na konci údolí. Okolí je naprosto vyprahlé, ojedinělé stromy tu vytrvale zápasí o to málo vody, které tu je. I přesto, že je únor, jdeme v tričku, což v tuhle dobu nebývá úplně zvykem. Stejně jako u nás byl i v Maroku v létě 2015 nedostatek vody. Nepřišly sem ani podzimní a zimní srážky, a tak tu po cestě, která je běžně skialpovou trasou, jdeme v sandálech. Výstup je tak sice snazší, ale v celé zemi přináší nedostatek sněhu velké problémy.

Široká cesta plynule přechází ve vyschlé koryto řeky Mizane, ze kterého přecházíme na pěšinu, mírně se vinoucí svahem. Občas mineme pár ovcí, vytrvale spásajících zbytky trávy mezi zakrslými keříky. Po necelých dvou hodinách přicházíme zpět ke korytu říčky, která už není schovaná pod sutí, ale prudce proudí skalním korytem. Okolních několik budov nabízí klasický sortiment horského občerstvení. Cesta pokračuje v konstantním sklonu až k chatě Toubkal. Celkově jsme na 11 kilometrech s 1000 m převýšení strávili 4,5 hodiny i s obědem (někde se udává až 8 hodin). Chaty Toubkal i Nelter nabízejí ubytování, jídlo i místa na stan. Jsme ve výšce 3200 m, ale po sněhu ani památka. Zima se ale hlásí o slovo spolu se západem Slunce. Teplota prudce klesá k -10 °C, a my se tak pod jedním spacákem nemůžeme dočkat rána.

Než stačíme rozhýbat promrzlá těla a vyrazit, předchází nás několik skupinek s průvodci. Cesta vede v serpentinách po kamenité cestě do údolí, kde se objevuje první sníh. Je tvrdý jako led, a tak i přes poměrně malý sklon zvažujeme použití maček. Naše rozhodování se protáhlo tak, že docházíme až na vrchol bez nich. Na konci úzkého údolí se cesty dělí, podle map je možné jít na vrchol zprava i zleva. My využíváme hlavní cestu, vedoucí vpravo, a dvěma serpentinami se dostáváme na rozeklaný hřeben, z něhož už vidíme masivní ocelový trojúhelník značící nejvyšší bod. Na vrcholu jsme sami a užíváme si daleké výhledy na všechny strany. I přes surovou vyprahlost a jednotvárnost má pohoří své kouzlo.

Osamělý klid Vysokého Atlasu

Sestupem zpět ke stanu náš den zdaleka nekončí. Nechceme jít zpátky stejnou cestou, a tak pokračujeme dál vzhůru údolím, kterým jsme předešlý den přišli. Obcházíme západní vrchol Toubkalu a šplháme do sedla Tizi n’Ouanaoums (3700 m). Pokud bychom neodbočili do sedla a šli dál údolím, dostali bychom se na vrchol Ouanakrim (4088 m), odkud se dá pokračovat přes osadu Tizi Oussem na silnici vedoucí z Imlilu do Asni. Nám se v sedle naskýtá velkolepý výhled strmým údolím Tisgui. Dole pod námi se leskne modrá hladina Lac d´Ifni, k němuž míříme. Zdá se být, co by kamenem dohodil, ale ve skutečnosti scházíme 2300 výškových metrů. Serpentiny se kroutí jako nekonečný had a nohy se nám v kamenitém terénu začínají slušně motat. Je tu neskutečný klid, nikde ani živáčka. Atmosféru podtrhují i okolní holé barevné skály.

Další den od jezera míříme do vesnice Amsouzart, odkud už pokračujeme dál do civilizace a do údolí Todry (také rozhodně stojí za návštěvu). Jestli ale nespěcháte, pokračujte v cestě kolem celého masivu hory Toubkal. Trasa odbočuje ve zmíněném Amsouzartu, prochází odlehlými pasteveckými osadami a vrací se zpět do Imlilu. Ročně tenhle 5 – 6denní trek absolvuje jen kolem 300 lidí, což dává šanci pro osamělé objevování krás Vysokého Atlasu. Pokud je vám i tohle málo, v okolí najdete dalších šest čtyřtisícovek, které zejí prázdnotou a čekají na vylezení.

Tipy na cestu

• Obtížnost: Celkově je výstup poměrně jednoduchý, nejobtížnější úsek bych přirovnal k zimnímu výstupu na Sněžku s uklouzaným sněhem.
• Počasí: Do Maroka se dá vyrazit celoročně, ideální je podzim nebo jaro, kdy nehrozí tropické teploty. V horách je nutné počítat s výkyvy počasí, v zimě se sněhem.

Ubytování možno pod stanem, nebo v horské chatě Toubkal. Cestou na vrchol je množství malých obydlí, prodávajících základní potraviny a chlazené nápoje. Vodu jsme pili i z potoka nad chatou. Voda je ale nedostupná od chaty Toubkal až k jezeru Ifni (pozor, nepít z jezera, ale od pastevců).

Běžná trekingová výbava, pevné boty, stan a spacák (v případě, že nebudete spát v chatě Toubkal). Pokud napadne sníh, jsou mačky a cepín nutností.

Marrákeš – Imlil: Grand taxi cca 50 dirhamů (1 dirham = 2,5 Kč), s přestupem v Asni

300

1. Z vesnice Imlil k chatě Toubkal. Délka cesty cca 10km, časová náročnost. 6 – 8 hodin
2. Výstup na Toubkal. Doporučení: Pokud chcete jít nahoru i dolů stejnou cestou, nechte si věci v horské chatě/stanu a vydejte se na Toubkal jen s nejnutnějším vybavením. Převýšení 960m, 12km, 7 hodiny cesty.
3. Z chaty Toubkal zpátky do Imlilu.

Okruh kolem Toubkalu (5-6 dní)