Výstup na Møysalen – mýtická hora severních ostrovů Norska

Naprosto nic nenasvědčuje faktu, že jsme více jak dvě stovky kilometrů severně od polárního kruhu. Těžce prostupná džungle je tak trochu nečekaným úvodem výstupu na nejvyšší vrchol Vesterálských ostrovů.

Lofotské a Vesteralské ostrovy (správně Vesterålen) patří již léta k největším magnetům norského severu. Zástupy zubatých štítů zde rostou přímo z chladného oceánu jako kamenné vykřičníky. Žraločí tlama otevřená vesmíru. Zatímco na populárnější Lofoty musíme draze cestovat lodí (ovšem od r. 2007 již také po mostě), na sousední Vesteraly se dostaneme suchou nohou. Labyrint čtyř velkých a několika menších ostrovů je spojen s pevninou kilometrovým mostem Tjeldsund, při cestování mezi samotnými ostrovy pak lze využít několika dalších mostů.. Při pohledu na celé souostroví jak od moře, tak od pevniny asi jen málokdo tuší, že ty nejvyšší a nejostřejší vrcholy se nalézají právě na Vesteralech. Titulem nejkouzelnější hory ostrovů se může pyšnit kamenný obelisk Ræka (607 m, leží přímo u pobřeží na ostrově Langøy), tím skutečně nejvyšším je pak Møysalen na největším z Vesteralských ostrovů – ostrově Hinnøya. Přes nikterak impozantní výšku 1262 m se jedná o skutečně kolosální štít, jemuž v těchto drsných končinách může jen sotva co konkurovat. Svým tvarem vysoko vyzdvižené stolové hory, obklopené dvěmi skalními věžemi sloužil léta jako spolehlivý maják námořníkům, vracejícím se z rybolovu. Kdo byl prvním člověkem na vrcholu je dodnes opředeno tajemstvím. Stejně mýtický je původ názvu hory. Podle pověsti je plochý vrchol stropem obrovských tajemných prostor (sálů), které stráží dvě dívky (møy – dívka, panna).

Na Střechu severních ostrovů

Začínáme kousek za Kajlordem, malou osadou na konci cesty č. 822. Do Kajlordu jezdí také trajekt. Sotva viditelná a skutečně hodně podmáčená pěšina kličkuje kolem padlých stromů a několikrát překonává mnohdy nesnadno překročitelné potoky. Na konci pouti se krajina otevírá a nezbývá než užasnout na dokonalou harmonií severské přírody. Nad pažitem kýčovitě zelené trávy se tyčí rozeklané štíty těch nejpodivuhodnějších tvarů. Titul nejbizarnější hory pak náleží ostré špici Durmåltindan. Do cesty se staví poslední nepříjemná překážka – kaskády horské bystřiny, která s ironickým posměchem spěchá k hor do náruče moře. Chodník dále vede skalnatým kuloárem v blízkosti koryta bystřiny, čím výše stoupáme, tím opojnější jsou výhledy na hory rostoucí z moře kolem nás. Jakmile dosáhneme hřebene Memurutinden, objeví se před námi ohromující zasněžená krajina s hroty rudých žulových věží zapíchnutých do oblohy.

Zde končí cesta, díky absenci stop ve sněhu jsme asi letos prvními dobyvateli vrcholu. Přes výškou, přibližující se limitu beskydských vrcholů, si zde můžeme bez přehánění připadat jako dobyvatelé Mont Blancu. Sněhové převěje hrozivé visí nad hranu hřebene, kam oko dohlédne se táhnou pouze mohutně zasněžené štíty a hluboké kotliny. Následuje krátký sešup, respektive sjezd po sněhu do kotliny, skrývající i uprostřed července pod ledem několik horských jezer. Masív Møysalen je tvořen elegantním ostrým skalnatým hřebenem, zakončeným dvěmi impozantními skalními věžemi (do kamene zakleté panny, hlídající vstup do podzemí). Výstup na vrchol je tak logicky veden přímo po ostří hřebene. Otevírají se dech beroucí výhledy na „bodliny“ vrcholů sousedních Lofot, které v podobě jakéhosi gigantické mořského ježka ční z chladného kobaltu oceánu. Jakmile překonáme po okraji malý, ale vzdušný ledovec, dostaneme se na závěr hřebenovky, který je zajištěn sérií ocelových lan, tedy prvkem, který se v Norsku jen tak nevidí. Od mohutné mohyly kamení na vrcholu se otevírá pohled, který v ničem nepřipomíná, že se nalézáme na ostrově. Jen hory a hory. Od štítů na poloostrově Senja po ledovci opancéřované kolosy na území švédského Laponska s mohutnou Kebnekaise na čele. Sestup z vrcholu je již jen báječným sjezdem po botách a vlhkém pozadí. Den je přiměřeně seversky hezký a stále nové a nové scenérie zpestřují zdlouhavou cestu. V zátoce Lonkafjorden zrovna kotví chatrný rybářský člun a tak někteří slabší jedinci podléhají nabídce k obeplutí úvodní džungle. Takže pouze ve čtyřce podstupujeme závěrečné „borneo“. Ovšem pohled na jednu zvláště malebnou zátoku, utopenou v zeleni s kýčovitou kulisou Lofot na obzoru, nás vyprovokuje ke koupeli. Teplota vody je zde v těchto severních šířkách na úrovni „do vody jako muž, ven z ní jako žena“, ale jen pro pocit to stojí zato.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek.

Na souostroví Vesteraly se dostaneme po jediné komunikaci, spojující hlavní norské město Oslo se severem, tedy po cestě E 6. V obci Bjerkvik odbočuje na ostrovy silnice E 10 (most). Železnicí se do hor nedostaneme, pouze ze švédské strany (trať Kiruna – Narvik)

Trek norským pohořím Jotunheimen – osm dní v zajetí slunce a sněhu