Výstup na Mount Rinjani na ostrově Lombok v Indonésii

Na ostrov Lombok jsme připluli trajektem z Bali, kam jsme přiletěli z Jakarty. Máme prostě rádi složitější způsob cestování a letět přímo by byla pěkná nuda. Naším dopravním prostředkem se na ty necelé tři týdny stal skútr, což je v Indonésii nejjednodušší způsob dopravování z bodu A do bodu B (vlastně jsme se ani moc nesnažili pochopit systém veřejné dopravy, pokud veřejná doprava nějaký systém vůbec má).

Trek na Mount Rinjani začíná na začátku Rinjani National Park v horské vesničce Senaru, kam přijíždíme večer před výšlapem. Tady zjišťujeme, že pokud se chceme vydat na vrchol, musíme zaplatit vstupné do národního parku, což by nebyl takový problém, ale navíc si musíme zaplatit jednoho průvodce a dva nosiče, což už pro nás problém je. Ne, že bychom na to neměli, ale přijde nám prostě zbytečné, aby si dva jakžtakž zdatní horalové platili za výšlap průvodce a ještě k tomu si nechali nést bagáž. Ale ono to ve skutečnosti vlastně docela drahé na místní poměry bylo (cca 3.000,-Kč/osoba).

Naštěstí potkáváme chlápka, který nám je ochoten za menší úplatek prodat pouze vstupné do parku a několik rad ohledně treku. Vyspíme se venku pod nějakým přístřeškem hned u brány do národního parku a ráno po čtvrté hodině vyrážíme (v noci nám potulný pes stihne sežrat část jídla, kterou jsme šetřili na trek). Musíme se vydat na cestu dřív než ostatní skupiny, které samozřejmě mají svého průvodce a několik nosičů. Výhrůžky všech nahaněčů, které jsme potkali v Senaru, a kteří nám chtěli prodat své průvodcovské služby, se postupně rozplynou.

Nemůžeme se ztratit, cesta je jasně viditelná (místy téměř dálnice) a my máme tušení, že neumřeme, jak nám bylo předpovídáno. Cesta nahoru je opravdový očistec, jdeme pralesem strmě nahoru, nikde žádný výhled, hrozná vlhkost, koupeme se ve vlastním potu a sotva dýcháme. Nedá se jít rychle. Postupně nás dobíhají skupinky turistů se svými osobními nosiči a průvodci. Jasně, že jsou rychlejší, nic nenesou, kdežto my bojujeme s jedním 15kg batohem a druhým 25kg batohem. Vodu je možné si nabrat u vodopádů Sendang Gile.

Nahoru do sedla nad jezerem se dostáváme kolem šesté hodiny večerní. Stavíme stan, slupneme čínskou (nebo indonéskou?) polévku a okamžitě usínáme. Nutno podotknout, že tábořiště je opravdu nechutné, všude samé odpadky, smrad a krysy. Ráno nabízí konečně krásný výhled bez mlhy. Na jednu stranu hory, v dáli moře a dole pod námi sopka zabořená v sopečném jezeře. Je vidět i summit Rinjani.

Balíme a sestupujeme cca 700 metrů dolu k jezeru, kde jsme úplně sami, rychle se vykoupeme v hot springs a míříme 900 metru zase nahoru, kde opět přespíme na smětišti. Třetí den vstáváme opravdu brzo a míříme už konečně na vrchol – převýšení asi 800 metrů. Jdeme po hřebeni širokém asi 1,5 metru. Cesta je náročná, protože se jde po sopečném štěrku. Nahoře jsme tak akorát na svítání. ale moc toho v tom oparu nevidíme. Konečně to máme za sebou.

A teď nás čeká už „jen“ cesta dolů, což znamená klesání 2.800 m. Jdeme stejnou cestou, protože v Senaru máme ustájený skútr. Byl to jeden z nejnáročnějších treků, které jsem kdy šla, ale stále to za to a nutno říct, že jsme na sebe byli i náležitě pyšní, neb jsme to zvládli bez průvodce i bez nosičů. Ale nohy, ty bolely ještě pár dní.

Spaní ve stanech v tábořištích, jídlo s sebou.

V případě využití nosičů se člověk o nic takového starat nemusí.

Dostatek jídla a vody, vařič, teplé oblečení do vyšších nadmořských výšek, pevná obuv, stan, karimatka, spacák.

V případě, že člověk využije nosičů a průvodcovských služeb, o jídlo, vodu a komplet vybavení na přespání, se starat nemusí (vše nesou nosiči, včetně plenty, která poslouží případně jako toaleta).

Horská vesnice Senaru

1. den: Senaru – Sendang Gile/Tiu Kelep Waterfall – hřeben nad jezerem Segara Anak (basecamp)

2. den: Hot springs – sedlo pod vrcholem Mount Rinjani (basecamp)

3. den: Mount Rinjani (summit) – Senaru (stejná cesta zpět)

Bali – Mount Agung (3031 m.n.m.)