Výstup na Monte Renosu na Korsice

Opusťte trasu!

Ať už je vaše nadšení trekem GR20 jakékoliv, ruku na srdce: jsou místa, která na téměř dvě stě kilometrů dlouhé trase nejsou ničím zvláštní. Kilometry se vlečou, krajina skoro nemění a několik posledních hodin dne by se dalo shrnout do jedné věty. Takové úseky jsou na většině dálkových tras, tomu se zkrátka nelze vyvarovat a není na tom nic špatného.

Proto jsem osobně již naučen, že je vhodné se v průvodcích dívat po tzv. alternativních úsecích trasy, které buď bývaly oficiální součástí treku nebo na ni aspirují. To se vždy mění v závislosti na náročnosti daného úseku – alternativy jsou tedy většinou v místech, kdy při špatném počasí nelze traverzovat hřebeny a vysoko položená místa (sedla), ale trasa je oficiálně (stejným značením jako celá stezka) před klíčovým místem svedena do údolí a končí ve stejném místě, jako její „výšková varianta“ (často značena jinak), po níž je vhodné jít jenom za jistého počasí. Nelze nicméně tvrdit, že alternativy, či varianty k oficiálnímu směru stezky, nejsou její součastí – často ji zážitkově zcela předčí! Nebojte se proto experimentovat a nedržte se křečovitě průvodce, objevíte mnoho krásy!

Stejně tak tomu je i u výškové alternativy na pomezí desáté/jedenácté etapy GR20 při výstupu na Monte Renosu (2 352 m n.m.) – pod masivem je u sjezdovek oficiální bílo-červený pruh sveden do údolí, kde celý hřeben obchází, do vyšších partií pokračuje jenom vyšlapaná stezka a čas od času postavený kamenný mužik. O tom ale podrobněji níže.

Hlavně nezabloudit!

U Refuge d´E Capannelle (1586 m n.m.) končí desátá etapa a začíná podle průvodce etapa jedenáctá. Ta pokračuje dolů do údolí a travezem celého skalnatého masivu Monte Renosu (2 352 m n.m.), stále po tradiční „gé-erkové značce“, tedy bílo-červeném pruhu. Rozlučme se s ním na jeden den, naši lítost nad takovým rozhodnutím určitě vynahradí dílčí horský výlet do opuštěné krajiny!

Od zmíněného Refuge d´E Capannelle (1586 m n.m.) vyjděme jednoduše do protilehlého svahu s lanovkou, pod níž několik desítek metrů prudce nastoupáme, abychom odbočili vlevo do svahu na krátkou vytvořenou cestu. Po té zřejmě jezdí rolby či jiné velké upravující či dopravní prostředky. Pravá legrace začíná v těchto místech – ačkoli je stezka stále vzhůru značena kamennými mužiky, spoléhejme spíše na vlastní intuici. Proč? Zřejmě každý, kdo tudy šel, si postavil mužiky při své cestě a své variantě výstupu na horu, často se tedy ocitneme v poli plném kamenných ukazatelů správné cesty, z nichž jsou ale všechny ty správné (nebo aspoň jejich většina). Tomu odpovídají i vyšlapané stezky a cestičky. Rada je tudíž jednoduchá – vrcholek hory je vidět, směr pěšinek mezi velkými kameny a klečemi je vesměs stejný, a tak pokračujme pořád vzhůru za nosem a nenechme se znervózňovat trochu zmateným hojným značením!

Za více než hodinu svižným tempem do kopce se ocitneme u krásného jezera Lac de Bastani (2 092 m n.m.), čistá a průzračná voda přímo pod stěnami skalnatého Monte Renosu (2 352 m n.m.) láká ke koupání, a tak směle do toho! Je zde také ideální místo na svačinu či oběd v závětří. Pozorujme v poklidu vrcholový kříž či zkoumejme následující cestu, hlavně si užívejme ve srovnání s oficiální stezkou GR20 naprostou liduprázdnost.

Cesta dál od jezera vzhůru se ještě více zprudčí a občas bude třeba ve změti velkých kamenů a suti použít třetí i čtvrtou končetinu. Nic hrozného to ale není, od jezera to vypadá hůře! Během pár desítek nastoupaných metrů se dostaneme na rozlehlé vrcholové plato celého hřebene, to nejtěžší máme za sebou a nám se otevřou výhledy široko daleko! Mezi bludnými balvany nalezneme svou cestičku nahoru ke kříži, neustále však sledujme v horším počasí kamenné mužiky! Poslední stovky metrů jsou zcela snadné a veškeré dnešní převýšení už máme dávno za sebou.

Velký kříž tyčící se nad bezednou propastí na samém vrcholu Monte Renosu (2 352 m n.m.) je naším úplným cílem výstupu – pozor, musíme ještě dolů! Pokocháme se výhledy kolem, krajina má bílo-šedo-hnědý ráz, poměrně netradiční kombinace. Při troše štěstí spatříme i moře a další korsická lákadla. Na vrcholové pyramidě nejspíše nikoho nepotkáme, to je to nejlepší! Neusínejme ale na vavřínech – musíme ještě dolů, a to je za zhoršeného počasí opravdu orientační zážitek!

Soutěž v orientaci

Na další značení mužiky zapomeňme! Tuto radu si pamatujme! Na hlavním hřebeni Monte Renosu (2 352 m n.m.) jich je stovky, ale většinou vedou někam jinam, než bychom chtěli (oproti výstupové trase od Refuge d´E Capannelle (1586 m n.m.)). Z pohledu dalšího postupu se budeme držet co nejvíce vlevo na úpatí hřebene, abychom traverzovali v bezpečné vzdálenosti nad propastí na východní straně – příliš výšky ztratit nemůžeme, nehrňme se proto bezhlavě dolů do údolí! Dojdeme do místa, kde se úzkým přechodem a strmou skálou spojuje náš masiv s jižní části hřebene. To, co vypadá z dálky poměrně strašně, se mění v naprostou pohodu – jen občas je vyžadováno použití rukou při slézání z velkých kamenů a menších skalek, ale to nepřekvapí.

Objektivně nejhorší máme za sebou a stojíme na dalším širokém platu jižní části hřebene, kde je několik vyšlapaných stezek. Zde se tak trochu láme chleba – sezka zcela sebevědomě pokračuje v našem nynějším pohledu vlevo (čili více na východ) přes nejbližší úplně plochý vrcholek s velkou kamennou mohylou. Na druhou stranu je pěšina nevýrazná a mužika možná ani nezahlédneme. Ale:

Cesta vpravo, tedy více západně, je tou pravou! Po menším traverzu klesá prudce po kamenných deskách až hluboko do údolí do míst zvaných I Pozzi, což jsou nádherné říční meandry v pohádkově hebké trávě v klínu skal. Opravdová idyla! Cesta vlevo traverzuje celý zbytek hřebene nad I Pozzi bez ztráty výšky až do míst, kde se jakýkoliv náznak lidské stopy ztrácí a mezi několika zcela neprůstupnými prudkými svahy můžeme nalézt několik vhodných míst k sestupu mezi keříky – mužiky neočekávejme, sestupujeme podle citu stále dolů do údolí. Tato varianta je spíše vhodná pro ty, kdo chtějí ještě chvíli zůstat vysoko v horách u výhledů a kteří se nebojí improvizovat.

Ať už si vybereme cestu jakoukoliv, dorazíme do malebného údolí k již zmíněnému I Pozzi (v případě druhé varianty se musíme kus vrátit), což je po celém dnu v opuštěném horském terénu ta pravá odměna – zde už nenarazíme určitě na nikoho, poklidná říčka vytvořila meandry, kde se pasou koně, krávy či ovce a celé to působí naprosto pohádkově. Vodu z řeky však neberme! Kontaminace výtrusy je nasnadě, nedaleko je možné najít pramen, pastevec z jediného domku při ústí údolí nám jistě poradí, kde přesně pramen najít (bez instrukcí na místě je to poněkud složité).

Refuge d´E Capannelle

nocoviště Bergerie des Pozzi

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

K chatě autem či „po svých“

Co dál?

Záleží jenom na nás, v kolik hodin jsme na I Pozzi přišli – můžeme pokračovat okolo kamenného domku pastevce dál a nalézt neznatelnou stezku traverzující svah kolem dokola na východ a napojující se po několika kilometrech opět na oficiální bílo-červený pruh GR20 a dojít až k nejbližšímu konci etapy.

Já doporučuji na kouzelných I Pozzi zůstat, dobrat vodu v prameni u řeky, uvařit si a postavit stan u meandrů – samozřejmě se nedivte, pokud vás některý zdejší ochranář přijde pokutovat. Slušný turista ale rozdělá stan se setměním, večer si užije v poklidu přírody a všechno po sobě druhý den pouklidí, aby se mohl s čistou duší vydat dál po stezce a napojit se na přelidněnou GR20 a jenom vzpomínat, jaké to bylo, osamocený v tak krásném koutu Korsiky …