Výstup na Medenicu v makedonském pohoří Bistra

Až takřka v dostřelu turistického centra Mavrovo se objevuje vedle cesty rozlehlá louka, o jejíž funkci podle několika již postavených stanů není pochyb. Kemp to sice není, ale když zde mohou kvasit Makedonci, tak my snad také. Ostatně na skromný dotaz odpovídá majitel místního malého baru a obchůdku v jednom jasnou a srozumitelnou větou: „Nema problema, prijatel“.

Pohoří Bistra planina má mezi Makedonci svůj zvuk. Velmi dobrý zvuk. Proč, to je mi záhadou. Ne že by to nebyly pěkné hory. Jistou poezii a půvab lze v rozmáchlých mongolských prostorách oblých travnatých kopců nalézt. Ale nejkrásnější makedonské hory, přestože to mnozí budou tvrdit, to asi nebudou.

Nema problema

Do hor Bistra planina jsem zabrousil víceméně omylem. Hlavním cílem výpravy bylo pohoří Jakupica, které by si díky několika krásným vápencovým vrcholům a skalním útvarům možná více zasloužilo titul nekrásnějších makedonských hor. Jenže člověk míní, stavitelé dálnic mění. Silnice vedoucí přímo do hor je nesjízdná a tak volíme náhradní program – Mavrovské jezero a hory kolem něj. A není to špatná volba. Táboření a koupání přímo v čistých vodách jezera je příjemné a díky mnoha dalším tábořícím Makedonců má i nečekaný společenský rozměr. Nedaleko ležící turistické, ale spíše lyžařské středisko Mavrovo je mimo sněhovou pokrývku takřka „městem duchů“. Mrtvo a pusto, hotely sice fungují, ale hosté se nějak zapomněli doručit. Ve stylovém kamenném baru mámím z majitele alespoň pár elementárních informací o pohoří Bistra, které se tyčí do více jak dvoutisícové výšky přímo nad jezerem. Ovšem moc jsem se toho nedozvěděl, jen takové ty všeobecné blafy typu „ljepa planina, sigurno, nema problema“ atd. Jediným vodítkem se tak stává plastická zimní mapa, umístěná ve spodní části lanovky na konci střediska.

Bistra znamená Čistá

Kudy stoupá do hor trať sedačkové lanovky, stoupáme i my, neboť sloupy zařízení jsou spolehlivou navigací. Čím výše stoupáme, tím bohatší jsou výhledy na překrásné přehradní Mavrovské jezero (12 x 3 km), které se jako protáhlý modrý fjord zařezává do hornaté krajiny. Na obzoru pomalu roste val mohutného pohoří Šar planina (2748 m), které však díky blízkosti Kosova a Albánie ještě není zcela bezpečným územím. Šar znamená „pestrý“ a kdysi jsem tímto „pestrým“ pohořím putoval. Ale mimo nevraživých, objektivně nebezpečných pasteveckých psů (Šarplaninec je vyhlášeným plemenem) a zasmušilých hor jsem nic extra pestrého nespatřil. Rovněž nejvyšší makedonské pohoří, stále tak trochu tajemný Korab (2764 m) na hranicích s Albánii, se stále víc a víc obnažuje ve své vápencově-travnaté kráse. Teprve od horního konce lanové dráhy můžeme pohlédnout do tváře našemu cíli – pohoří Bistra. Od obzoru k obzoru se táhnou nekonečné, jen mírně modelované travnaté hory. Podle mapky dole v údolí již tušíme, který vrchol pohoří je nejvyšší a pohled na výrazný, jednoznačně nejvýše stoupající hřeben nenechá nikoho na pochybách, že se jedná o summit celého pohoří. Přítomnost lyžařského střediska Mavrovo je na západním okraji více jak patrná. Sloupy lyžařských vleků, obslužné silnice a několik nevzhledných stavení na kráse hor rozhodně nepřidalo a tak rychle pryč. Naštěstí již po pár krocích je vše jinak a nerušeni žádným kovovým či betonovým monstrem můžeme v klidu vychutnávat takřka asijskou atmosféru pohoří Bistra. Název pochází ze slova „čistý“ a vztahuje k neobyčejně čistému ovzduší, které v horách panuje.

Sladce omamná Medenica

Na značené stezky zde příliš nenarazíme, mapa pohoří neexistuje a tak je zde více jak kde jinde dána šanci improvizaci a volnému toulání. Našim cílem je vrchol nejvyšší, nesoucí název Medenica (2169 m). Jak se na první pohled zdál tento vršek na dosah, o to delší a složitější je cesta k němu. Zrádnost odhadu není jen způsobena „bistrim“ vzduchem, ale také poněkud klamavému terénu pohoří. Na první pohled nenápadné travnaté hřebínky ukrývají množstvím kotlin a propadů, jejichž překonání sice není obtížné, ale zdlouhavé. Jedno zvláště hluboké „falešné“ údolí dělí nejvyšší vrchol pohoří od zbytku západní části pohoří. Nezbývá tedy než spustit místy nelehkým a zarostlým terénem, přebrodit horský potok a vystoupat značně příkrým svahem k vrcholu. O autentičnosti správného vrcholu hovoří nalezená červená značka a nápis na kamenech s udanou kótou. Název Medenica pochází ze slova „med“ a znamená v přeneseném slova smyslu „sladkost“. Bůhví proč si tento kopec zasloužil toto jméno, ale rozhledy daleko do kraje jsou však skutečně sladké. Bistra planina se z tohoto výrazně nejvyššího bodu v krajině prezentuje jako obrovský travnatý koláč, ozdobený mnoha krasovými depresemi. To nedaleké pohoří Korab, především pak ostré špice vrcholů Rudina a Velivar, působí mnohem dramatičtěji. Z vrcholu je patrné, že celé pohoří lze přejít (přejet?) po horské cestě, protínající území od severu na jih. Vzhledem k terénu by se mohlo jednat o skvělý bikový terén (jak jsem později zjistil, v pohoří je vyznačeno na 30 km tras pro horská kola). Zpáteční cestu volíme sice delší, ale příjemnější oklikou, vedoucí po celém severním hřebeni Medenice a přes několik krasových polí.

Trocha folklóru na závěr

Řeka Radika je tvůrcem hlubokého, místy skalnatého údolí, resp. kaňonu, který dělí od sebe pohoří Korab a Bistra planina. Po celé délce údolí vede slušná asfaltová silnice a jelikož se ještě nechceme s pohořím Bistra rozloučit, míříme na jeho severní konec. Bistra planina totiž nejsou jen hory, ale je to také významné centrum lidové kultury a bohaté historie. Naším cílem není tak trochu již turisticky „profláknutá“ vesnice Galičnik, kam díky velkolepým skupinovým svatbám míří celé hordy turistů, ale nejvýše položená horská vesnice Lazaropole Klikatá a značně stoupající silnici končí ve výši 1350 m přímo na návsí. Přes poledne zde panuje ospalý klid. Klid ovšem jen zdánlivý. Jakmile zamířím ke krásnému kostelu Sveti Gjorgi (z r. 1838), už je tu čiperný dědouš a nabízí otevření svatostánku. Bohužel, nalezení centrálního „klíčníka“ se nekoná a tak nezbývá než prohlídka zvenčí. Není-li kultura, bude „natura“. Přímo nad obcí se vypíná krásný skalnatý vršek Sokolica s do dáli svítící kaplí. Výstup je díky jasně vyšlapané stezce jasný a vrcholový rozhled překvapivě dobrý. Především pohled na těch cca 400 typicky balkánských chaloupek Lazaropole s kulisou mohutných travnatých hor Stogovo nemá chybu. Pohodovou túru plnou krásných výhledů lze zakončit stejně pohodovým posezením před jediným zdejším konzumem s makedonským pivem Skopje v ruce.

Bonus 1 – Národní park Mavrovo

Značná část pohoří Bistra planina je zahrnuta do největšího makedonského národního parku Mavrovo (11 750 ha). Reliéf krajiny sahá od bohatých lesů po rozsáhlé náhorní travnaté pláně, velké výškové a klimatické rozdíly (celkem šest zón, na tak malém území unikát) pak mají na svědomí rozmanitost flory a fauny. Na území parku tak najdeme na 1300 druhů rostlin a 145 druhů dřevin (takřka 20% je endemických). Rovněž fauna je zajímavá. Z velkých šelem zde žije medvěd, raritou je vysoký počet rysů evropských (60 kusů). Vzdušný prostor parku pak ovládá na 140 druhů ptáků (mimo jiné i orli a supi). Mavrovo má mimo přírodních hodnot rovněž kulturně – historický význam. V horách najdeme hned několik svérázných vesnic se stále živým folklórem. Pochází odtud mnoho významných spisovatelů, básníků, vědců, ale také umělců (např. řezbářů). Snad nejznámější obcí oblasti je malebný Galičnik. Tedy obec, která proslula především svými slavnými hromadnými svatbami (až 50 párů), které se konají pouze dva dny v roce (12.6. a 28.8.).

Bonus 2 – Lyžařský areál Zare Lazareski

Lyžařský areál Zare Lazareski patří vedle střediska Popova Šapka v pohoří Šar planina k největšímu v Makedonii. Najdeme jej na jižním konci Mavrovského jezera, zhruba 100 km jihozápadně od Skopje. Lyžařům zde slouží 10 dvousedačkových a 3 jednosedačkové lanovky a vleky, vedoucí z výšky 1250 m do 1860 m (kapacita 5000 osob za hodinu). Ubytování najdeme hned v několika hotelích, první housle zde hraje luxusní hotel Bistra (118 lůžek) a hotel Lodge (32 lůžek). Více informací a rezervace najdeme na: www.zarelaz.com.

Mapy a průvodce

Pro žádné makedonské pohoří zatím nejsou k dispozici turistické mapy. Spolehnout se musíme na informace místních lidí, příp. na internet (bohužel těch pár vojenských map, které se nám podaří najít nezahrnuje ani jedno významné pohoří). Dobré informace a možná i mapy poskytnou „planinari“ z družstva Korab (www.korab.org.mk). Bistra planina je však vcelku přehledné pohoří, které se nám při příznivých podmínkách podaří přejít i podle slušnější automapy (např. Macedonia 1:250 000, kterou lze koupit u CK Alpy). Průvodce po makedonských horách na našem nehledejme. Dokonce i známý Lonely Planet se této malé balkánské zemi věnuje jen několika kapitolami v průvodci Jadranské pobřeží.

Na území Makedonie mnoho kempů nenajdeme. Samotní Makedonci jsou zvyklí tábořit, kde se jim zamane (a také po sobě zanechat pěknou spoušť). V samotných horách Bistra planina můžeme tábořit bez obav (pozor pouze na pastevecké psy!). U Mavrovského jezera lze tábořit cca 3 km od střediska Mavrovo (lyž. středisko Zare Lazareski). Čas od času můžeme narazit na strážce NP Mavrovo, ale i s těmi se domluvíme na vhodném místě. Ubytování v hotelích je velmi drahé (od 500 Kč za lůžko). S doplněním potravin nebudeme mít žádné problémy. Obchodu je dost a jsou slušně zásobené (navíc za slušné ceny).

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Do Makedonie naštěstí od r. 2006 nepotřebujeme vízum. Přímé železniční spojení ČR a Makedonie je možné přes Budapešť a Bělehrad (min. 26 hod. jízdy, dost drahá varianta). Skopje rovněž není žádným důležitým leteckým uzlem a tak za přímý let z Prahy zaplatíme od 8000 Kč výše. Dobrou variantou je letenka Vídeň – Sofie (už od 2500 Kč), odkud jezdí denně 2 busy do Skopje (výstup cestou lze domluvit) nebo jet z Prahy (Brno) busem se spol. Katev do Sofie a odtud do Makedonie (trochu zdlouhavé, ale poměrně levné).

Výstup z Makedonie na vrchol Golem Korab v hraničním pohoří Korabi