Výstup na Jof di Montasio ze severu

Charakteristika

Jof di Montasio je jedinou „opravdovou“ horou italských, tedy Západních Julských Alp. Poměrně izolovaný kolos je zároveň nejvyšším ryze italským vrcholem pohoří. Při pohledu na jeho strmé stěny nás asi příliš neudiví, že k vrcholu vedou pouze obtížné a exponované cesty. Ovšem rozhledu z vrcholu se jen tak něco nevyrovná.

Náročnost: všechny cesty /Via Julius Kugy, Findeneggsteig, Via Verde a Via attraverso Scala Pipan/ jsou velmi těžké výstupy, přičemž cesta Attraverso Scala Pipan /Cesta přes žebřík/ a Julius Kugy mohou být považovány za extrémně těžké zajištěné cesty. Nejsnadnější je snad Findeneggova cesta od jihu. Přesto i zde na nás čeká množství nezajištěných úseků. Taktéž cesta Verde vede po celé řadě travnatých teras, jejichž překonání může být životu nebezpečné /hlavně za mokra či námraze/. Nutností je stálé a perfektní počasí, což je v případě Alpi Giulie velkým problémem /nejdeštivější pohoří celých Alp!/.

Výchozí bod: pro výstupy od severu je to údolí Saisera. Na konci sjízdné silnice v dolině malé parkoviště a chatka.

Čas přechodu: 2.Saisera – Bivak Stuparich – Via Julius Kugy – Jof di Montasio 5,30 – 6 hod. Sestup vedeme na jih některou snadnější variantou.

Výstup ze severu

Obě výstupové trasy jsou opravdu náročné. Cesta Via Amalia Zuani Bornettini je však přece jen o chlup snadnější než Kugyho diretka vedoucí přímo severní stěnou.

Od parkoviště na konci silnice dojdeme asi za hodinu velmi strmým chodníkem na malou chatu Rif. Fratelli Grego /1389m, otevřena červen až září (50 míst). Upozornění /hlavně pro horské cyklisty/: v mapách zakreslená „cesta“ k chatě neexistuje, po pár stech metrech končí slepě v lese a vzhůru pak stoupá jen jakési koryto. Od chaty vlevo dolů lesem a dále mírným stoupáním k úpatí severní stěny k bivaku Stuparich /1587m/ až na velkou terasu pod stěnou. Po terase vpravo a pak vzhůru většinou zasněženou roklí pod rozcestí cest /vlevo cesta J.Kugyho/.

Držíme se západního okraje kotle, do něhož vybíhá pilíř s výraznou trhlinou. Následuje těžký úsek původně III. stupně UIAA až do úzké a temné trhliny. Sestoupíme o něco níže na druhou stranu hřebene a šplháme v kolmé stěně /nejtěžší místo výstupu, především prvních 10m/. Dále komínem do dalšího kotle a po stupních vzhůru. Pozor! Na těchto „schodech“ leží často zmrzlý sníh. Takto dosáhneme vrcholu kotle.

Hřebenem /tráva a suť/ dojdeme náročně k bivaku Suringar, který leží na konci skalní lavice Cengia Grande. Závěrečný výstup je totožný s cestou Verde (tato cesta je ke stažení níže na odkazu).

Jako chuťovka na závěr nám zůstala poslední cesta – Diretto Kugy. Až po rokli pod severní stěnou je přístup stejný jako v předcházejícím popisu. Cesta byla zajištěna v r. 1960 a pomocí 350 ocelových lan a více jak 800 kolíků a kramlí zpřístupňuje tak trasu prvovýstupu velkého milovníka a propagátora Julských Alp Julia Kugyho ze srpna 1902. Čeká nás dobrých 6 hodin exponovaného lezení ve stěně až III.stupně obtížnosti.

Nejprve vzhůru firnoviskem /spíše ledovým polem – mačky a cepín někdy nezbytné/ až k výrazné prasklině. Nastupujeme vlevo do kolmé, 50m vysoké stěny až k šikmo vedoucí polici. Po ní vlevo k pilíři. Ten překonáváme přes římsy a komíny. Čím výše stoupáme, tím je terén obtížnější. Celý výstup stěnou lze charakterizovat jako neustálé kličkování po úzkých skalních pásech spojené s výšvihy přes stěnky. Pod našima nohama se stále hrozivěji otevírá propast pod severní stěnou. Závěr graduje v podobě velmi úzké římsy nad bezednou kotlinou /tzv. Passo Oitzinger podle jednoho z prvních dobyvatelů, druha J.Kugyho/. Stoupáme pomocí ocelových lan a kolíků až  vrcholovému hřebeni, který dosahujeme při markantním skalním útvaru nedaleko vrcholu. Na překonání mnohých úseků je vhodné pomocné lano na jištění. Stěna je stále v pohybu, kolem nás se neustále řítí malé lavinky kamení a štěrku. Proto přilba nezbytná. Sestup volíme po některém snadnějším chodníku k jihu.

Rifugio Fratelli Grego

Jedná se o náročné VHT, takže budete potřebovat téměř vše, co horská výbavá nabízí. Tedy lano, jistící prostředky či helmu. Dále se pak můžou hodit trekové hůlky. Nutností je v létě a na jaře opalovací krém a sluneční brýle.

Do údolí Saisera se snadno dostaneme odbočením z hlavní silnice č.54 /Tarvisio – Udine/ dle ukazatele Valbruna /cca 8 km od Tarvisia ve směru na Pontebbu.

Výstup na Jof di Montasio z jihu.