Výstup na jednu z technicky nejlehčích sedmiček – Muztagh Ata

Z časových důvodů jsme si nemohli dovolit aklimatizaci v horách s předstihem, a tak jsme byli nuceni hledat alternativní řešení. Jako dobrý tah se nakonec ukázalo využití kyslíkového stanu. Šest týdnů nám stál uprostřed obýváku a stal se naší přechodnou igelitovou ložnicí. Díky němu si můžeme dovolit vyrazit z Idary (3730 m), což je místo, kam nás dovezl autobus, rovnou do základního tábora (4500 m) a hned následující den dokonce postavit první výškový tábor ve výšce 5384 metrů a přespat v něm. Na druhý výškový tábor (6146 m) nám už aklimatizace nestačí, takže už musíme postupovat pomalu a na výšku si zvykat postupně.

Následujících několik dní se nese už v tradičním rytmu – vyjít do dvojky (6146 m), postavit tam stan, sejít dolů, odpočinout si v BC, jít znovu do dvojky, přespat ve dvojce, pokusit se vyjít kousek nad dvojku a sejít zase dolů do základního tábora a odpočinout si. Totéž se opakuje s budováním třetího výškového tábora (6867 m).

Před závěrečným výstupem si ordinujeme dvoudenní odpočinek. Hodně spíme, pořád něco jíme a především bedlivě sledujeme počasí. V průběhu vynášek, stavění táborů a aklimatizace nám počasí přálo. V době, kdy jsme se pohybovali na hoře, bylo přes den slunečno, teplo a takřka bezvětří. Následné dvoudenní sněžení v nejvyšších partiích přichází v době, když zrovna odpočíváme v základním táboře.

Před závěrečným pokusem vystoupit na vrchol se ale předpověď opět mění. Je sice hlášené slunečné počasí, ale starosti nám dělá silný vítr. Předpovědi počasí ze tří různých zdrojů se shodují, jen se liší v síle větru. Nejoptimističtější z nich předpovídá vítr o síle 60 km/h, ostatní ještě od 20 km/h více s tím, že vítr i nadále bude zesilovat. Přesto vyrážíme nahoru, protože náš pobyt na Muztagh Atě se už blíží ke konci. Uvidíme, kam nás hora a počasí pustí.

O nezdaru rozhodla termoska

Vítr lomcuje plachtami stanu a sněhové krystalky ho vytrvale zasypávají. Přemýšlíme, jestli se vrátit nebo se pokusit o výstup na vrchol. Během snídaně padne rozhodnutí: „Jdeme na to.“ Vítr je sice nepříjemný, silný, ale metry vzhůru pomalu ukrajujeme a jde se nám oběma docela dobře. V jednom okamžiku se podívám na hodinky, kde mám nastavený výškoměr, a zjišťuji, že hranici sedmi tisíc metrů už máme překonanou.  Lehce se usměji a pokračuji dál vzhůru. Zdenda jde přede mnou a já vytrvale šlapu za ním. Cítím se v pohodě a jde se mi dobře i navzdory silnému větru.  Vtom to přichází. Příroda zavelí a mně nezbývá, než si představit keříček a závětří a provést, co tělo žádá.

Bohužel mi během této akce omrzají prsty, ztrácím v nich veškerý cit. Nejsem schopna vytáhnout z batohu teplé péřové palčáky a nasadit si je. Snažím se o to znovu a znovu, až konečně vylovím jednu rukavici. Hned do ní strčím obě ruce. Svíjím se v bolestech a má pohoda je pryč. Už se mi nepodaří dostat se znovu do tempa. Uvědomuji si, že jsem skoro vůbec nic nevypila. Musím to napravit. Jsme vysoko a doplňování tekutin je důležité. Čaj mě zahřeje a současně mi dodá ztracenou pohodu. V moment, kdy si po picí pauze nasazuji batoh zpět na záda, neplánovaně padá rozsudek nad naším dalším snažením ve vrcholových partiích hory.

Termoska se uvolňuje, padá z kapsy batohu a ve zlomku vteřiny nabírá rychlost a mizí kdesi v údolí. V prvním okamžiku si neuvědomuji, že to znamená konec výstupu. Ještě chvíli stoupám vzhůru, ale brzy mi dojde, že je konec. Nemůžu pokračovat v této vysoké nadmořské výšce bez tekutin. Dehydratace ve výšce nad sedm tisíc metrů může být životu nebezpečná pro zdravého člověka, natož pro někoho, jehož srdce se neobejde bez kardiostimulátoru.

(Ne)dobrovolný sestup

Zdeňkovi, který mi mezitím zmizel z dohledu, se zdálo, že dlouho nejdu. Dostal strach, jestli se mi něco nestalo a vrátil se za mnou. Ve stručnosti ho seznámím s tím, co se stalo a jeho nekompromisní „ jdeme dolů“ poslechnu bez řečí. V duchu jsem se už také smířila s touto jedinou možností. Nemáme na vybranou. Zdeněk rozhodně nemá dostatek tekutin pro dva na výstup i sestup.  Je těžké otáčet se kousek od vrcholu. Nahoru nám zbývalo zhruba tři sta výškových metrů. Ve skutečnosti by to ale znamenalo ještě několik hodin chůze směrem nahoru a hodinu až dvě dolů do třetího tábora.

Šlapu monotónně dolů a je mi líto, že jsme vrcholu nedosáhli. Ještě dnes mě mrzí, když pomyslím na to, že jsme měli vrchol na dosah. Fyzicky jsme na to měli. Ale tak už to, obzvlášť ve vysokých horách, chodí. Aneb jak říká klasik: „Věděl jsem, že bych se nevrátil, tak jsem se vrátil.“

Na další pokus už není čas. Náš pobyt na Muztagh Atě je u konce. Musíme balit a vydat se na cestu domů. Přesto neodjíždíme zklamaní. Oba jsme si celou akci užívali, poznali jsme nový kraj, překročili hranici sedmi tisíc metrů a vrátili se v pořádku domů. Jen ten vršek zůstal nedosažen.

Jedná se o náročné VHT, takže budete potřebovat téměř vše, co horská výbava nabízí včetně maček či cepínu. Dále lano, jistící prostředky nebo helmu. Mohou se hodit také trekové hůlky. Nutností je v létě a na ledovci opalovací krém a sluneční brýle.

Do Idary busem

Trek okolo posvátné hory Kailas