Výstup na horu Veliki Mangart

Horská skupina Mangart – Jalovec začíná v sedle Predel na západě území a končí sedlem Vršič na východě. Od jižněji položených horských skupin ji dělí hluboké údolí Soče, především pak překrásné údolí Koritnica. Severní hranici tvoří řeka Sava Dolinka, oddělující samotné Julské Alpy od hraničního hřebene Karavanek. Třebaže hlavním turistickým magnetem skupiny je populární Jalovec, dominantou je nejvyšší vrch Mangart. Nejkrásnější pohled na tento kamenný kolos se naskýtá především z Itálie, tedy od jezer Laghi di Fusine, kterým tvoří monumentální kulisu. Ostatně není se co divit, vždyť jeho severní stěna, spadající právě na tuto stranu je vysoká 800 m a patří k nejtěžším stěnám Julských Alp. Ze Slovinska, především od silnice na sedlo Predel, se Mangart prezentuje jako obří pyramida, která naprosto suverénně ovládá svým kamenným cimbuřím celé okolí.

První výstup na Mangart byl vykonán tak trochu omylem, když nadšený entomolog hrabě Franc von Hohenwart vylezl v srpnu 1794 na vrchol při honbě za vzácným motýlem. Nutno říci, že se mu jeho posedlost nakonec vyplatila a tento nový druh byl pojmenován po něm – Caloplusia hohenwarti.

Nejsnadnější přístup na chatu pod Mangartem vede od odbočky ze silnice vedoucí na sedlo Predel. Nad odbočkou jistě neuniknou naší pozornosti zbytky staré vojenské pevnosti. Původní rakouskou pevnost z 18. stol. zničily v r. 1809 francouzská vojska císaře Napoleona a dodnes z ní zbyly jen ruiny. Pamětní deska připomíná obránce tvrze z r. 1809. Pokračujeme stále po silnici (dnes již dobrý asfaltový povrch po celé délce) a pokud se budeme držet červených značek, projdeme zanedlouho kolem farmy na hezké Mangrtské planině. Cesta se drží Mangrtského potoka, míjí první tunel na silnici a dochází k místu, kde je cesta vtesaná do stěny (pět tunelů, zatáčky až 180 stupňů, v jednom místě překonává cesta výšku 2 050 m a stává se tak nejvýše položenou silnicí ve Slovinsku). Přejdeme přes skalní práh a pohodlně dorazíme k menší chatě Mangartska koča (také Koča na Mangartskom sedle, třebaže samotné sedlo leží ještě takřka o 100 výškových metrů výše). K Mangartské chatě však vede ještě jedna cesta. Ta je mnohem krásnější, ovšem orientačně se jedná o značně tvrdý oříšek. Cesta byla kdysi vyznačena, ale značky jsou již vybledlé, spíše nečitelné.

Z osady Log pod Mangrtom (cca 4 km jižně od obce Strmec) odbočíme z hlavní silnice severovýchodním směrem na lesní cestu k salaším která nás dovede přes louky a kolem seníků do lokality Jački. Vynikající pohled na Jalovec. Opustíme stezku stoupající dolinou Lanžev plaz (přístup na Kotovo sedlo a do sedla pod Malým Mangartem), stáčíme se doleva nad koryto potoka a následuje nejexponovanější úsek přes těžko schůdné rokle. Podél stěn a přírodního skalního okna dojdeme do míst, kde kdysi stála Koritnická chata, která byla majetkem Českého odboru SPD. Nádherný pohled na celou skupinu Mangartu. Další pokračování stezky vede obtížnějším skalnatým terénem. Překonáváme namáhavě Mangartské rameno v blízkosti skalnatého vršku Rdeča skála (2 094 m) a dostaneme se na silničku, vedoucí z Mangartské chaty na Mangartské sedlo. K chatě zbývá přejít cca 500 m. Tuto cestu rozhodně nelze doporučit jako přístup na chatu, slouží spíše jako tajný tip pro milovníky překvapení a objevování neznámých koutů Julských Alp. Dostatečná časová rezerva nutná.

Výstup na Mangart vede od chaty přímým severním směrem, přičemž pěšina několikrát překříží štěrkovou cestu, vedoucí na sedlo (přírodní rezervace s výskytem vzácné květeny). Jakmile dosáhneme státní hranice, stáčíme se na východ, míjíme vyvýšeninu Travnik (2 200 m) a docházíme k vyústění italské přístupové cesty od bivaku Nogara (1 850 m). Ti velmi zkušení a fyzicky dobře vybavení turisté mohou sběhnout ke krabici bivaku (cca 30 minut, ale ztráta dobrých 300 výškových metrů) a pokusit se vystoupit zpět na hřeben nádhernou, ale velmi těžkou zajištěnou cestou Via Italiana.Ta vede prakticky ve zcela kolmé stěně, kterou překonává pouze pomocí ocelových lan a kramlí. Značná expozice je však vyrovnána nezapomenutelnými zážitky při překonávání stěny Malého Mangartu (celkový výstup po feratě 1,5–2 hod).

Naše, tedy normální výstupová cesta ze slovinské strany, pokračuje k západnímu úpatí samotného Mangartu (vyústění ferraty Via Italiana). Zde se můžeme rozhodnout pro jednu ze dvou variant dalšího postupu. Při výstupu po italské cestě (přechod přes hranici je tolerován) odbočíme po značené cestě vlevo do severní stěny Mangartu a přejdeme pod ní na východní hřeben. Pozor na zbytky sněhu na skalních policích! Bez problémů a velkého fyzického vypětí potom dosáhneme hřebene a posléze i samotného vrcholu. Jinou, ale mnohem zajímavější variantou je výstup po cestě „Slovinska pot“.V tomto případě se od rozdělení cest dáme doprava přes výraznou rampu a pomocí ocelových lan a umělých stupňů vystupujeme severovýchodní stěnou přímo k vrcholu. Rozhled z výše 2 679 m je díky poměrné izolovanosti a velké výšce vrcholu impozantní. Na severu, hluboko v údolí rozeznáváme zelené kapky Fusinských jezer, za dobré viditelnosti dohlédneme od Dolomit až po ledovce Vysokých Taur. Krásný je pohled na skupinu Kanin a poněkud zvláštní tvar kultovní hory Jalovec. Z vrcholu Mangartu je možné přejít po nově zajištěné cestě přes vrchol Vevnica (2 351 m) na vrch Visoka Ponca (2 271 m). Cesta je však relativně velmi nebezpečná a dosti obtížná. Cestu je možno přerušit pod Koritniškim Malim Mangartom (bivak) sestupem na Kotovo sedlo. Nabízí se tak grandiózní přechod obou dominant této části Julek – Mangart a Jalovec. Celkově však velmi dlouhé a těžké (častá ztráta výšky). Klasická sestupová trasa z Mangartu vede po některé z popsaných tras, výhodnější a snadnější se jeví italská cesta.

V oblasti je jediná chata – Mangartská koča (1 906 m, soukromá, v provozu od května do října, na některých mapách Koča na Mangrtskom sedlu). První chatu v této oblasti postavila sekce Německo – rakouského alpského spolku již v roce 1875.V čase I. svět.války byla zničena, v roce 1924 ji obnovil CAI (Club Alpin Italiano) z Terstu. Ovšem za další války chatu spálili Němci. Nový objekt postavil SPD z Bovce a v r. 1956 byla chata otevřena. Stavení však časem podlehlo devastaci a v r. 1981 byla chata uzavřena. Ze staré strážnice byla až v r. 1983 vybudována nová chata. Proto je na starších mapách uváděna jiná výška (stará chata stála o něco výše).

Do Bovce se dostaneme od města Kranjska Gora po silnici vedoucí přes sedlo Vršič (1 611 m). Cesta je místy úzká a náležitě strmá (až 14%) a dokonale provětrá umění a nervy řidičovy (celkem 43 km). Z Bovce pak vede kvalitní silnice na sedlo Predel (21 km). Poslední osadou na slovinské straně je právě Strmec (933 m, 3 km před státní hranicí). Jinou variantou je přístup z italské strany.

Z turistického centra italských Julských Alp Tarvisio vede velmi dobrá cesta na sedlo Nevea. Po 12 km odbočíme u krásného, temně zeleného Laghi di Predil (Rabeljsko jezero) k hraničnímu přechodu na sedle Predel (1 156 m). Cyklisté pozor, cestou neosvětlený, 300 m dlouhý tunel! Kilometr za sedlem památník z 19. stol., věnovaný obráncům sedla. Do Bovce je také přístup od jihu (tedy od moře) silnicí vedoucí kolem řeky Soča.