Výstup na horu Fuji-san

V angličtině Mount Fuji, v japonštině Fuji-san, někdy v západních překladech také Fuji-yama. Sopka, jejíž kužel vystupuje z okolní krajiny (pokud máte to štěstí a vidíte ho) jen kousek od moře do výše 3 776 metrů a zdaleka převyšuje všechny kopce kolem. Nachází se asi 100 kilometrů západně od Tokya, na hranici mezi prefekturami Schizuoka a Yamanashi – v té posledně jmenované leží i jezero Kawaguchi a odtud jsme tedy k vrcholu mířili my. Z Tokya bývá za dobrého počasí vidět, zejména v zimních měsících.

Fuji je nejvyšší horou Japonska, a také jeho světoznámým symbolem. Vztahuje se k ní řada legend, hraje důležitou roli v místním náboženství, byla odedávna opěvována básníky, kreslena malíři a všemožně uctívána. V japonské kultuře představuje vyšší bytost, přesahující lidské poznání. Je zasvěcena bohyni Fuji Asama-no-ohkami, strážící lidi před přírodními živly. Mimochodem, až do roku 1867 nesměly na posvátnou horu ženy! Fuji je stále považována za aktivní sopku, i když s malou pravděpodobností erupce. V historii je zaznamenáno 18 erupcí, nejmohutnější v letech 800, 864 a 1707. Právě ta poslední v roce 1707 byla tak silná, že Tokyo bylo zasypáno patnácticentimetrovou vrstvou popela.

„Lezecká sezóna“ na Fuji trvá méně než dva měsíce – v červenci a srpnu. Je tomu tak proto, že v tu dobu sem dorazí léto – na druhou stranu je to načasování trochu nešťastné, protože právě v červenci začíná na japonských ostrovech období monzunových dešťů. Během dvou letních měsíců vyleze na horu každý rok prý až 200 tisíc lidí. Výstup mimo sezonu je možný, je však mnohem obtížnější: v letním období jsou po cestě prakticky pravidelně – kromě posledního úseku před vrcholem – rozesety horské boudy, kde se lze – za příslušný obnos – ohřát, najíst nebo zdřímnout. Ty jsou však mimo sezonu zavřené. V neposlední řadě je výstup mimo sezónu také nebezpečný – vrchol hory je pokryt sněhem a ledem, na hoře je velmi snadné zabloudit (nám málem, mnoha dalším opravdu, se to povedlo i v sezóně).

Výstup od úpatí Fuji k vrcholu je rozdělen do úseků devíti horskými stanicemi. Až do páté stanice se dá ale dostat autobusem, což jsme my, s ohledem k omezenému času i špatnému počasí, uvítali. Pátých stanic je vlastně několik – vedou z nich k vrcholu celkem čtyři různé oficiální výstupové trasy. Pátá stanice nad jezerem Kawaguchi je druhá nejvýše položená, výstup začínáte (trochu překvapivě krátkým klesáním) z výšky 2 305 metrů nad hladinou moře. Cesta k vrcholu je dlouhá necelých šest kilometrů a pro normálně zdatného člověka představuje šest hodin stoupání.

Jak jsem již zmínil, tato trasa je nejlehčí a nejpopulárnější. Jedna z mála výhod, které s sebou neslo mizerné počasí posledních dnů, bylo to, že se na noční výstup vypravilo nebývale málo lidí (obvykle prý pátou stanicí v sezóně projdou zhruba tři tisíce lidí denně, já jsem tentokrát počet lidí, které jsme viděli celkem, odhadoval maximálně na stovky; v naší skupince nás ale vyráželo jen zhruba patnáct). Nenaplnily se tedy obavy po přečtení několika článků na Internetu, podle nichž chodníky bývají plné, Japonci stoupají pomalu, tiše a bez předbíhání, a navíc každé tři kroky zastaví, a to uprostřed chodníku.

Pro Japonce je ale jinak výstup na horu Fuji takřka národní povinností. Šplhají tam rodiny s malými dětmi, dědečkové a babičky s batůžky, nechávají se sem prý vodit slepci (žádné hloupé žerty – ale neviděli jsme toho o moc více), vynášet tělesně postižení. Na jedné stránce na Internetu jsem četl, že pro muže z okolí hory býval dokonce povinností kažodoroční výstup, moc tomu ale nevěřím – existuje totiž japonské pořekadlo, překládané asi takto: Blázen, kdo nikdy nevyšplhal na horu Fuji. Ještě větší blázen, kdo tam leze podruhé. Na tom je pravdy hodně – kousek nad pátou stanicí totiž skončí veškerá vegetace a vy jdete monotónní krajinou, všude kolem černá ztvrdlá láva, tu a tam rezavá, nebo plato sněhu, případně vám vítr může zanést do očí, kapes a vůbec, kam si dovedete představit, lávový prach. Další výhoda deštivého počasí: žádný prach kolem nelétá. Kromě pláštěnky a teplého oblečení ale každopádně s touto alternativou při případném výstupu počítejte a přibalte si přinejmenším šátek přes ústa a nos. Mnoho Japonců si za takového počasí zakrývá, co se dá – komicky prý působí zejména jejich bílé rukavičky (jako jsme nosívali v tanečních a jaké mívají řidiči automobilů státních návštěv), které při šplhání vzhůru rychle mění barvu. Nicméně, i kvůli téhle měsíční krajině kolem mnoho průvodců doporučuje noční výstup a raději pozorování východu slunce z okraje kráteru.

Autobus nás serpentýnami vyvezl bezmála kilometr a půl nad hladinu jezera Kawaguchi. Chvílemi jsem jen doufal, že řidič zná cestu nazpaměť, protože viditelnost od hranice osmnácti set metrů nad mořem byla v hustých mracích takřka nulová. Nejinak tomu bylo po výstupu z autobusu. Do tváří nám udeřil studený vítr, vzduch byl plný jemných kapiček mlhy. Nás ani ostatní spolucestující z autobusu to ale neodradilo. Prohlédli jsme suvenýry nabízené místním obchodem, někteří dokoupili výbavu, zejména hole, s takovými cinkajícími rolničkami (pokud odtud jdou některý den tři tisíce lidí, musí to znít na svahu úplně jak když se tu pase stádo oveček), případně s japonskou vlajkou. Nikdo z naší skupiny nepořizoval kyslíkovou bombu (vlastně spíš takovou masku – ale Japonci si ji prý dost často do té „závratné“ výšky chtějí vzít a tady ji na poslední chvíli seženou).

Ještě tedy jeden dva obrázky u startovního krámku se suvenýry, zabalit od hlavy k patě do oblečení, nasadit čelovku, a vyrazili jsme do noci. Po opuštění parkoviště cesta z téhle páté stanice začne vést z kopce. Na uvítanou jsme si prošli několika kalužemi, odhodlání ale bylo veliké a rychle jsme začali opět stoupat, k šesté stanici, která leží na téhle trase jen o necelých sto metrů výše než pátá.

U šesté stanice vám dají mapu. Vypadá to směšně, ale není. Chodníčky jsou sice pěkné, ale značení je, zejména pak v některých částech sestupu, mizerné (ne že by v takové situaci mapa příliš pomohla – leckteré křižovatky v ní totiž nejsou). Všechno je po japonsku perfektně zorganizováno a sestupová cesta je jiná než výstupová (nakonec jsem jim ale tenhle nápad musel pochválit – zatímco při výstupu šlapete velkou část po pevných schůdcích ztuhlé lávy, při sestupu spíš kloužete prachem, v našem případě blátem – v obou případech by opačný směr v daném terénu byl velmi namáhavý). Bohužel, od vrcholu k první stanici na cestě dolů není vůbec značená (nepočítám-li pár kolem poházených cedulí s japonskými znaky, které sem klidně mohl přinést vítr).

Výstup jsme zvládali velmi rychle – brzy jsem se odtrhli zbytku skupiny z našeho posledního večerního autobusu a začali dohánět další roztroušené turisty, kteří nejspíš přijeli předchozími autobusy, vlastním vozem, případně šli až zdola (pochybuji) nebo tady (to spíš) v některé boudě přespávali. Záhy se nad námi objevily hvězdičky na hlubokém černém žádnými světly „nezašpiněném“ nebi. Měsíc byl skoro v novu a nerušil svým světlem tuhle nádheru. Uviděl jsem vpravo od sebe i Velký vůz, a v dálce pod námi světla městeček. Dokonce bylo (podle světel) rozpoznat obrysy dvou z jezer.

Jak jsem zmínil, podél cesty jsou pravidelně rozeseté horské boudy, můžete se zastavit, občerstvit, nebo dojít na toaletu. Pozor, za všechno (i za posezení či za toaletu) tu alezaplatíte. Nezastavovali jsme a vystoupali během zhruba dvou a půl hodin až k osmé stanici. Ve výšce kolem 3 200 metrů jsme také narazili na první sněhová plata, nemuseli jsme přes ně ale přecházet, byla kousek od cesty, některá poměrně mohutná (stoupali jsme přeci jen po severní straně hory).

Pak se výstup zpomalil, přeci jen se také citelně hůř dýchalo. Bylo kolem půl třetí ráno, my už jsme byli unavení, ale natěšení změnou počasí k lepšímu, skoro nahoře, když se znovu zvedl vítr, přinesl hustou mlhu a spustilo se mrholení, které postupně přešlo v solidní a nefalšovaný déšť.

Předpověď se bohužel nevyvedla. Od poslední stanice k okraji kráteru turisty čeká relativně dlouhý úsek (skoro hodinu) bez jediné horské chaty. Stoupali jsme ho v mlze a mrholení. Ve čtyři ráno u kráteru, po necelých šesti hodinách (prakticky na čas podle průvodců) tedy horká polévka s extra-vysokohorskou přirážkou (mimochodem, mezi vlajkami, které v chatě na vrcholu po zdech visely, nechyběla ani česká) a pohled do mlhy, tam, kde se podle průvodce nachází „mohutný, dvě stě metrů hluboký kráter, na jehož obejití je třeba celá hodina“. V to pondělí ráno odtamtud ale jen vanula ještě studenější a mokřejší mlha než po bocích kuželu, a na obcházení kráteru – k místu, které je vlastně technicky vzato teprve tím opravdu nejvyšším (rozdíl je ale jen pár metrů) nebylo ani pomyšlení.

Černá mlha se v době východu slunce změnila v bílou mlhu, to bylo ale vše, co jsme mohli pozorovat. Trochu rozpačitě jsme se tedy s okrajem kráteru rozloučili, přeptali se na cestu a mezi prvními se v houstnoucím dešti vydali na sestupovou trasu.

Nakonec jsme se na všech křižovatkách rozhodli správně, a od osmé stanice začala být cesta konečně značená. Dal jsem za pravdu kolegyni i průvodcům – blízko kolem sebe toho mnoho nevidíte, roztroušené chuchvalce trávy začínají houstnout jen kousek nad šestou stanicí, do krajiny jsme toho mnoho neviděli kvůli mlze. Přeci jen jsme ale měli štěstí a ve výšce kolem něco pod třemi tisíci, kde jsme se pohybovali mezi dvěma vrstvami mraků, se mezi mraky pod námi krátce objevily malé skulinky, s výhledem na jezera a do okolní krajiny.

To bylo prakticky vše. Zajímavé bylo ještě pozorovat, kudy se hora postupně sesouvá do údolí (už mezi šestou a pátou stanicí, kde jdete chvílemi lesem, se místy octnete opět na úplně holém svahu – právě tudy padají laviny, ať už sněhu, nebo kamení). Čilý turistický ruch tomu zřejmě jen a jen přispívá. Na sestupové trase jsou v některých takových místech vybudovány betonové tunýlky, kudy byste měli, pro vaši bezpečnost, procházet, aby vás padající kameny netrefily do hlavy (pokud ale přijde pořádný sesuv půdy, tunýlek asi příliš nepomůže). Po celou cestu je dobré se pro jistotu rozhlížet.

S pocity trochu rozpačitými – hora nám toho mnoho neukázala, ale přeci jen: výstup na Fuji, i bezpečný sestup – protože, jak říkají horolezci, horu nezdolá ten, kdo vyleze na vrchol, ale jen ten, kdo se z něj dokáže zas vrátit – jsme zvládli.

Osobní stránky autora: http://norbert.wz.cz/

Možno na chatách

Často zde prší, takže výzbroj a výstroj do deště i větru. Trekové boty, popřípadě i hůllky. Dostatek jídla a pití. Čelovka.

Výstup od úpatí Fuji k vrcholu je rozdělen do úseků devíti horskými stanicemi. Až do páté stanice se dá dostat autobusem.

200 000