Výstup na horu bouřek – Monte Vettore

Těžké, vodou a elektrickou energií nasáté mraky se přihnaly náhle a tak trochu nečekaně. Závoje hustého deště, sněhu a vichru doslova smetávají naše shrbené postavy z horského hřebene, plazením v kalužích, blátě a čerstvě napadaném sněhu se snažíme dostat z dosahu blesků, křižujících oblohu.

Gigantický horský masív Apeniny, táhnoucí se od severu na jih napříč Itálií, je páteří Apeninského poloostrova. Několik desítek horských celků zde přesahuje výšku 2000 m, úplně nejvýše se k nebi tyčí Corno Grande (2909 m) v masívu Gran Sasso d´Italia. Monti Sibillini patří mezi významná pohoří. Významná však v místních podmínkách zdaleka neznamená, že bychom zde na každém kroku zakopávali o hordy turistů. Právě naopak. Hory Sibillini (podle věštkyně Sibyly Apeninské) jsou stále tajemným a neznámým horským koutem Evropy. Místem, kde si více jak kde jinde vychutnáme kouzlo osamělých toulek, bivaků vysoko v horách a pohody. Pohody…?

Jarní výprava do doposud neznámých hor měla být cestou za jižním sluncem, italským azurem a bujnou vegetací. Bohužel květnové hory nás přivítaly neskutečným množstvím sněhu, vichřicemi a nulovou viditelností. Již jen samotný vstup do hor soutěskou Gola del´Infernaccio byl, ostatně ruku v ruce s názvem kaňonu, krokem do pekla. Přívaly hřmící vody se valili skalnatých hrdlem, projít suchou nohou se zdálo takřka nemožné. Odkud tato mokrá spoušť pochází bylo jasné po pár chvílích, kdy se z nebe spustili provazy deště. Vše zachránila kamenná bouda, mající v této chvíli cenu zlata. Den odpočinku si vzala naše skupinka „mokrých hochů“, živly bohužel nikoli. Teprve třetí den se objevuje pár fleků modré obzory a siluety hor, nořící se ze husté mlhy. Vyrazili jsme…

A právě v tom nejnevhodnějším okamžiku to přišlo. Sněhová bouře, orkán, blesky. Z hřebene doslova není kam uniknout. Pojednou ležíme na zemi, drkotáme zuby, že to musí být slyšet až u Jadranu a modlíme se ke všem apeninským bohům za chvíli přízně. Marně. Musíme dolů než bude pozdě. Myslím, že vertikálou západního svahu hory Redentore ještě nikdo nešel. Pionýrský sestup vede po spádnici svahu sněhem a přes travnaté, enormně klouzavé terasy. Naštěstí je tu zanedlouho pláň Piano Grande de Castelluccio, teplo hospody, horký čaj a fajn lidé. A tak nás Monte Vettore na jaře k sobě nepustilo…

Výstupové cesty

Z jihu (10 km, 1000 m převýšení)

Na nejvyšší vrchol Sibyliných hor můžete z jihu vyrazit ze sedla Forca di Presta. Do výše 1536 m totiž vede slušná asfaltka a navíc je to odtud na střechu pohoří nejblíže. Dobře vychozená pěšina příjemně, leč intenzivně stoupá svahem až ke kamenné boudě Tito Zillioli (2238 m). Od chaty vede znatelná a evidentně často využívaná cesta nejprve ke kříži a potom přímo k nejvyššímu vrcholu pohoří do výše 2476 m.

Ze severu (20 km, 1700 m převýšení)

Začátek treku je v osadě Foce, dále pak vede kolem jezera Lago Pilato. Mnoha legendami opředené místo je skutečným šperkem pohoří, smaragdová slza skanutá z tváře samotné Sibyly. Jezero je sevřené v těsné, dávným ledovcem vyhloubené kotlině, tvořené vznešenými hřebeny Monte Vettore a Cima del Redentore. Následuje strmý výšvih k boudě Tito Zilioli a po hřebeni ze západu na vrchol Monte Vettore. (trasa ke stažení níže na odkazu)

Rifugio „Riparo“ Tito Zilioli

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Před Římem odbočíte na město Terni a pak už záleží, jakou variantu výstupu si vyberete. Autem se dá pohodlně dorazit od obou výchozích bodů.

Přechod hřebene horského celku Monti Sibillini