Fantastický labyrint štítů, travnatých kopců a údolí všech možných barev s mozaikou stínů rychle letících mraků – to je národní park Queyras v Kottických Alpách.
Kottické Alpy/NP Queyras – Francie
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Kottické Alpy patří rozlohou 1600 km² k plošně největším horským celkům Alp. Rozkládají se na území Itálie a Francie, přičemž na italské straně leží až dvě třetiny z celkové rozlohy horstva. Nejvyšší bodem je poslední kamenný obr Alp na jižním okraji jeho oblouku – 3841 m vysoké Monviso. Ovšem nejkouzelnější krajinu najdeme na poměrně malé výseči francouzské strany hor pod názvem Queyras. Poprvé jsem tento podivuhodný svět pouštních hor, zelených údolí a svérázných autentických vesnic navštívil již před pár lety, kdy mě doslova dostali a naprosto okouzlili. Pokud je přeneseně Tibet synonymem divoké, pusté a nedostupné krásy, pak Queyras naplní tuto představu v rámci evropských rozměrů vrchovatě.
Výstup na pyramidu – Homole cukru
Pěstěná dáma v nejlepších letech si na informačce v Aiguilles, správní obci kraje Queyras, dala na samotný závěr pracovního dne nesnadný úkol. Můj nevinný dotaz na turistické možnosti v masívu Le Pain de Sucre se totiž rychle mění v ukázkovou hodinu francouzštiny. „Non, non, monsieur – paín d´ síkr“, namítá madam se zvláštním důrazem na rachotivé „er“ na konci a reaguje tak na mou neumětelskou výslovnost. A tak s kamarádem několikrát po sobě pokorně papouškujeme název našeho dalšího cíle až k úplné dokonalosti. Teprve potom nám jsou zkopírovány mapky a podány informace k výstupu.
Esteticky dokonalé pyramida „Homole cukru“ je nesporně nejkrásnějším vrcholem Queyras a přestože se tváří nepřístupně, výstup je zcela snadný. Nejkratší trasa vzhůru vede od silnice, spojující přes vysoko položené sedlo Angel (2744 m) Francii s Itálií. Náš výstup však vede jinudy. Do hor vstupujeme od severu, tedy z horního konce doliny Guil, která je skutečným „le bout monde“ neboli koncem světa. Poslední výspou civilizace je kamenná osada Ristolas, odkud do hloubi hor stoupá chatrná cesta. Na loukách a mezi stromy zde ještě lze volně tábořit a pít vodu z potoků. Dobře značená stezka vede modřínovým lesem a přechází kolem modrých slz jezer Foréant pod ostrou žiletkou hřebene Tagillante. To se již na obzoru objevuje ON – mohutný a odmítavý hrad Le Pain de Sucre.
Oproti očekávání je výstup po západní hraně homole snadnou a poměrně rychlou záležitostí. Na vrcholu dodatečně oceníme rčení o „slunečních Alpách“. Skutečně – zatímco italskou stranu hor dusí peřiny mraků, Francie si lebedí na slunci. Hranice předělu je tak ostrá a jasně vymezená, až je to neskutečné. Gigantické Monviso je na dosah, pozornost však přitahuje sousední ostrý hrot Pic d´Asti (3220 m), převyšující naše stanoviště jen o 12 metrů. Protože patříme k tzv. „horským nenažrancům“, naše cesta zdaleka není u konce. Přechod přes vrchol Caramantran a sestup dolinou Blanche se zvonkohrou ovčích stád pod jehlou Tête de Toilliés do pohádkové vesnice Saint Véran patří k nezapomenutelným. Posezení v kavárně u stolku trpasličích rozměrů a odjezd stopem do údolí je nádhernou tečkou za dlouhým a náročným dnem.
|
Kde je sluncem pánem Kraj Queyras patří v rámci celku „Alpes du Solei“ (francouzské jižní Alpy) k místům s největším počtem slunečních dní (průměrně 2500 hodin ročně). S kultem slunce se zde setkáme takřka na každém kroku. Ať jsou to vyřezávané dřevěná sluníčka, zdobící snad každé vrata do stavení nebo, a to především, množství slunečních hodin na fasádách domů. Nikde jinde nenajdeme tolik překrásně zpracovaných a s láskou udržovaných „cadrans solaire“, jako je tomu právě zde. Nejslavnějším „sluncařem“ byl jistý Giovanni Francesco Zarbula, původně malíř pokojů a zedník, který v letech 1830 -1870 vytvořil množství nádherných děl, mnohdy skvostně vyzdobených až exotickými malbami s fantaskními květy či cizokrajnými ptáky (signatura Z.g.F). Na jeho originální styl navazuje pan Remy Potey, který patří k největším současným mistrům tohoto umění (nebo řemesla?). „Metropolí“ nástěnných slunečních hodin je neobyčejně půvabná horská víska Saint Véran (nejvýše celoročně obývané sídlo v Evropě – 2125 m). Mimo několika ukázkových hodin zde můžeme obdivovat další ze svérázných projevů identity obyvatel Queyras – dřevěné, většinou bohatě zdobené balkony (tzv. „lobbio“), sloužící původně k sušení sena, resp. dozrávání úrody a překrásný vyřezávaný nábytek z modřínového dřeva. Pokud do Saint Véran zavítáme, rozhodně si nenechejme ujít prohlídku skromné expozice Soum Museé, umístěné v nejstarším domě ve vsi z r. 1641! Původ nádherně znějícího názvu Queyras (čteme „kéra“) hledejme hluboko v minulosti. Údolí řeky Guil, která se jako zelená pentle vine napříč horami, bylo od nepaměti jedním z nejchudších a nejopuštěnějších míst na pomezí francouzských krajů Dauphine a italského Piemontu. V duchu hospodářského rozvoje, ale také k posílení strategicky citlivého místa byly princem Humbertem II. v r. 1343 vyhlášeny samostatné správní oblasti – tzv. „escartons“, umožňující převést část daní do vlastní pokladny pro rozvoj obcí a řemesel. Jednou z těchto jednotek se stal právě Queyras (podle zámku Château de Queyras, kde byly uloženy zakládající listiny, uzavřené osmi klíči – sedmi od každé obce a jedním správce oblasti). Přestože kraj o tuto výsadu v r. 1713 po francouzské revoluci přišel, od r. 1965 se „queyrasané“ opět hlásí k těmto historickým kořenům. |
Mapy
Celá oblast Queyras je zobrazena na mapě Didier-Richard č. 10 (Queyras et Haute Ubaye) v měřítku 1:50 000, dále pak na podrobných mapách IGN č. 245 a 246 v měřítku 1:25 000. Na českém trhu se více o celé oblasti dozvíme z průvodce Hory Francie z nakladatelství Mirago (Ostrava 2004).
Ubytování a jídlo
Přestože se nalézáme na území Parque Regional du Queyras, nebudeme zde pravděpodobně problémy s volným tábořením (alespoň my jsme je nikdy a nikdy neměli). Přesto zde najdeme několik pěkných, třebaže skromnějších kempů, množství hotýlků a penzionů). Každá vesnice v pohoří má své dobře zásobené tržiště, obchody, hostince a kavárna. Prostě idyla, vždyť jsme ve Francii.
Potřebné vybavení
Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.
Přístup na začátek
Kottické Alpy jsou vzdáleným a nepříliš snadno dostupným pohořím. Základní a prakticky jediný vstup do hor umožňuje silnice D 902, vedoucí z městečka Guillestre (cesta N 94 Briançon – Gap, zároveň žel. trať). Jinou lákavou variantou je příjezd přes Itálii po horské silnici přes sedlo Col de Angel (odbočka cca 80 km jižně od Torína ve směru Sampéyre, kvalitní asfalt, stoupání 12%, sedlo se nalézá ve výši 2774 m!).
Povolení, poplatky, omezení, zákazy
Základní trasa
Další možnosti túr v okolí
Výstup na Grand Glaiza
