Možná už dlouho přemýšlíte, že byste zkusili konečně taky nějakou tu „ferratu“, o níž vaši kamarádi-horalové tak často povídají. Ve vašem hledáčku by určitě neměla chybět krásná, trochu těžší cesta v rakouských horách Totes Gebirge.
Alpy – Rakousko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Déčko, co není zase až déčko?
Rakouské Alpy s temným názvem Mrtvé hory jsme si u nás na webu mapovali z mnoha stran. Podnikli jsme několikadenní pěší výšlap skrz nejvyšší hřebeny a sedla, zkusili snadnou a krátkou ferratu Stodertalersteig na mohutně vyhlížející pyramidu Spitzmauer (2446 m n. m.). Jednu věc jsme ale vynechali, a přitom jde bez nadsázky o klenot tamního pohoří – těžší „déčková“ ferrata Bert Rinesch-Steig vedoucí na nejvyšší vrcholek Grosser Priel (2515 m n. m.)! Poctivý tříh až čtyřhodinový průstup severními stěnami masivu by měl absolvovat každý, kdo se alespoň trochu cítí jako horolezec, ferratista či nadupaný turista a milovník pohybu v horách.
Terminologie hovoří jasně, „déčková“ obtížnost je druhá nejtěžší v rámci klasifikace ferrat. Každý, kdo se vydává na cestu vytyčenou nekonečným ocelovým lanem a plnou skob, žebříků a železných doplňků na skále, se nejprve těmto „vysokým písmenům“ vyhýbá, neboť se předpokládá, že je nutná dostatečná zkušenost, příprava, znalost terénu a kdesi cosi. Do jisté míry je to pravda, ale pokud jste sportovní typ, co nesedí jenom doma na zadku, víte, co je karabina, sedák a přilba, občas si zajdete alespoň na horolezeckou stěnu získat nějakou techniku a nebojíte se celodenního pohybu v horách, není ani taková cesta problém. A pokud s sebou máte alespoň jednoho zkušenějšího kamaráda, který na vás dohlídne, určitě není na co čekat a směle se třeba na tuto ferratu vydejte!
Start na chatě
Nástup na ferratu vedoucí na nejvyšší vrcholek Grosser Priel (2515 m n. m.) je možný buď z podhorské vesnice Hinterstoder (591 m n. m.), a to v případě, že se cítíte velmi a naprosto dokonale fyzicky připraveni na dvoukilometrové převýšení včetně lezení po ferratě a zase cestu zpátky (není to nereálný plán, mnoho horalů tento předlouhý výlet opravdu absolvuje), nebo lépe na skvěle zařízené a útulné chatě Priel-Schutzhaus (1420 m n. m.), na níž z vesnice po přibližně třech hodinách chůze po turistické stezce č. 201 okolo nádherného jezera, vodopádu či statku-hospody-restaurace s úžasným jídlem (osobní pětihvězdičkové doporučení redaktora Pohora.cz!) dojdete a kde se dá přespat a připravit na druhý den.
Vyrazíme tedy z chaty, nejlépe brzy ráno, když ještě paprsky sotva olizují vrcholky okolo vyrostlých obrů. Z chaty je krásný rozhled, stojíme-li před vstupem do restaurace, před sebou máme parádní Spitzmauer (2446 m n. m), napravo pak táhlý hřeben ústící až u velkého červeného kovového kříže patřícího nejvyššímu vrcholku Grosser Prielu (2515 m n. m.). Dost kochání, je třeba vyrazit! Ihned nad chatou se stezka prudce zvedá a pěšina s otevřenými výhledy, jen místy vedoucí mezi klečemi, nás dovede po dvaceti minutách k rozcestníku, který nás zajímá – rozcestí turistických stezek 201, 260 a dílčího nástupu na ferratu Bert Rinesch-Steig, kam míříme. Stezka značená červeným puntíkem uhýbá vpravo od nynější hlavní stezky č. 201, která mizí pod stěny Spitzmaueru (2446 m n. m.), místy prudce stoupá mezi klečí po kamenech, až se dostává do kamenného pole pod stěnami Grosser Prielu (2515 m n. m.). Posledních dvacet minut pochodu k nástupu na ferratu se jdou vytouženým „kamenolomem“, který je snadno průchozí jenom bez sněhové pokrývky. Už z dálky je vidět červený flek na skále a znak Mammuta, kterého všichni outdoorově zaměření znají z oblečení a dalších doplňků pro pobyt a pohyb v přírodě.
Hromosvod jak vyšitý!
Ihned za nástupem začíná první obtíž, ocelové lano jde kolmo nahoru po hladší skále a toto „céčkové“ místo prověří všechny, co se sem vydali. S chladnou hlavu ale není třeba jakkoliv váhat.
Po krátké úvodní sekci, která nás protáhne a zahřeje, ocelové lano končí a sutí dojdeme pěšky prudce nahoru za horizont na druhou stranu sedla k opravdovému začátku dlouhého lezení v severní steně. Není to zcela běžné, ale další „problém“ na cestě je ihned vidět – delší žebřík nevede nahoru, jak by každý čekal, ale po kratším traverzu vrstevnice náhle cesta padá kolmo dolů a dokonce převisle pod nohy, zhruba deset metrů. Pro ty, kteří se neradi dívají dolů, je toto výživná část a zkouška toho, zda budou pokračovat v lezení, nebo se vrátí… Dále je to lepší, traverzuje se dlouho vrstevnicí po kluzké skále, lana je ve většině případů nutné se přidržovat. Hodinová část krásně zahřeje ztuhlé tělo!
Žebříky do nebes
Po této vstupní části se dostáváme do hlavní sekce „žebříků“. Střídavě lezeme po žebřících prudce vzhůru, několikrát i lehce převisle („déčková místa“), jinak prostupujeme stěnami různými vhloubeními, zářezy a na hranách skal, expozice je perfektní a při dobrém počasí nabírá amfiteátr velehor okolo nás obrovských rozměrů! Lze zahlédnout i kříž vrcholku, zdá se tak blízko!
Díky úseku se žebříky snadno nabíráme potřebnou výšku, a pokud se ohlédneme za sebe na cestu, kterou jsme urazili, zjistíme, jak vysoko jsme! Bohužel tato největší „atrakce“ (žebříky) brzy končí a cesta pokračuje dál prudce vzhůru už výhradně po železných kramlích zapuštěných do skal. Výška se ale nabírá skoro stejně rychle, po skále utíkáme nahoru až ke skalnatému bloku, po jehož oblezení se dostaneme až k vyústění na hřeben, celá lezecky nejkrásnější část cesty je za námi, ta hodina a půl krásného „ferratování“ zůstane dlouho v myšlenkách!
Podívejte se na podrobný nákres cesty se všemi obtížemi na tomto odkazu!
Hřebenem k vrcholku
Stojíme v nevýrazném sedle, kde se spojují dvě cesty – naše ferrata Bert Rinesch-Steig a „čtyřkový“ lezecký hřebínek, který je častým cílem horolezců, které ocelové lano natažené po skále vůbec neláká. Cesta ke kříži, který na nás dohlíží, vede po úzkém rozbitém hřebeni, který je stále zajištěn ocelovým lanem a obsahuje úseky na rozmezí obtížnosti A a B.
Po překonání hlavních obtíží (déčkových žebříků) ferraty v severní stěně ale většině ferratistů přijde postup vzhůru zcela jednoduchý, pouze fyzicky náročný, neboť je nutné dolézt bez většího přemýšlení až nahoru. Kříž se ještě dlouho nebude chtít nechat pohladit, teprve po poctivé půlhodině výšlapu bude možné stanout na malém prostranství s červeným obrem v zádech. Vrcholový zápis do knihy je nutnost, stejně tak fotografie i kochání se rozhledy na všechny strany, klidně až na ledovec Dachsteinu či na Šumavu!
Musíme dolů!
Ať už strávíme na vrcholku pět minut, nebo dvě hodiny, pokud počasí dovolí, budeme muset dolů, zpátky na chatu, kde jsme si nechali všechny věci a na cestu vyrazili jenom s nejnutnějšími zásobami a vybavením. Cesta dolů vede po rozbitém hřebníku do sedla Brotfall a dále dolů přes Kühkar pod jižní stěnou Grosser Prielu (2515 m n. m.) až na chatu Priel-Schutzhaus (1420 m n. m.).
Výstup „déčkem“ nahoru na „Prýl“ je poctivá celodenní túra v Alpách vyžadující dobrou fyzickou kondici i připravenost, také alespoň základní znalost pohybu v horách a na skalách – určitě není nutné nechat se obtížností odrazovat a zbytečně vystrašit, je ale nezbytné uvědomit si veškerá rizika!
Alpám a výstupům v nich třikrát nazdar!
Ubytování a jídlo
Polsterstüberl – vyhlášená restaurace v okolí
Potřebné vybavení
Obvyklé věci na turistiku + pohyb na feratach (úvazek, feratový set, helma). V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.
Přístup na začátek
Do Hinterstoderu se dostanete od Linze nebo Grazu. Cesta je skoro celá po dálnici a příjemně ubíhá.
Povolení, poplatky, omezení, zákazy
Základní trasa
Orientační rozpis po dnech
1. den – Hinterstoder – Prielschutzhaus
2. den – Prielschutzhaus – Grosser Priel + sestup
Další možnosti túr v okolí
Výstup na Spitzmauer v pohoří Totes Gebirge
