Výstup na Grand Glaiza v Kottických Alpách, přesněji řečeno oblasti Queyras, která je nazývána jako evropský Tibet.
Kottické Alpy – Francie
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Kottické Alpy patří rozlohou 1600 km² k plošně největším horským celkům Alp. Rozkládají se na území Itálie a Francie, přičemž na italské straně leží až dvě třetiny z celkové rozlohy horstva. Nejvyšší bodem je poslední kamenný obr Alp na jižním okraji jeho oblouku – 3841 m vysoké Monviso. Ovšem nejkouzelnější krajinu najdeme na poměrně malé výseči francouzské strany hor pod názvem Queyras. Poprvé jsem tento podivuhodný svět pouštních hor, zelených údolí a svérázných autentických vesnic navštívil již před pár lety, kdy mě doslova dostali a naprosto okouzlili. Pokud je přeneseně Tibet synonymem divoké, pusté a nedostupné krásy, pak Queyras naplní tuto představu v rámci evropských rozměrů vrchovatě.
Překročením sedla Izoard na jih se dostáváme do zcela jiného světa…
Tepnou kraje Queyras je údolí řeky Guil, kde leží šest ze sedmi obcí, tvořící bývalý „escarton“ (viz text v rámečku). Výchozím místem je půvabná vesnice Aiguilles, která je skvělým opěrným bodem pro mnoho horských túr v severovýchodním cípu Queyras. Skutečně nádherným výletem je výstup k magicky položenému jezeru Malrif a na vrchol „Velký jíl“ – horu Grand Glaiza neboli Punta Merciantaira. Dobře vedená pěšina stoupá po loukách a voňavým lesem kolem ruin bývalých horských samot. První vydechnutí je u břehů jednoho z klenotů Queyras – smaragdově zeleného jezera Lac du Malrif ve výši 2679 m. O popularitě místa svědčí množství lidiček, pro něž se jezero stává povětšinou cílovou stanicí. Naše kroky však vedou dále. Před námi se elegantním obloukem zvedá větrný hřeben, končící takřka ve třech tisících metrech – Pic du Malrif s nádherným kruhovým rozhledem.
Ale ani zde naše kroky nekončí. Cílem je hora s podivným a na prvním pohled až nefrancouzsky znějícím názvem – Grand Glaize. Ovšem glaize (čteme „gléz“) znamená „jíl“, a terén je skutečně tvořen konglomerátem břidlicových sutí, spojených mazlavým jílem. V minulosti se zde hornina těžila a byla používaná při výrobě keramiky. Výstup je zcela snadný a vede otevřeným hřebenem až do výše 3293 m. Cesta však nekončí. Chodníkem, který vrchol Grand Glaiza traverzuje po jižní straně, přecházíme do zcela jiné krajiny, kterou bychom mohli pracovně nazvat „ostravsko-karvinská uhelná pánev“. Hory jsou zde tvořeny černou a šedou hlušinou, která ostře kontrastuje ze zelenými stráněmi údolí Thiras. O kousek dál je však vše opět zcela jinak. Sestup do osady la Rioux a Abries vede typicky karpatskou krajinou luk a travnatých kopců. Mraky, letící oblohou, vytvářejí stále se měnící obrazce, které slunce jako gigantický projektor přenáší na stráně.
|
Kde je sluncem pánem Kraj Queyras patří v rámci celku „Alpes du Solei“ (francouzské jižní Alpy) k místům s největším počtem slunečních dní (průměrně 2500 hodin ročně). S kultem slunce se zde setkáme takřka na každém kroku. Ať jsou to vyřezávané dřevěná sluníčka, zdobící snad každé vrata do stavení nebo, a to především, množství slunečních hodin na fasádách domů. Nikde jinde nenajdeme tolik překrásně zpracovaných a s láskou udržovaných „cadrans solaire“, jako je tomu právě zde. Nejslavnějším „sluncařem“ byl jistý Giovanni Francesco Zarbula, původně malíř pokojů a zedník, který v letech 1830 -1870 vytvořil množství nádherných děl, mnohdy skvostně vyzdobených až exotickými malbami s fantaskními květy či cizokrajnými ptáky (signatura Z.g.F). Na jeho originální styl navazuje pan Remy Potey, který patří k největším současným mistrům tohoto umění (nebo řemesla?). „Metropolí“ nástěnných slunečních hodin je neobyčejně půvabná horská víska Saint Véran (nejvýše celoročně obývané sídlo v Evropě – 2125 m). Mimo několika ukázkových hodin zde můžeme obdivovat další ze svérázných projevů identity obyvatel Queyras – dřevěné, většinou bohatě zdobené balkony (tzv. „lobbio“), sloužící původně k sušení sena, resp. dozrávání úrody a překrásný vyřezávaný nábytek z modřínového dřeva. Pokud do Saint Véran zavítáme, rozhodně si nenechejme ujít prohlídku skromné expozice Soum Museé, umístěné v nejstarším domě ve vsi z r. 1641! Původ nádherně znějícího názvu Queyras (čteme „kéra“) hledejme hluboko v minulosti. Údolí řeky Guil, která se jako zelená pentle vine napříč horami, bylo od nepaměti jedním z nejchudších a nejopuštěnějších míst na pomezí francouzských krajů Dauphine a italského Piemontu. V duchu hospodářského rozvoje, ale také k posílení strategicky citlivého místa byly princem Humbertem II. v r. 1343 vyhlášeny samostatné správní oblasti – tzv. „escartons“, umožňující převést část daní do vlastní pokladny pro rozvoj obcí a řemesel. Jednou z těchto jednotek se stal právě Queyras (podle zámku Château de Queyras, kde byly uloženy zakládající listiny, uzavřené osmi klíči – sedmi od každé obce a jedním správce oblasti). Přestože kraj o tuto výsadu v r. 1713 po francouzské revoluci přišel, od r. 1965 se „queyrasané“ opět hlásí k těmto historickým kořenům. |
Mapy
Celá oblast Queyras je zobrazena na mapě Didier-Richard č. 10 (Queyras et Haute Ubaye) v měřítku 1:50 000, dále pak na podrobných mapách IGN č. 245 a 246 v měřítku 1:25 000. Na českém trhu se více o celé oblasti dozvíme z průvodce Hory Francie z nakladatelství Mirago (Ostrava 2004).
Ubytování a jídlo
Přestože se nalézáme na území Parque Regional du Queyras, nebudeme zde pravděpodobně problémy s volným tábořením (alespoň my jsme je nikdy a nikdy neměli). Přesto zde najdeme několik pěkných, třebaže skromnějších kempů, množství hotýlků a penzionů). Každá vesnice v pohoří má své dobře zásobené tržiště, obchody, hostince a kavárna. Prostě idyla, vždyť jsme ve Francii.
Potřebné vybavení
Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.
Přístup na začátek
Kottické Alpy jsou vzdáleným a nepříliš snadno dostupným pohořím. Základní a prakticky jediný vstup do hor umožňuje silnice D 902, vedoucí z městečka Guillestre (cesta N 94 Briançon – Gap, zároveň žel. trať). Jinou lákavou variantou je příjezd přes Itálii po horské silnici přes sedlo Col de Angel (odbočka cca 80 km jižně od Torína ve směru Sampéyre, kvalitní asfalt, stoupání 12%, sedlo se nalézá ve výši 2774 m!).
Povolení, poplatky, omezení, zákazy
Základní trasa
Další možnosti túr v okolí
Výstup na Clot de la Cime, když máte jen půl dne
