Výstup na bosenský i černohorský Maglič

Bosenští celníci ani nehnou brvou, na druhé straně řeky Tary je však vše jinak. „Přechod je již dva měsíce uzavřen“ zní lakonická odpověď černohorského celníka. „Sesuv půdy uzavřel cestu a dále nemůžu nikoho pustit.“ A je vymalováno! Nepatřím však mezi ty, kteří se spokojí s tímto strohým faktem. Tahám ze dvou docela sympatických mladých úředníků další informace. „Kam vlastně jedete?“ ptá se jeden z nich. Přestože našim hlavním cílem je vzdálená Albánie, odpovídám že nedaleké hory Maglič. A tam se jinudy prostě dojet nedá. Dobrou půlhodinu hledíme do mapy stáhnuté z internetu a vysvětluji obou mladíkům trasu naši cesty. „Počkej chvíli, uvidíme co se dá dělat“ zní poslední nadějná věta. Následuje telefonní rozhovor s nadřízeným (naštěstí rozumím každé slovo a tak už vím…). „Tak jeďte, ale pozor, v jednom místě je cesta zasypaná kamením, snad to však projedete. A ve vesnici Trsa se uvidíme, bydlím tam“ zní poslední verdikt celníka. Inu – líná huba…

Bezcestné hory

Vesnice Mratinje možná byla v dávných dobách plná života a lidí. Byl zde obchod, kemp a dokonce restaurace. Teprve nedávný nesmyslný válečný konflikt způsobil, že dnes zde přežívá jen několik málo starousedlíků. Klikatá a objektivně nebezpečná silnice plná nedávných sesuvů kamení, tajuplných tunelů a plíživé tmy, vedoucí v závratných serpentin nad řekou Piva, končí na „návsí“ – shluku polorozbořených domů, tvořících spolu s množstvím odpadu nevábný, ale pro tento kraj typický konglomerát „skoroútulného“ tábořiště a smetiště. Pažit trávy je však bleskurychle zbaven husinců, kravinců, rezavějících plechovek a střepů a po chvíli zde stojí malý stanový tábor. Vůně polévky a čaje pak rychle zahání poněkud stísněné pocity.

Pohoří Maglič, ležící na pomezí Černé hory a Bosny, patří mezi jedno z nejvýznamnější horstev bývalé Jugoslávie. Vysoké vápencové štíty, sevřené tou nejbujnější zelení balkánských pralesů a oslnivých horských luk, nabízí pestrou paletu netušených dobrodružství. Poprvé jsem se do těchto tyrkysových „prvohor“ vypravil před mnoha léty. S „devízákem“ v ruce, s palcem vykloubeným ve stopařském gestu a s batůžkem na zádech jsem již tenkrát užasl nad zeleným velechrámem pokroucených monumentů pralesa Peručica a ustrnul nad rozvlněným mořem bosenských a černohorských hřebenů hor. Po takřka čtvrtstoletí jsem zpět. Vše je však jiné. Opuštěnější a tak trochu pustější. Magličské květnové ráno nás vítá chladem, blankytnou oblohou a nesmělým, trochu zubatým sluncem. Kamenitá cesta, vinoucí se mezi ploty skromných stavení, vede vytrvale vzhůru. Na její skutečný cíl se však musíme ptát místních. Vysocí, statní chlapi s rukama jak lopaty, s plachým úsměvem s odleskem plechových zubů, ale s jiskrou v oku ochotně, ale jaksi zmateně radí. Popis výstupových tras ke koruně Magliče se mění chalupu od chalupy, takže nakonec stejně nezbývá než věřit v kompas v hlavě, cit a hluboko zasuté vzpomínky.

V pasti závrtů a sněhu

Cesta, kličkující kolem plotů a stavení, se po chvíli noří do lesa a definitivně mizí. Vzhůru do hor se probíjíme přes vyvrácené kmeny stromů a lískové mlází, ale po chvíli se jako zázrakem zjevuje uzounká stužka pěšiny. Jarní zeleň listoví omračuje, vlhkost vůněmi prosyceného vzduchu se dá doslova krájet a pot se řine ze všech kanálků. Konečně se terén otevírá a tak můžeme s pusou dokořán užasnout před gigantickým monumentem hrotité hory Zmajeva stena (výše 600 m, šířka 800 m, kdysi byla častým cílem horolezců, dnes zde nenarazíme ani na živáčka). Správný směr postupu vede více doprava do tušeného sedla vysoko někde v oblacích. Stezka se mění v náročný přechod strmého suťového pole, které přechází v rozsáhlé sněhové pole. Ocitli jsme se na dně kotliny, sevřené ze všech stran ostrými vápencovými štíty.

Náš malý pestrobarevný had postav se ztrácí v bílém nekonečnu a stoupá do hloubi doliny. Najednou spatřím ve svazích po pravé straně vlásenku stezky a tak rychle přehodit výhybku. Výstup je sice místy veden na samém pokraji pádu (příkré sněhové splazy), ale konečně se podaří překonat terénní zlom, dělící strmé úbočí hor od jen mírně zvlněné náhorní planiny Carev do, tvořící jádro pohoří. Před námi se otevírá pohled na labyrint krasových závrtů, ostrých skalisek a špičatých vrcholů. Pohoří Bioč a Volujak, nejbližší sousedi Magliče, se zde předvádějí v celé své ohromující vápencové kráse. Tak nádherné a monumentální štíty by zde snad člověk ani nečekal. Sníh zde však ještě rozhodně nehraje druhé housle a tak další postup v bludišti falešných prohlubní nebude snadný. Na dominantní kužel vrcholu, uzavírající obzor a který se zdal na dosah, stoupáme více jak hodinu, propadáme se do záludných děr závrtů a jen s obtížemi hledáme správný směr postupu.

Dva Magliče, dvě země

Konečně se objevuje nevýrazný vrchol Černohorského Magliče (2388 m). Jen krátký travnatý spojovací hřeben a jsme zde. Výhled je úžasný. Přímo před námi se tyčí ostrý hrot Bosenského Magliče s mohutným mohylou na temeni a za ním úchvatná krajina bosenských hor. Kouzelný koberec horských hřebenů, rozbrázděných hlubokými kaňony. Zelená lesů a údolí soutěží s nedostižnou modří oblohy a bílými peřinami mraků. Přechod na bosenského „brášku“ není dlouhý a kupodivu ani náročný. Závěrečný výstup sice trochu provětrá odolnost vůči závratím, ale nejvyšší vrchol Bosny a Hercegoviny za to přece stojí. Na vrcholovém stožáru vlaje zástava Republiky Srbské (jeden z kantonů Bosny a Hercegoviny) a výhled je snad ještě omamnější.Ovšem pohled severním směrem již tak omamný není. Nad durmitorskými horami se to černá a vzdálené hřmění nevěstí nic dobrého. Musíme dolů. Ještě poslední pohled na smaragdovou perlu Trnovačkého jezera, zasazeného jako šperk na úpatí pohoří Trnovački Durmitor a Volujak a jdeme. Co jdeme, doslova letíme. Návrat však není tak snadný a bloudění se nakonec nevyhneme (výsledkem je zcela nová „diretissima“). Urychlený sjezd po báječně dlouhých a strmých sněhových jazycích v dolině končí v jedné ze salaší nad Mratinjskými jezery. To již nebeský bubeník udeřil do tympánů, ale déšť nějak nepřichází. Naštěstí bouře se po chvíli vzdaluje a tak můžeme v klidu sejít zpět do Mratinje. Podvečerní přejezd hlubokým kaňonem řeky Piva, spoutané přehradou, tvoří nádherné scenérie a je parádní tečkou za báječným dnem.P.S. Ve vesnici Trsa (již v podhůří Durmitoru), kam jsme zamířili ještě téhož večera, jsme skutečně narazili na našeho známého celníka. Z Marka se vyklubal skvělý společník a na těch pár dní v jeho společnosti budeme ještě dlouho vzpomínat (zvláště pak naše ledviny).

Mapy a průvodce

Na trhu v současnosti neexistuje žádná turistická mapa oblasti. Jedinou slušnou a kupodivu poměrně přesnou mapu si můžeme stáhnout z internetu (www.mapy.valek). Jedná se o ruskou vojenskou mapu z r. 1977 v měřítku 1:100 000. Domorodci z ní byli celkem vedle. Ostatně není se co divit, byla to první mapa jejich bydliště, jakou kdy spatřili. Náčrtkovou mapu a mnoho dobrých informací najdeme také v průvodci Jugoslávské hory (Olympia 1987). Popis současných turistických tras hledejme v průvodcích Bosna a Hercegovina/Černá hora (Sky 2004) a Hory Balkánu (MIRAGO 2003).

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Maglič není snadno dostupným pohořím. Na bosenské straně vede po západní straně pohoří silnice Sarajevo – Dubrovník (výstup přes největší evropský prales Peručica). Z černohorské strany je přístup snad ještě komplikovanější. Jedinou komunikací je silnice Sarajevo – hr. přechod Ščepan Polje – Nikšič. V jakém stavu je však silnice v úseku Bruč – Ščepan Polje se musíme informovat během cesty (na jaře 2005 v katastrofálním stavu, nesjízdné většími vozidly). Do výchozího bodu – osady Mratinje vede krátká odbočka (tunel). Železniční spojení nemá význam (nejbližší stanici je Nikšič – 75 km).

Výstup na nejvyšší vrchol Černé hory – Zla Kolata