Výstup na Ararat

Mohu doporucit pruvodce jmenem Sefer Tokdemir z http://www.mountararatexpeditions.com , http://www.ararattrekking.com zajistuji vystupy z Dogubeyazitu a k tomu hromadu dalsiho trekovani po Turecku /Kackar, Suphan atd./ Sidli v Dogubeyazitu, tak se od nich da zjistit dostatek informaci, popripade se s niumi na Ararat ci jinam vydat. cl*********@ho*****.com , mo*********@ho*****.com, tel.: +90 545 610 46 40

Na Ararat jsme lezli v srpnu 2011 a málem jsme nic neplatili. Příště by se nám to asi bez povolení podařilo.

Prvně pár slov varování – klasickou cestou jde nahoru klidně sto lidí denně, jsou tam odpadky, průvodci z vás chtějí vylákat peníze (sami většinou povolení nemají a uplácejí místní bezpečnostní složky) a domorodci škemrají o čokoládu, i když jinde jsou pastevci velmi pohostinní, takže zážitek je to dost ambivalentní.

Kdybyste snad uměli chodit po ledovci, tak se na vrchol ještě dá jít od jezera, co je na severní straně. To podle mě musí být moc hezké, ale je nutné povolení (i když kdo ví, zda by si vás někdo všiml).

Každopádně, jak nahoru? Je nutné jít ze západu a ne z jihu. Odbočte z D975 vlevo po tom, co přejedete sedlo (z pohledu od Igdiru, ze severu) zde: http://goo.gl/maps/AlONz (je to poslední odbočka vlevo, než se D755 poměrně ostře stočí doprava). Jak je vidět ze satelitních snímků, cesta vede skoro až k jezeru, o kterém se zmiňuji nahoře. Vy po ní začnětě stoupat, až dorazíte tak zhruba do 3000 metrů. V téhle výšce je docela dost pastevců, kteří by vás měli dost mile uvítat (nám dali úplně skvělou večeři), protože tudy nikdo nechodí. Je tu taky (v srpnu) zelená tráva. Doporučuju u nich přespat. Teoreticky by vás sem mohl někdo vyvézt (dobrá motorka, auto 4×4 nebo traktor to zvládne), ale bude to asi docela drahé a protože je tahle cesta nelegální, nepřitahoval bych tím k sobě pozornost. Mají vodu (a teče tu špinavá z ledovce).

Druhý den je potřeba přetraverzovat do vašeho tábora, odkud půjdete na vrchol. Cestu opusťtě (po mnoha serpentýnách se z vašeho pohledu stáčí doleva, na sever) a dejte se vpravo. Teď jste na západní straně hory a je potřeba na ní vylézt z jihu. Je to trochu po kamenech a musí se hledat cesta, ale není potřeba lézt. Traverzujte a stoupejte (tak cca do 3500 m), ale ne moc. Ledovec držte nad sebou (asi překročite dost špinavý potok, tak se z něj můžete napít, špína je jenom ze skály). Za potokem (který už tam ale taky nemusí být, tak na to nespoléhejte) byste pomalu měli přijít k bodu, kde pod sebou uvidíte první výškový tábor (ve skutečnosti je jich několik poblíž sebe navzájem) komerčních výprav ve 3000 výškových metrech (a při troše snahy druhý výškový tábor ve 4000 tisících metrech nad sebou. Proto je ideální, abyste vy byli tak někde mezi. Oba tábory jsou vidět z hřebínku, který je na jedné straně úžlabiny, kterou vede cesta spojující oba tábory. Hlavně nespěte v údolí, které je na východ od spojnice obou táborů. Hrozně moc eroduje a lítají tam kameny.

Dobře si prohlédněte situaci, buďte nenápadní, ať vás nikdo nevidí a přespěte zde na místě (kousek zpátky by měl dobře jít postavit stan) Komerční výpravy vyráží na vrchol mezi první a asi třetí ráno. Vy jste odhadem tak 1-2 hodiny pod výškovým táborem. Nejprve dojděte traverzem na cestu, co spojuje oba výškové tábory. Doporučuju táborem projít nejpozději za svítání, spíše trochu dřív. To by měli být všichni průvodci někde nahoře a trvalá obsluha kempu (kuchař) spát. Ideální je tuhle srandu provádět za svitu úplňku, abyste nebyli vidět. Pak se vydejte nahoru. Jak na něj chodí spousta lidí od různých výprav, nikdo by si vás neměl všimat. Lidi mají různou kondici (většino udost špatnou), chodí roztahaní a nahoru jim to trvá i pět hodin. První nahoře bývají za svítání, dole bývají první tak v deset nebo v jedenáct. Z toho druhého výškového tábora jsou to nahoru tak maximálně dvě hodiny, pokud jste aklimatizovaní a máte trochu kondici. Je tam cesta a vede přímo nahoru. Posledních 200 výškových metrů je po sněhu, ale není to žádný sklon a tak si myslím, že se bez maček úplně v pohodě obejdete. Je tam vyšlapaná cesta a není kam spadnout (tohle platí v srpnu, nevím, kam sahá sníh třeba na začátku července). Dojděte na vrchol, a pokud vás někdo chytí cestou dolů, tak vám stejně nic neudělá, protože nahoře už jste byli a na policii s vámi nepůjde, protože je tam sám nelegálně. Vraťte se ke stanu a jděte stejnou cestou nazpátek domů. Anebo jděte klasickou cestou, ale je dost otřesná.

Co jsme udělali my: místo, abychom spali pod vrcholem samostatně, jsme nakráčeli asi v sedm večer do druhého tábora s tím, že tak pozdě a tak vysoko budem všem jedno. Začal jsme stavět stan, ale průvodce mi ho začal fyzicky bourat a začali nás hnát dolů. Tak jsme s nimi začali smlouvat a uplatili jsme je 75 lirami na osobu. Od té doby jsme mohli používat všech výhod zájezdů (kuchyně, která ale nebyla dobrá a oslů, což ale bylo pod naši důstojnost, a pak transportu dolmušem do Dogubeyazitu. V táboře jsme pak potkali Kurda, který byl ve větší skupině a usmlouval cenu na 90 lir na osobu už pod horou. Takže pokud chcete jít s výpravou, doporučuji smlouvat a smlouvat. V Dogubeyazitu vám mačky jen tak nikdo nepůjčí, chtějí, abyste šli nahoru s nimi (ale prý se dá zkamarádit s nějakým prodavačem koberců, co je ukecá, ať vám je půjčí).

Tuhle srandu taky doporučuju, jenom pokud jste dobře aklimatizovaní (ideálně po Kačkaru, kde se dá dobře spát ve výškách nad tři tisíce, pokud děláte vícedenní přechod, anebo aspoň Suphan Dag s přespáním výš než ve dvou tisísích) a máte dobrou kondici. Díky tomu budete schopni vyjít nahoru dost rychle a zkrátíte tím čas, kdy vás mohou chytit a působit problémy. Pokud se vám to nepovede, tak se omlouvám a rozhodně sem napište, ale podle mě by to takhle mělo fungovat a je to rozhodně lepší zážitek, než jít s oficiální výpravou. Pokud máte nějaké dotazy, napište mi na tomashnyk (zavináč) gmail (bodka) com.