Výstup do sedla Nord Colle dell Herbetet v NP Gran Paradiso

Národní park Gran Paradiso zaujímá území několika krásných, od sebe zřetelně oddělených údolí, jež odbočují od údolí řeky Baltea k jihu a končí na nejvyšším italském skalním masivu – Gran Paradisu. Na území Valle d´ Aosta jsou to údolí Cogne, Val Savaranche a Val di Rhômes; další dvě údolí – Val dell Orco a Val Soana leží na území Canavesa. Všechna jsou snadno turisticky dostupná jako výchozí body do horského masivu Gran Paradisa, jenž je středem národního parku a je nejvýznamnějším horským celkem celých Grajských Alp. Masiv leží celý na italském území, zahrnuje několik významných vrcholů jako Herbetet, La Tresenta, Ciarforon, La  Grivola, Gran Paradiso a pokrývá jej patnáct ledovců.

Dohlížet na vás bude orel královský

Území národního parku se rozprostírá od výšky 800 metrů až do 4061 metrů vrcholu Gran Paradisa a má velký ekologický význam. Vyskytuje se tu velmi rozmanitá květena, velmi zajímavá je i zachovaná fauna, která se jinde v Evropě sotva najde. Lze tu spatřit stáda nádherných kozorohů i kamzíků, vyskytují se tu hojně svišti. Z masožravců tu žije liška, hranostaj, jezevec a kuna. Nejmajestátnějším ptákem parku je orel královský, kterého lze v evropských krajích spatřit jen ve vysokých horách.

Cesta do bivaku Leonessa

Vyrážíme s plně naloženými batohy podél dravé říčky Valnontey, protékající stejnojmenným údolím; cestou lesem míjíme staré kamenné lovecké chaty, romanticky zasazené mezi stromy v údolí, nad kterým se zvedají vysoké bílé horské štíty. Prvních sedm kilometrů mírně stoupáme údolím po levém břehu říčky až k Erfauletskému mostku, odkud již začíná prudší svah. Přestávky na oddech jsou častější, denní příděl müssli tyčinek už v nás také zmizel, nezbývá než se vyhrabat nahoru, k místu prvního bivaku.

Těsně před horní hranicí lesa docházíme k improvizovanému rozcestníku, sestávajícímu ze dvou žlutých šipek s čísly na kameni. Chvilkové váhání a diskuse o dalším postupu. „Pravdu má náčelník!“ – pokračuje se tedy vpravo, pěšinou č.23a, a je nutno dodat, že je to ten správný směr. Skupinky turistů, které jsme ještě v údolí poměrně často s pozdravem „bonžórno“ míjeli, už dávno prořídly a tak jen občasně potkáme tu a tam někoho, kdo se pohybuje vzhůru do hor jako my.

Když se konečně kolem páté odpoledne vysápáme do výšky 2435 metrů ke Casolari dell Herbetet, musíme konstatovat, že se jedná o náramně romanticky položené místo bývalých salaší ve svahu nad dolinou Valnontey, s překrásným výhledem na okolní horské štíty. Druhým důvodem, proč se rozhodujeme pro zabivakování v těchto místech je fakt, že máme dnes v nohách 13 kilometrů s výškovým rozdílem 800 metrů a po celonočním přejezdu z republiky již naše tělesná ústrojí vykazují známky značné vyčerpanosti a tudíž nechuti vystoupat dalších 500 výškových metrů k vyznačenému bivaku Leonessa. Jelikož místo plně vyhovuje našim potřebám, letí batohy s úlevou ze zad a naše plynové vařiče začínají hučet.

Před spaním je potřeba ještě vyprovodit hosty

Později, to už sedíme s hrnkem kávy a pozorujeme oblačnost, vytvářející se za horskými štíty Torre del Gran S. Pietro naproti přes údolí, navštěvuje naše tábořiště liška. Znalí pouček o ztrátě její plachosti při vzteklině se ji snažíme raději odehnat a ne krmit či dokonce hladit, jak to činí dvojice italských turistů. Jakmile turisté odejdou, chápe se Pavel úkolu vyhnat lišku z našeho teritoria, neboť o její noční návštěvu u spacáků vůbec nestojíme.

Ta němá tvář si však Pavlovu snahu rozhodně špatně vykládá a vše pojímá jako hru. Když konečně zmizí kdesi v kopcích, připravíme si spaní na podlaze kamenné boudy s dřevem, které jsme majiteli pečlivě porovnali do hraniček. Jsme už zalezlí ve spacácích, když kde se vzala, je tu opět nezvaná návštěva; liška nám přišla dát doslova dobrou noc až do boudy. Dvířka boudy proto před spaním raději pořádně zajistíme.

Při stoupání budou prověřeny všechny končetiny

Probouzíme se do nádherné azurové oblohy. Po vydatné snídani nás čeká výstup do sedla Nord Colle dell Herbetet, jež se nachází ve výšce 3263 metrů, tudíž od našeho tábora přes 800 výškových metrů po suti i sněhu. Časovému údaji na rozcestníku, jenž hlásá 2,5 hodiny do sedla, už po včerejší zkušenosti pro jistotu nevěříme. Potkáváme se s dvojicí Pražáků, bivakujících nahoře u Leonessy. Dle jejich vyprávění i je večer navštívila liška a dokonce jim převrhla ešus s polévkou.

Zprvu je pěšina, klikatě šněrující travnatý svah poměrně dobře značena a nese číslo 23a; potíže s orientací však nastanou po přehoupnutí se přes svah. Objevuje se rozlehlý kotel plný kamení, sutě, místy sněhu. Ztrácíme značení a po několikerých špatných pokusech jej najít se vydáváme k sedlu podle směru, určenému z mapy. Ostatně směr bychom měli mít jasný, neboť překrásná hora Herbetet s výškou 3778 metrů se tyčí jako pyramida vepředu před námi. A tak skáčeme po balvanech, lezeme sutí, brodíme vodou, traverzujeme firnovým svahem – až se dostáváme pod sedlo.

Nahoru se sápeme doslova po čtyřech, s pětadvacetikilovými batohy na zádech prudce vzhůru místy jemnou sutí, jinde přes kameny, s jejichž stabilitou se nedá příliš počítat. Pro jistotu se stále držíme podél skály při pravé straně, protože mít občas po ruce pevný chyt, není na škodu, zvláště když s námi batohy při šplhání občas docela slušně cvičí. Poslední úsek ještě prolezeme sněhem a pak už s úlevou shazujeme bágly, vydechujeme a dojídáme denní příděl kalorické stravy. Při pohledu ze sedla se ani nechce věřit, že jsme takový prudký svah vysápali; ovšem výhled, který se nám otevře na druhou stranu, také stojí za to. Rozlehlý ledovcový kotel s rozsáhlými morénami ve spodní části, skalní hřeben, táhnoucí se od hory Herbetet, který vše zleva obepíná.

Usínání v doprovodu francouzských lidových písní

Jsou dvě hodiny po poledni, když začínáme slézat ze sedla do kotle a i když to zprvu nevypadalo dobře, nakonec jsme v pohodě za chvíli dole a celí. Další sestup přes ledovec Gran Neyron volíme raději s mačkami. Žádná turistická značka není stále v dohledu a tak si určujeme směr k velké moréně pod skalním štítem po pravé straně. A opět skáčeme po kamenech, malých i velkých, až jsme konečně pod morénou u potoka, v němž si okamžitě zchlazujeme nohy.

O něco později narážíme na značenou stezku, jež nás dovede k nádherné horské louce Leviona s kamennou salaší. Zdravíme se se skupinkou zde tábořících Francouzů a jdeme si obhlédnout salaš. Ta je pro přespání přímo stvořena; podlaha je pokryta dřevěnými deskami, před vchodem je improvizovaný dřevěný jídelní kout, takže na nic nečekáme a zabydlujeme se.

Zdá se, že se stanem na zádech se tahám zbytečně. Místo je opravdu kouzelné; nad suťoviskem za salaší ční skalní štíty, salaš stojí na vyvýšenině nad horskými loukami, na nichž lze spatřit pasoucí se kamzíky a kolem protéká nádherný horský potok. Zde nám naše instantní polévky budou obzvláště chutnat. Večer se od stanu našich sousedů linou tiché tóny francouzských lidových písní, při nichž spokojeně usínáme.

Veškeré jídlo na 3 – 4 dny je potřeba nabalito do báglu, protože obchod po cestě nepotkáte.

Mačky, stan a spacák se vám vhledem k přítomnosti ledovce a spaní v bivacích budou hodit.

V očekávání nádherných koutů přírody, vyrážíme autem směr Železná Ruda a Mnichov, abychom se pak během noci přesunuli po švýcarských dálnicích od Bodamského jezera přes Zürich a Bern až k tunelu St. Bernard. Ranní slunce nás už vítá na italské straně; projedeme Aostou a údolím Cogne se dostáváme na okraj nádherného údolí Valnontey. Na odstavném parkovišti zanecháváme vozidlo, nahazujeme batohy a hurá do hor.

1. den – Valnontey – Casolari dell Herbetet

2. den – Casolari dell Herbetet – Nord Colle dell Herbetet

3. den – Nord Colle dell Herbetet – salaš u louky Leviona

4. den – sestup

Hned naproti přes údolí se tyčí druhý nejvyšší vrchol pohoří Grajské Alpy – Grivola (3969 m). No a pak tady samozřejmě máme zmiňovnaé Gran Paradiso s výškou 4061 m.