Volovské vrchy: skrytý poklad Slovenska

Horská krajina Volovských vrchů je z velké části zalesněná. To sice na první pohled nenabízí tolik možností s epickými výhledy jako hřebenovka Nízkých Tater, ale kdo vytrvá, ten bude odměněn. Přesně proto jsem hned tři ze čtyř dnů svého přechodu schytal mlhu. Možná si řeknete, že ten hike musel být naprostá ztráta času, já vás však vyvedu z omylu! Bylo to jedno veliké dobrodružství se spoustou pozitivních a neopakovatelných zážitků.

DEN 1: JAHODNÁ – ÚTULNA JÁNA KRUTEKA

Byla půlka listopadu a já zatoužil opět navštívit Slovensko. Volba tentokrát padla na Volovské vrchy, a tak jsem opět bez velkého plánování večer zabalil batoh, abych další ráno již vystupoval v Košicích. Odtud se ještě popovezu autobusem do zastávky „Jahodná, kopec“ a můžu v duchu své oblíbené písničky „Let’s Go On a Hike“ od Adama Finka vyrazit vstříc první útulně. Nebyl bych to ale já, abych si ten hike něčím nezpestřil – už nějaký ten pátek jsem posedlý horobraním. Prostě cestou vylézt ještě nějaké ty kopečky, na které kolikrát nevede ani cesta, což vám možná bude znít jako „super zábava“.

Po prvních kilometrech již začínám tušit, že tentokrát se výhledy pravděpodobně moc konat nebudou. To však vůbec nevadilo, jelikož karma mi přihrála do cesty jiné odměny, jak už tak bývá pravidlem. První odměna visela doslova ve vzduchu. Již po 10 km jsem ucítil svou oblíbenou vůni táboráku. Za zatáčkou zahlédnu dva chalany stát u ohně a v duchu si říkám: „Pouze je z dálky pozdravím a půjdu. Žádné zdržování. Nechci docházet do útulny za tmy.“ Jen co mi proběhne tato myšlenka hlavou, tak se ozve od ohně: „Panáčik?“ Odmítnout toto pozvání by bylo neslušné. A tak se stalo, že najednou stojím s nimi u ohně a připíjíme si na zdraví. Vyzvídají, kam mám namířeno a já vyzvídám kam oni. Postupně se dostáváme k dalším tématům týkajících se cestování, kde všude jsme již byli, prostě super pokec. Dobrý skutek je opět po zásluze odměněn – dostávám do rukou anglickou snídani – vajíčka, fazole a klobásu.

Nakonec z toho je příjemná hodinka u ohně, ale tma se blíží, tak vyrážím dále. Odbočuji trochu z trasy na Kojšovskou hoľu a pokouším osud, zda mi přihraje do cesty výhledy. Jediné, co mi nabídne, je mlíko a viditelnost sotva deset metrů. Napojuji se tedy opět na červenou turistickou trasu a Cestu hrdinů SNP (Slovenského národního povstání). Výhledy na kopci Kloptaň nestály za nic, takže mě ani nemrzí, že zdejší rozhledna má již nejlepší léta za sebou a žebřík již pravděpodobně z důvodu bezpečnosti někdo odmontoval. Již se začíná stmívat a do útulny to mám ještě přes tři kilometry. Vytahuji tedy z batohu čelovku a valím to z kopce. Na dnešní večer jsem si naplánoval spát na nedávno otevřené útulně Jána Kruteka, která je opravdovým skvostem. Cestou přemýšlím, zda tam budu úplně sám, nebo tam bude plno a najde se pro mě alespoň jedno místo. Docházím k útulně, před kterou zaznamenávám opět táborák. Okamžitě tuším, že sám určitě nebudu. Vlezu dovnitř, kde je příjemné teplo od kamínek a zdravím osazenstvo. Zároveň zjišťuji, že mám štěstí a místa pro dalšího nocležníka je tu dost. Ani se nenaději a držím bez jakékoliv možnosti odporu v ruce dalšího panáčika na uvítání. To, jak už víme, se prostě neodmítá, a aby toho nebylo málo, vyfasuji ještě buřty na pivě. Dnešní den jsem neměl sice žádné výhledy, ale zdejší pohostinnost mi to vynahradila tisíckrát. Je to prostě skvělý!

DEN 2: ÚTULNA JÁNA KRUTEKA – ÚTULNA ÚHORNÁ

Ráno vstávám mezi prvními, jelikož jsem večer zjistil, že nikdo další nepokračuje stejným směrem a mě čeká dalších minimálně 30 km. Dnešní vzdálenost bude opět záležet na tom, kolik kopců si nadělím. Vyrážím tedy směr lázně Štós, které však obcházím přes Štóský a Ostrý vrch. Před opětovným napojením na červenou trasu potkávám lesní stráž, která vyzvídá, odkud a kam jdu. V klidu vysvětluji svůj plán přejít po útulnách Volovské vrchy až do Telgártu. Trochu překvapeně kouká, že jsem vyrazil na tuhle cestu až z Plzně a sám, ale na tyhle udivené pohledy jsem už zvyklý. Předtím, než se každý vydáme svým směrem, jsem ještě upozorněn, ať si dám pozor na medvědy, že se tu celkem potloukají. O pár set metrů dále potkávám i upozorňující ceduli, a tak tedy lovím ze svého hudebního repertoáru pecky jako „Medvědi nevědí“ nebo „Veď mě dál, cesto má,“ abych dal o sobě vědět dopředu a nemusel se domlouvat s medveďom Mišom v tváří tvář, že nejsem k jídlu ani na hraní.

Dneska je opět podzimní mlhavé počasí, takže lesy mají to své kouzlo. Užívám si to! Celý den nepotkám jediného člověka a naštěstí ani medvěda. Postupně se dostávám do úplného transu a chvílemi si i radostně popoběhnu. Úplně se teď hodí použít citát Johna Muira:

„A do lesa jdu, abych ztratil rozum a našel svou duši.“

Nechci se opakovat, ale být na hiku je prostě skvělý! Na dnešní útulnu Úhorná, docházím ještě za světla a jsem tu zatím úplně sám. Bohužel je tu pouze venkovní ohniště a žádná kamínka. Je tu však jiný benefit navíc, a tím je možnost využít solárního panelu a dobít si mobil. Teplota brzy klesá pod bod mrazu, tak rychle zalézám do svého naducaného péřového spacáku a ohřívám si na dobrou noc horkou medovinu.

DEN 3: ÚTULNA ÚHORNÁ – ÚTULNA GÁLOVÁ

Ráno se probouzím bez budíku a při pohledu na teploměr s -6 °C se mi moc nechce z vyhřátého spacáku ven. Když se se vším sebezapřením vysoukám ven, zjišťuji, že přes noc napadlo pár centimetrů sněhu a venku to vykouzlilo úplnou zimní pohádku. Na zahřátí tedy vařím čaj z posledních zásob vody. Předchozí večer se mi již nechtělo k nedalekému pramenu Smolník, a tak nabírám vodu až teď. Nově napadlý sníh mi umožňuje pozorovat na cestě několik druhů stop – pravděpodobně vlčí a rysí. Po pár kilometrech docházím ke skříni od Avie, o které jsem taky uvažoval na spaní, ale dveře jsou tak zamrzlé, že jsem nakonec rád za noc strávenou v útulně Úhorná. Pokračuji dál po Cestě hrdinů SNP do nejvyššího bodu mé trasy na Skalisko (1 293 m n. m.). I do třetice se daleké výhledy nekonají, ač toto místo má mít úžasná panoramata. V tu chvíli mě to už docela zamrzelo.

Z vrcholu Skalisko těch 150 výškových metrů k chatě Volovec nesestupuji a raději pokračuji v cestě. Nechce se mi ty výškové metry pak opět stoupat zpět a spíše se už vidím na další útulně Gálová, kde by měl být samoobslužný bar. Klesání se ale i tak nevyhnu a postupně sestupuji až do sedla Súľová (910 m n. m.), abych následně opět stoupal na Stromiš (1192 m n. m.), kde konečně zase potkávám nějaké lidi v opačném směru. V tu chvíli jsem od útulny nedaleko a už jen cestou beru vodu z pramene, abych se tam nemusel večer trmácet zpět. Srub Gálová mám zase jenom pro sebe a okamžitě podpaluji v kamnech, ať si tam udělám příjemně teplíčko a můžu vysušit mokré ponožky a boty. V samoobslužném baru je posledních pár pivek, které mi dělají velikou radost. Zároveň tu najdu i brambory a koření, tak dostanu myšlenku si na kamnech udělat pořádný gáblík v podobě buřtguláše. Večer to je parádní, ale to netuším, co mě teprve čeká ráno.

DEN 4: ÚTULNA GÁLOVÁ – TELGÁRT

Čeká mě poslední den cesty a mám před sebou 35 km do Telgártu. Vstávám tedy hned za úsvitu a vyrážím. Konečně jsem se dočkal. Konečně pořádné výhledy! Přicházím na rozcestí a tam se přede mnou objeví majestátní Vysoké Tatry v celé své kráse osvícené ranním sluncem. Stojím zde s otevřenou pusou dobrých deset minut. Nevěřím svým očím. Na východním cípu Nízkých Tater navíc ještě provokuje Kráľova hoľa. Nemůžu se těch výhledů nabažit a pozoruji tu nádheru ještě další kilometry při sestupu, než se špičky Vysokých Tater ztratí v oblacích. Výhledy opět mizí a těsně před Telgártem jdu už zase mlíkem podle tyčového značení. Čeká mě poslední test mých fyzických sil a zároveň pevnosti kolen v podobě přímého a prudkého klesání dolů po sjezdovce. Vidím již světlo na konci tunelu v podobě telgártského pivečka.

V Telgártu si dávám piva rovnou dvě a jdu na autobus, který mě přesune do Popradu. Tam nasedám na noční vlak zpět do Česka. Domů se vracím v pondělí brzy ráno, takže stíhám akorát odhodit batoh, dát si rychlou sprchu a mažu do práce. Někteří lidé by toto označili možná za poněkud extrémní způsob dovolené, ale já to takto miluji. Miluji hory. Miluji chůzi. Chodím, tedy jsem!

• útulna Jána Kruteka
• útulna Úhorná
• útulna Gálová

• Na sněžnicích přes Nízké Tatry a Velkou Fatru
• Nízké Tatry v zimě
• Přechod Vysokých Tater
• Přechod Tater – od Belianek po Roháče
• Přechod Malé Fatry
• Přechod Roháčů – hřebenovka Západních Tater 
• Přechod Liptovského hřebene Velké Fatry