Chodíte rádi na sněžnice, máte u nás už vše prochozené a v Rakousku jste už také byli? Co tak zkusit vyrazit s námi do Rumunska. Alespoň v tomto článku se můžete podívat, jak to vypadá na sněžnicích v pohoří Sureanu. V únoru jsme do Rumunska vyrazili ve dvou autech v počtu jedenácti sněžničárů.
Sureanu – Rumunsko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Dnem D je pro nás pátek 13. února 2015, kdy jsme vyjeli z České republiky přes Slovensko a Maďarsko do Rumunska. Cesta po dálnicích i mimo ně byla celá bez komplikací. Na start našeho zimního přechodu do vesnice Gradistea de Munte jsme dorazili kolem desáté hodiny místního času (časový posun je + 1 hodina). V této malé vesničce, do níž je možné dojet po polorozbořené lesní cestě, jsme zaparkovali u obchodu. Místní ženy na ulici jsme se zeptali na svolení. Kývla na souhlas. Po dlouhé cestě jsme posnídali, nabalili své batohy a vyrazili údolím k prvnímu plánovanému místu noclehu. Údolím jsme stoupali k opuštěné dácké pevnosti (spíše zachovalé zřícenině) Sarimsegetusa Rega, která je na seznamu světového dědictví UNESCO.
Když jsme byli asi dva kilometry před pevností, objevila se před námi závora hlídaná dvěma muži v „uniformách“. Byli to zřejmě zaměstnanci, kteří měli za úkol střežit vstup k památce, která je na seznamu UNESCO. Nikdy před tím tam nic takového a nikdo nebyl. Jazyková bariéra byla velká – uměli pouze rumunsky, ale nakonec jsme jim nějak vysvětlili, že máme stany a že nás do hor mohou pustit. Zvedl závoru a my pokračovali dále.
Při příchodu k dácké pevnosti nastal druhý problém. Zde také byli dva zaměstnanci v uniformách, jeden z nich ale uměl anglicky. A my zjistili, že nám první dvojice měla prodat vstupenky (i když oficiálně je památka uzavřena do konce března) a oni je mají zkontrolovat. Ale protože my žádné neměli, tak nás k pevnosti nepustili. Jeden z těchto „strážníků“ uznal, že je to hloupý systém, nepochopitelný (částečně i pro něj), ale že si musíme zvyknout, že jsme v Rumunsku. Že chápe naše pocity, ale že tady nemůžeme tábořit. A nedovolil nám ani si památku prohlédnout. Ale poradil nám trasu, jak to obejít a pokračovat další den k vrcholu Godeanu (1658 m). Utábořili jsme se tedy kousek od původně plánovaného místa. Teplota kolem osmé večer byla – 12°C.
Ráno jsme vstali, posnídali, vysušili na slunci stany a pokračovali dál na sněžnicích. Na noc jsme se utábořili u salaše Culmea Muncelului (1564 m). Ráno nás opět probudilo slunce a jasná obloha. Po snídani jsme se sbalili, nasadili sněžnice a pokračovali v naplánované trase. Další noc jsme strávili opět v salaši či blízko ní – jak se kdo rozhodl a to v sedle pod Vf. Negru. Večer opět děláme oheň.
Další den, pokud nám síly dovolí, budeme v civilizaci – u lyžařského střediska Ski Centar Sureanu. Zahráváme si s myšlenkou se na noc ubytovat. Po celém dni zjišťujeme, že ta možnost padá. V lyžařském středisku to nejde. A tak jsme aspoň povečeřeli, dali si nějaké to pivko a cuiku – místní kořalku. Čísník nám radí, ať zajdeme do areálu Cabana Sureanu, kde by to možná šlo. V plánu tam dojít jsme měli – je to asi 20 minut chůze od střediska. Sem přicházíme již s čelovkama. A co zjišťujeme? Že je opuštěné. Nikdo zde nebyl – ale zřejmě nedávno někdo ano – jsou proházeny cesty mezi jednotlivými chatkami a k záchodům, ale za to zde byla jedna chatka otevřená, tak jsme využili „pohostinství“. Uvnitř byla skoro stejná zima jako venku, ale výhody to mělo – lépe se nám vařilo, ulehalo, a ráno jsme nemuseli balit stany.
Po vyspání pod střechou jsme pokračovali na nejvyšší vrchol pohoří Sureanu – Vf. lui Patru (2130 m). Do dnešního dne nám přálo počasí – obloha azurově modrá a nefoukalo. Pří stoupání k vrcholu se začal zvedat silný vítr. Ale obloha zůstávala krásně modrá. Opravdu paráda. Na vrcholu proběhlo pár vyfoukaných fotek a zahájili jsme sestup. Po několika výškových metrech vítr utichl a nikomu z nás se nechtělo věřit, že nad námi opravdu stále cellem silně fouká. Utábořili jsme se kousek od opuštěné a částečně rozpadlé salaše Culmea Cionti (1615 m). Po všech potřebných úkonech jsme v salaši rozdělali oheň.
Po vyspání do růžova a sbalení se nás čekal další sestup. Nyní už jsme sházeli z hor. Začali jsme se blížit do civilizace – byl slyšet štěkot psů, motory pil a aut, apod. Sněhu kavpem ubývalo a oteplovalo se. Dnešní noc jsme chtěli trávit někde ve vesnici před městem. Což se nám podařilo. A jeden místní pán, který znal asi dvacet slov německy a jinak pouze rumunsky, se s námi dal do řeči. Zval nás k sobě na chatu, ale vzhledem k našemu počtu jsme odmítli. Tak nás aspoň večer přijel navštívit – přivezl nám klobásky, sýr a kořalku.
Dalšího dne jsme došli do hornického města Petrosani. Zde jsme nakoupili nějaké předměty pro naše blízké a odjeli autobusem do Devy. Kromě mě a dalšího řidiče šli všichni ostatní na večeři do restaurace. Vyrazili jsme taxíkem na místo našeho startu – do Gradistea de Munte pro auta. Odjezd se ale malinko zkomplikoval. Místní policista ještě s jedním mírně přioppilým Rumunem nás zastavili a vyzvídali, kde je pes, který se k nám před týdnem přidal. Na policejní stanici nás majitelka psa obvinila, že jsme psa snědli a zacházeli s námi jako se zločinci. Zavolali jsme na českou ambasádu, což mělo za následek, že se jejich chování k nám změnilo. Po propuštění jsme dojeli do Devy, vyzvedli ostatní účastníky a odjeli do České republiky.
Potřebné vybavení
Jedná se o zimní túru, takže základním předpokladem je teplé oblečení. V tomto případě ještě přibalit sněžnice, trekové hůlky s širokými kotoučky a není co řešit. Termoska s horkým čajem taky přijde vhod.
Přístup na začátek
vesnice Gradistea de Munte
Základní trasa
Další možnosti túr v okolí
Túra drákulovým královstvím aneb pár dní v pohoří Fagaráš v Rumunsku