Fantastický labyrint štítů, travnatých kopců a údolí všech možných barev s mozaikou stínů rychle letících mraků – to je národní park Queyras v Kottických Alpách.
Kottické Alpy – Francie
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Kottické Alpy patří rozlohou 1600 km² k plošně největším horským celkům Alp. Rozkládají se na území Itálie a Francie, přičemž na italské straně leží až dvě třetiny z celkové rozlohy horstva. Nejvyšší bodem je poslední kamenný obr Alp na jižním okraji jeho oblouku – 3841 m vysoké Monviso. Ovšem nejkouzelnější krajinu najdeme na poměrně malé výseči francouzské strany hor pod názvem Queyras. Poprvé jsem tento podivuhodný svět pouštních hor, zelených údolí a svérázných autentických vesnic navštívil již před pár lety, kdy mě doslova dostali a naprosto okouzlili. Pokud je přeneseně Tibet synonymem divoké, pusté a nedostupné krásy, pak Queyras naplní tuto představu v rámci evropských rozměrů vrchovatě.
Výstup pod Horu Svatého pramene, nejvyšší vrchol NP Queyras
Hora Svatého pramene neboli „Pic de la Font Sancte“ je výškou 3386 m nejvyšší horou NP Queyras (vrchol Monviso leží už na italské straně). Název je spojen s nálezem zázračného pramene na jižní straně masívu.
Výstup na tuto dominantu kraje, která se ve formě protáhlé gigantické zdi, naježené množstvím skalních věží, a tyčící se nad pohádkově krásným údolím Escreins, není snadný a je určen jen zkušeným borcům. Ovšem výlet k jezeru sv. Anny, kouzelně položenému na loukách pod kolmými severovýchodními srázy hory Svatého pramene, si může dovolit skutečně každý. My jsme při jedné z našich cest do těchto míst vstupovali z osady Maljaset, ležící na konci zapomenuté doliny Haute Ubaye, která dělí hory Queyras od masívu Chambeyron. Jakmile po dvou hodinách strmého výstupu dosáhneme fiktivní hranice hor v sedle Girardin, otevře se fascinující výhled na nekonečné moře vlnících se hor a kde plně pochopíme, že název Evropský Tibet rozhodně není nadsázkou. Sestup do nitra barevných srázů a údolí kolem tyrkysového jezera Lac Ste. Anne je nádherným zážitkem v místech , kde „francouzské“ lišky ještě stále dávají dobrou noc.
|
Kde je sluncem pánem Kraj Queyras patří v rámci celku „Alpes du Solei“ (francouzské jižní Alpy) k místům s největším počtem slunečních dní (průměrně 2500 hodin ročně). S kultem slunce se zde setkáme takřka na každém kroku. Ať jsou to vyřezávané dřevěná sluníčka, zdobící snad každé vrata do stavení nebo, a to především, množství slunečních hodin na fasádách domů. Nikde jinde nenajdeme tolik překrásně zpracovaných a s láskou udržovaných „cadrans solaire“, jako je tomu právě zde. Nejslavnějším „sluncařem“ byl jistý Giovanni Francesco Zarbula, původně malíř pokojů a zedník, který v letech 1830 -1870 vytvořil množství nádherných děl, mnohdy skvostně vyzdobených až exotickými malbami s fantaskními květy či cizokrajnými ptáky (signatura Z.g.F). Na jeho originální styl navazuje pan Remy Potey, který patří k největším současným mistrům tohoto umění (nebo řemesla?). „Metropolí“ nástěnných slunečních hodin je neobyčejně půvabná horská víska Saint Véran (nejvýše celoročně obývané sídlo v Evropě – 2125 m). Mimo několika ukázkových hodin zde můžeme obdivovat další ze svérázných projevů identity obyvatel Queyras – dřevěné, většinou bohatě zdobené balkony (tzv. „lobbio“), sloužící původně k sušení sena, resp. dozrávání úrody a překrásný vyřezávaný nábytek z modřínového dřeva. Pokud do Saint Véran zavítáme, rozhodně si nenechejme ujít prohlídku skromné expozice Soum Museé, umístěné v nejstarším domě ve vsi z r. 1641! Původ nádherně znějícího názvu Queyras (čteme „kéra“) hledejme hluboko v minulosti. Údolí řeky Guil, která se jako zelená pentle vine napříč horami, bylo od nepaměti jedním z nejchudších a nejopuštěnějších míst na pomezí francouzských krajů Dauphine a italského Piemontu. V duchu hospodářského rozvoje, ale také k posílení strategicky citlivého místa byly princem Humbertem II. v r. 1343 vyhlášeny samostatné správní oblasti – tzv. „escartons“, umožňující převést část daní do vlastní pokladny pro rozvoj obcí a řemesel. Jednou z těchto jednotek se stal právě Queyras (podle zámku Château de Queyras, kde byly uloženy zakládající listiny, uzavřené osmi klíči – sedmi od každé obce a jedním správce oblasti). Přestože kraj o tuto výsadu v r. 1713 po francouzské revoluci přišel, od r. 1965 se „queyrasané“ opět hlásí k těmto historickým kořenům. |
Mapy
Celá oblast Queyras je zobrazena na mapě Didier-Richard č. 10 (Queyras et Haute Ubaye) v měřítku 1:50 000, dále pak na podrobných mapách IGN č. 245 a 246 v měřítku 1:25 000. Na českém trhu se více o celé oblasti dozvíme z průvodce Hory Francie z nakladatelství Mirago (Ostrava 2004).
Ubytování a jídlo
Přestože se nalézáme na území Parque Regional du Queyras, nebudeme zde pravděpodobně problémy s volným tábořením (alespoň my jsme je nikdy a nikdy neměli). Přesto zde najdeme několik pěkných, třebaže skromnějších kempů, množství hotýlků a penzionů). Každá vesnice v pohoří má své dobře zásobené tržiště, obchody, hostince a kavárna. Prostě idyla, vždyť jsme ve Francii.
Potřebné vybavení
Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.
Přístup na začátek
Kottické Alpy jsou vzdáleným a nepříliš snadno dostupným pohořím. Základní a prakticky jediný vstup do hor umožňuje silnice D 902, vedoucí z městečka Guillestre (cesta N 94 Briançon – Gap, zároveň žel. trať). Jinou lákavou variantou je příjezd přes Itálii po horské silnici přes sedlo Col de Angel (odbočka cca 80 km jižně od Torína ve směru Sampéyre, kvalitní asfalt, stoupání 12%, sedlo se nalézá ve výši 2774 m!).
Povolení, poplatky, omezení, zákazy
Základní trasa
Další možnosti túr v okolí
Výstup na Homoli curku chcete-li Pain de Sucre v NP Queyras
