Třídenní trek chorvatským pohořím Velebit

Hory Balkánu se rýsovaly jako temné siluety, nebe ztrácelo barvu. Množstvím zatáček klikatící se silnice jsme sjeli už za tmy do Senje. Čekala nás ještě dlouhá cesta pobřežím, než jsme odbočili u Jablanace na malou silničku vedoucí do sedla Alan a dále do vesničky Štirovača /28km/. Nám ale stačilo najít nejbližší pěkné místo na spaní. Zastavili jsme pod vysokou skálou s výhledem na moře. Hned bych do něj skočila, ale zítra poťapeme těmi skalami nahoře. Počasí má být tři dny krásné, musíme toho využít.

Zabalili jsme batohy na necelé dva dny a svezli auto zpátky do Jablanace. Vesnička se choulí v hlubokém zálivu a vyjíždí z ní trajekt na ostrov Ráb. Z jedné strany je zde tedy stále fronta aut k nalodění. Zaparkovali jsme nad malou betonovou pláží a já se vydala koupit dvě citronové „Jany“ a napustit vodu. Byl to trochu problém, protože zdejší jediná prodejna nebyla schopna rozměnit 200 kunovou bankovku. Vyrazili jsme nakonec až v osm a vedro už bylo nesnesitelné. Nejdříve jsme se museli vrátit na jadranskou magistrálu, a potom pokračovat po silničce na Alan nad poslední obydlí, do opravdu ostrého zářezu, kde se připojovala značená cesta z křovin pod námi. Pro jistotu jsme se lámanou chorvatštinou poptali jedné paní. Čas se tady zastavil, a stejně tak i kozy, které zrovna vyháněla.

Vzhůru na hřeben

Začali jsme stoupat kamenitou stezkou pořád nahoru. Přibližovali jsme se bílým skalám, za sedýlkem se z lesa vyloupne pohled na další a další skalky, za nimiž se v překvapivé výšce zvedá téměř fatranský travnatý hřeben. Těch 1400 metrů od moře člověk nějak zdolat musí. Při jedné pauzičce jsme se nechali zlákat výstupem na vrcholek MIV. Leží hned u cesty a rozeklané bílé skály jsou k jednoduchému lezení jak stvořené. Pokračovali jsme do kopce, naštěstí většinou stínem nebo lesíkem. Voda v nás i tak mizela jako nic. Podél louky plné rozkvetlých bodláků stojí rozpadlé zídky, které už dávno svému účelu neslouží. Konečně jsme se vyhoupli vysoko nad moře. Na louce tu stojí pozůstatky staré lanovky na dřevo. Několik rezavých železných pilířů výhružně ční k nebi. Zatajil se mi dech a vrátila jsem se kousek zpátky k Lukášovi. Medvěd! Tam, kde cesta protíná klikatící se asfaltku, stál medvěd. Nehýbal se moc, snad jen trochu otočil hlavou. Bylo to sice zvláštní, aby se medvěd pásl u silnice, ale raději jsme se dali na ústup po silnici směrem dolů. V úctyhodné vzdálenosti jsme potom stopli auto, které nás dovezlo těch zbývajících třicet metrů k chatě Alan. Medvěd tu stál dál a nic se nebál naší dodávky. Asi proto, že nebyl živý. Hýbal se jen v mé bujné fantazii a jevil se hrozivě, zatímco ve skutečnosti se jednalo o asi metr velkou prkennou maketu.

Ztraceni v chorvatském pralese

Na sluníčku jsme po výstupu příjemně zlenivěli, a tak se stalo, že nás nožky zavedly místo na Přemužicovu stezku po hřebeni přímořským úbočím stále mírně dolů.

Uvědomili jsme si to ještě celkem včas a pokusili se vzít hřeben útokem, ale neprostupné křoviny nám to znemožnily. Protože vracet se je nedůstojné, změnil se pohodový tříhodinový přechod ke Rosiljevě kolibě ve dvoudenní, téměř pralesní dobrodružství. Nádherné výhledy na moře rychle zmizely v hustém lese a najít cestu, která stále uhýbala doprava a doleva, chaoticky se vracela nebo mizela úplně, opravdu nebylo lehké. Chodili jsme nahoru i dolů, chvílemi se plazili po čtyřech. Vzdálenost vůbec neubíhala a naděje, že do koliby ještě dorazíme, se pomalu vytrácela se zapadajícím sluníčkem. Bloudění mezi plazivými stromy připomínalo pohádkové putování, chyběla jen babka s nůší. Ani člověk ani pohádková bytost tu však dlouho neprošli. Jako zázrakem se před námi objevila pěkná mýtinka s výhledem na moře. Stanovat se tu v národním parku samozřejmě nesmí, ale ochranáři možná tuto cestu ani neznají. Pozorovali jsme zapadající slunce, dokud něco nešustlo. Zapadli jsme vyděšeně do stanu.

Sbalili jsme stan, ale ještě dlouho se váleli na sluníčku, snídali a užívali té nádhery uprostřed hor. Potom jsme se znovu ponořili do hlubokých bukovo-březových houští. Místy vykukovaly značky mezi pokroucenými stromy, jindy jsme museli hledat ve všech směrech. Cesta vysokým podrostem nebyla vůbec znatelná, takže nám na rozcestí nazvané Plančica trvala cesta další hodinu a půl. Zkratku jsme raději nepokoušeli, protože bychom se v tom hlubokém pralese ztratili úplně. Místy jsme přecházeli vyprahlé mýtinky s rozvalinami kamenných domů či ohrádek pro pastvu. Několik ovocných stromů dokládá, že toto místo bylo kdysi obydleno. Rozcestník na Plančici představuje pouhý kámen s poněkud hektickými šipkami, takže natrefit odbočku na Rosiljevu kolibu není ani zde jednoduché. Zdálo se však, že touto cestou už letos někdo nejspíše prošel. Nebo alespoň loni.

Trochu jsme stoupali, a potom se zase začali točit v nesmyslných spirálách, které zcela zmatou smysl pro orientaci. Člověku nezbývá než se spolehnout na červeno-bílé terčíky a ťapat stále dále. Místy cestička přechází skály. Je příjemné se zastavit a užít si ten pocit, že je vidět dále než od stromu k houští. Slunili jsme se, voda nám pomalu docházela. Pokud nebude dostatek na chatce, budeme muset hřeben dojít zpět k Alanovi nebo vpřed k Zavižanu. Po dalších dvou hodinách konečně začalo přibývat skal na úkor neprostupných houštin. Běželo se mi do prudkého kopce lehce, těšila jsem se nahoru. Vynořili jsme se na horské louce, pokračovali po ní a náhle jsme narazili na perfektně vyskládanou hřebenovku Ante Premužíče. Otočila jsem se zpátky a uviděla náš domeček.

Rosiljeva chata

Rosiljeva chatka stojí v jednom z nejkrásnějších koutků Velebitu, v zeleném sevřeném sedýlku mezi skalami, nad ní se tyčí vyzývavý Pasaričev kuk. Rozběhla jsem se zjistit stav vody. Uvnitř je betonová jímka, do níž jsou svedeny okapy. Byla téměř plná. Oddychla jsem si, domeček může být do zítra jen náš. Pro nevybavené turisty je tu i karimatka, svíčky a nějaké to jídlo. Uvařit by se dalo na malém bubínku, který je postaven na dřevěné stoličce.

Odpoledne jsme se vydali na procházku po hřebeni Alanovým směrem. Bylo by škoda tuto část vyměnit za bloudění v hustém středomořském pralese. Stezku lemují borové lesy a hluboké závrty. Většina z nich ukrývá několik pater jeskyní a udržují všechnu vodu, která pak na povrchu chybí. Nad touto změtí údolíček a propastí se tyčí skalky, které přímo vybízejí k lezení. Zlákala nás Crkvenica (1641m), z níž byl nádherný výhled po celém komplexu Rožanski Kukovi. Sluníčko už pomalu zapadalo za moře, mýtinka potemnila a my se odebrali do naší chaloupky. Zapálili jsme několik svíček, a potom vařili večeři a jeden čaj za druhým a přelévali tu dobrotu do pet lahví, abychom měli zítra přes den tekutiny.

K Zavižanu

Ráno bylo nádherně, vzbudila jsem se brzy a vylezla tiše z domečku. Celé nádherné a opuštěné hory tu byly jen pro nás. Asi v devět jsme se nasnídali a vyrazili směrem na chatuna Zavižanu (1594m). Než cesta zalézá opět do lesa, prochází krajinou prapodivných kamenných špiček a polí. Tam, kde Premužičeho cesta končí, napojuje se na silničku vedoucí k Velebitské botanické zahradě a chatě. Ta leží o něco výše pod bílou homolí, z níž je pěkný výhled na ostrov Ráb. Rychlý sestup nás pak dovedl pohodlně až k chatě Na Siči. Cesta místy zkracuje silničku a během hodiny lze sejít až do sedla Oltari, kde vás laskavě sveze první auto. Na chorvatských horách je nejlepší to, jak blízko jsou moři… Tak rychle dolů.

chata Alan

chata Rossijeva koliba

chata Dom Zavižan

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Auto nejlépe nechat v Jablanaci a pak pokračovat už po svých.

1. den – Jablanac – chata Alan

2. den – chata Alan – chata Rossijeva koliba

3. den – chata Rossijeva koliba – Dom Zavižan – Na Siči – sedlo Oltari

Výstup na vrchol Vojak v Chorvatsku

V národním parku Severní Velebit začíná trekové lákadlo celého pohoří – Premužićeva stezka, na které čekají vápencové věže, krasové útvary a jeskyně a užijete si i výhledy na moře téměř z ptačí perspektivy.