Třídenní přechod hřebene Krymských hor na Ukrajině

V červenci 2010 jsme ve dvou lidech s batohy na zádech uskutečnili třídenní přechod hřebene Krymských hor z města Bachčisaraj do 80 km vzdáleného pobřežního města Gurzuf. Túra v této oblasti pro mě bylo něco úplně nového a netypického, protože mi umožnila cítit se jako průzkumník a objevitel. Krymské hory jsou totiž oblastí ještě příliš turisticky neprozkoumanou a trasa se nedala předem nastudovat a naplánovat. Každou chvíli jsem tak narážela na něco neočekávaného. Fascinoval mě nadšený postoj místních k „Československu“, krása a nedotčenost přírody a naprostá absence dalších turistů.

Naším původním plánem bylo začít přechod návštěvou Bachčisaraje , centra Krymských Tatarů, a dorazit do Jalty, známého přímořského turistického centra. Brzy jsme ale zjistili, že ukrajinská města a místa mají tendenci se zbaběle schovávatpřed oblast neznajícími turisty, ale trasu jsme s mnoha zacházkami a z toho plynoucími neočekávanými zážitky prošli a rozhodně to stálo za to.

První den

Jihovýchodně od Bachčisaraj (300 m. n. m.) se nachází skalní krasová oblast, ve které je schovaný Svjato-uspenskyj peščernij monastyr, klášter vestavěný do skály. Je to známé poutní místo a v našich kraťasech a trikách s baťohem na zádech jsme mezi zástupy vyparáděných ukrajinských rodinek poutali značnou pozornost. Dál jsme pokračovali k skalnímu hradišti Čufut-Kale, odkud jsme zamířili k výraznému bodu na obzoru, hoře Tepe-Kermen. V celé oblasti vůbec neseděla mapa, řídili jsme se hlavně buzolou. Spacáky jsme rozložili na jedné z náhorních plošin a usínali jsme s nádherným výhledem na jihozápadní část krasové oblasti, které netypicky tvarovaná Tepe-Kermen dominovala. Na náhorní plošině se dalo spát i bez stanu, absence vody totiž měla tu výhodu, že nás nezaútočil jediný komár.

Druhý den

Druhý den jsme prošli úbočím Tepe-Kermen a objevili se v městečku Kudrynu, což bylo o několik kilometrů jižněji, než jsme měli v plánu. Rozhodli jsme se proto kus cesty absolvovat údolím po vedlejší silnici podél řeky Kača, což se ukázalo jako dobrý plán, protože teploty dosahovaly určitě přes 35 °C a bylo velmi příjemné se z času na čas řekou projít. Pokračovali jsme přes vesnice Verchoreče a Sinalnoe, odkud jsme zamířili k přehradě s pitnou vodou Zagorskoje zdchr. Ale doporučuji se už před Sinalnoe napojit na stezku vedoucí severně od přehrady, na kterou jsme se my jen obtížně dostávali přes zakázanou oblast, kam nás pustili jenom díky tomu, že pán obsluhující závoru měl dobré vzpomínky na svůj pobyt v Československu. Odpoledne jsme se napojili na prudce stoupající stezku značenou 101 a později 70 vedoucí přes kopce Kermen a Kemal (1529 m. n. m.) k hlavnímu hřebeni. Pod Kemalem jsme v lese rozložili stan, tentokrát komáři otravovali.

Třetí den

Po nádherném východu slunce a následném zamlženém nevýhledu z hřebene k moři jsme zjistili, že turistická cesta do Jalty vede přes zakázané území. Povolení jsme neměli, tak jsme vyrazili po hřebeni na severozápad s tím, že zakázané území obejdeme a využijeme pak první odbočku k moři, na kterou narazíme. Aniž bychom to tušili, do zakázaného prostoru jsme se i tak dostali, ale čtyři hlídkující vojáci opalující se v džípu bez střechy byli naší přítomností tak šokovaní, že nám po chvilce vyzvídání odkud jsme a proč máme na zádech ty batohy pokynuli, že můžeme projít. Protože jsme se vyskytovali v zakázaném prostoru, mapa se realitě přestávala i podobat a my šli podle buzoly směrem, kterým jsme tušili pobřeží, až jsme se vynořili v městečku Gurzuf, jak jsme zjistili až na místě.

Mapy

Doporučuji naučit se číst azbuku a pořídit si v ní i mapy. V Simferopolu na tržišti vedle nádraží jsme sehnali moderně turisticky vypadající Atlas po Gornomu Krymu v měřítku 1:50 000 (cena: 15 hřiven), který se později ukázal jako velmi, velmi přibližný, ale základní informace obsahoval. Dále nám pomohla automapa Krym – karta avtomobilnych dorog s měřítkem 1:250 000 (cena: 10 hřiven), která tolik nemátla, protože sice neobsahovala podrobnosti, ale znázorňovala celkem přesně všechny základní orientační body, které v podrobnější mapě zapadly. Bez buzoly bychom ovšem byli ztraceni úplně.

Voda

Vody je v oblasti nedostatek, doporučuji si nabrat v prameni u Svjato-uspenskyj peščernij monastyru, další den si koupit balenou ve Verchoreče nebo vydržet k prameni u Kermen, odkud už člověk musí vydržet až k pobřeží. Voda u monastyru je nezávadná, tu od Kermen jsme pro jistotu dezinfikovali, vypadala zakaleně.

Jídlo

Jídlo se dá doplnit ve Verchoreče, kde stojí typický komunisticky vypadající i vybavený obchod se smíšeným zbožím, jako prevence hladu ale postačí.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na nocování (stan, karimatka, spacák) a vaření (bomba, nádobí, vařič atd.).

Nejdříve se člověk musí dostat do Simferopolu, kam se dá z Čech dostat vlakem, a to buď lehátkovým nebo zajímavěji plackartou. V letních měsících se ale musí místa zarezervovat s předstihem alespoň dvou týdnů. Další možností je využít nízkonákladových aerolinií, my jsme přiletěli do Simferopolu z polských Katowic s přestupem v Kyjevě (cena: cca 2000 Kč na jednoho).
Do Bachčisaraj se ze dá dostat vlakem (pomalé osobní vlaky není třeba rezervovat dopředu), ale jednodušší a rychlejší je využít autobus nebo maršrutku. Nejlepší je prostě se procházet po nádraží, řidiči si sami nahánějí cestující, jen je občas únavné vyhýbat se řidičům taxíků a také vysvětlovat, že doopravdy nechcete jet nikam jinam než do Bachčisaraj. Nakonec se nám podařilo ulovit autobus (cena: 6 hřiven na jednoho), který nás zavezl na východní okraj Bachčisaraj několik kilometrů od centra, kde nás řidič vysadil na opuštěném parkovišti a tvrdil, že dál nejede. Rozhodli jsme se proto centrum Bachčisaraj vynechat.

Přes Gurzuf jezdí spousta autobusů i maršrutek do města Alušta, odkud vede nejdelší trolejbusová linka na světě přes Angarskij pereval (průsmyk) do Simferopolu. (Cena: 3,5 hřivny)

Výstup na Velikij vrh v ukrajinských Poloninach