Trekování v Dračích horách Jihoafrické republiky přes Lesotho

Vzdálená bouře s pulsujícími žilami blesků nad táhlými hřebeny horského království Lesotho nás pronásledovala po celé odpoledne. Temné, elektřinou nabité nebe bylo naštěstí bezpečně daleko. Večer ale nastal zvrat. Vítr změnil názor a obrátil svůj dech k jihu. Nastal „soudný večer“ – čtyřhodinové peklo, sníh, krupobití, záplavy vody. Blesky s krutou rachotivou silou drtí skály v blízkosti tábora, permanentně rozsvícená obloha nedovolí zamhouřit oka.

Stany postavené na relativně bezpečném místě se stále více propadávají do vodou nasáklé půdy. Karimatky po čase plují po hladině vody a svým zvlněným pohybem připomínají vodní postel. Naštěstí kolem půlnoci ohňostroj končí, jen pár osamělých blesků prosvítí oblohu a na scéně se objevuje rohlíček Měsíce a první hvězdy. Ve stanech máme dobrých 15 čísel vody, dusno bouřky střídá noční chlad, ba přímo mráz. Tohle má být Afrika?

Osamělý strážce, kamenný amfiteátr a krajina na uhel

Kempink Mahai je nádherně udržované tábořiště na úpatí Severního Drakensbergu. Dostat se sem není obtížné. Tedy pokud máte pronajaté auto, neboť žádná veřejná doprava do hor nezajíždí. Přesto lze nalézt řešení. Po příletu do Johannesburgu naše skupina, čítající 8 těl, nasedla do busu společnosti Greyhound a po třech hodinách jízdy vystupuje v ospalém městečku Harrismith. Podle automapy je to místo ležící nejblíže NP Royal Natal, který měl být odrazovým můstkem pro přechod Dračích hor. Všude „černo“, žádný běloch v dostřelu, první dojem je poněkud stísněný. Ale jen nakrátko. Místní Zuluuové jsou vesměs příjemní, navíc schopní chlapíci. Zanedlouho stojí před radnicí mikrobus a za přijatelný obnos uháníme ke hradbě hor na jihozápadě. Cílem je kemp Mahai, plnící funkci vstupní brány do jedné z nejpodivuhodnějších oblasti celých Dračích hor – Amphiteatre. Než však dosáhneme tohoto chrámu hor, musíme přejít celým údolím Mahai a překonat takřka 1500 m převýšení.

V okolí kempu Mahai vede hned několik vzorně upravených pěšin. Ta naše míří nejprve k malým vodopádům (nic moc) a ke skále s příznačným názvem Lookout Rock. Výhled ze skalnaté lóže obsáhne nejen zelené předhůří Dračích hor, ale také blízké skalnaté cimbuří masívu Dooley Flats. Krajina hýří barvami, úchvatně pestrou vegetaci však po chvíli střídá černá, spálená země. Vždy na jaře správa NP Royal Natal vypaluje obrovské plochy údolí a svahů hor. Přestože to přírodě pomáhá (ovšem co na to říká hmyz?), pohled na jako úhel černé louky a stráně není nijak povzbuzující. Pochod po úzké stužce chodníku v spáleném prostředí je díky panujícímu horku velmi skličující a vyčerpávající. Konec žhavých galejím je v blízkosti prvního spolehlivého zdroje vody – vodopádu Mahai. Koryto padající vody sice již obsadili koupající se černoušci, jejichž tmavé prdelky se krásně v blyštivé vodě vyjímají, ale jako odpočinkové místo to zde nemá chybu.

Ještě pár kroků a stezka se dostává na hranu plošiny zvané The Nek (Sedlo). Konec pěšiny je pak v nedalekém sedle Gudu, kde stojí nejvýše položená jihoafrická restaurace a hotel Witzieshoek Mountain Resort (2240 m). V mapě je u tohoto místa poznámka „cold beers here“ což vede v konečném důsledku ke zrychlenému postupu celé skupiny. A skutečně je tomu tak. Přívětivý majitel baru nabízí hned několik značek, mezi nimiž jasně vítězí jihoafrická značka Castel. Do cíle dne – parkoviště Sentinel Car Park zbývá posledních 7 km po slušné štěrkové cestě, která díky krásným pohledům na přibližující se skalní tvrz Sentinel Rock příjemně ubíhá. Na konci cesty je třeba zaplatit permit na trek, vyplnit hned několik potřebných údajů (bezpečnostní opatření) a k noclehu pak můžeme využít čisté kamenné chaty s několika palandami.

Po žebříku do Lesotha

Sentinel Rock (domorodý název Ntabamnyama) je unikátní monolit, který se staví do cesty hned zkraje druhého dne putování. Svou výškou 3165 a siluetou rozložitého skalního bloku je nepřehlédnutelnou dominantou pohoří. Zatím slušně značená stezka obchází v nádherně vedeném traverzu celou horu až do míst, kde je nutné přejít rovnou do kolmé skalní stěny. Již od roku 1930 zde slouží turistům volně zavěšený ocelový žebřík, který celkem ve dvou sekcích překonává více jak 100 m vysoký skalnatý práh. Konečně nějaké vzrušení! Lezba s velkým batohem není jednoduchá, neukotvené žebříky se prohýbají a vlní, přesto se jedná o velmi zajímavý okamžik treku.

Jakmile se překoná tento adrenalinový úsek, dostáváme se zcela jiného světa. Světa rozlehlých horských luk a nekonečných travnatých obzorů. Takový tak trošku Ztracený svět A.C. Doyleho v africkém podání. Viditelná pěšina míří ještě k okraji náhorní planiny, ale pak již definitivně končí. Právě zde by se měl do hloubky kolem 900 m řítit z kamenné hrany hor jeden z největších vodopádů světa – Tugela Falls. Měl, ale neřítí, neboť koryto říčky je vyschlé. Při slušném průtoku vody musí být odtud skutečně báječný pohled. Ten je nyní nahrazen neméně báječným výhledem na pověstný Amphiteatre. Tato impozantní kamenná aréna skutečně nedělá svému jménu ostudu. Půlkruhová hradba kolmých skalních stěn (délka 5 km) je na jedné straně uzavřena pověstným solitérem – jehlou Devils Toth (Ďáblův zub), na straně druhé se pak jako skutečný „strážce“ tyčí vrchol Sentinel Rock.

Další postup je již dílem odhadu možností, správnou orientací v terénu a v neposlední řadě instinktem. Vodítkem jsou na jedné straně tušené toky horských potoků, na straně druhé hrana pohoří, spadající do hloubky 1000 m do rovin předhůří. Cílem dnešního dosti náročného dne je nejprve sedlo Ifidi, kterého dosahujeme již na sklonku večera. Místo však není zrovna stvořeno pro táboření, lepší podmínky slibuje průvodce až v dalším „passu“ Icidi. Dokonce je nalezena voda (filtr nutný). To ještě netušíme, že za pár hodin budeme mít vody více jak dost. A tak má bouře popsaná v úvodu přece jen jeden kladný výsledek. Mimo sněhu, který pod náporem afrického sněhu brzy taje, se potoky na čas naplnily vodou a tak máme o starost méně.

Trek přes Drakensberg vede prakticky po celé délce po území horského království Lesotho. Teoreticky bychom zde bez víza neměli co dělat, ale kdo by to v těchto Bohem zapomenutých místech kontroloval. Cest zde žádných není, jen tráva a skály. Čas od času se dostáváme na hranu Dračích hor, abychom ustrnuli nad monumentálních krásou kilometrových vertikál, skalních věží a divokých roklin. Snad nejkrásnějším okamžikem dne je přechod kolem hradby jehel Madonna nebo pohled na rozeklaný hřeben Stimela Peak. Noclehy v horách jsou pro trekaře situovány v četných jeskyních. Jednou z nich, na konci třetího dne treku, je Rwanqua Cave. Do té se nám však příliš nechce a tak táboříme ve stanech v blízkosti idylické říčky v blízkosti stejnojmenného sedla.

Bariéra z oštěpů

Název Dračí hory dali pohoří osadníci holandského původu (Búrové). Na hradbu hor narazili při hledání nových území v létech 1835 – 37. Byla to právě tato část hor (dnešní provincie Zuluu Natal), která jim připomínala svými strmými stěnami dračí hřbety (putujícím se říkali voortrekkers, z čehož se pak vyvinulo dnešní pojmenování pro dlouhé cesty – trekking). Ovšem domorodý název této mohutné hradby hor (délka 1000 km!) zní uKhahlamba (Quathlamba), což znamení Bariéra z oštěpů. Toto pojmenování je skutečně výstižné. Na pohled neproniknutelná hradba ostře řezaných skalních stěn a věží skutečně působí jako poskládaná z kopí zuluujských válečníků. Snad nejkrásnější výhled na „oštěpy“ poskytuje oblast zvaná Mnweni, kam jsme dospěli v půlce čtvrtého dne treku.

Celá trasa byla již od rána orientačním rébusem, neboť takřka po celé délce vedla nekonečným horským prostorem Lesotského království. Od stanů, postavených pod průsmykem Rwanqua, pokračujeme stále podél toku potoka. No toku, trochu silné slovo. Voda mezi plytkými vanami totiž plyne tak, že to lidské oko sotva zachytí. Hranice JARu dosahujeme v naprosto fantastickém místě s kouzelným názvem Pins alias Mnweni. Otevírá se odtud omračující výhled na „barieru z oštěpů“, tvořenou impozantními skalními zuby Mweni Cutback. Navíc k vrcholkům hor stoupá z předhůří (Low Berg) oblačnost, dodávající krajině na plastičnosti a tak trochu tajemnosti. Samotný okraj náhorní planiny, posetý koberci červených květů s pozadím dvou pyramid Mnweni Needle, je snad nejkrásnějším místem treku.

Ostatně o tomto úseku pěje úplné ódy velký znalec jihoafrických hor David Bristow ve svém průvodci Best Walks of the Drakensberg. Dokonale nabažen fantastických výhledů vyrážím na cestu. S výrazem ohaře na stopě hledám nejlepší směr dalšího postupu. Zubaté hřebeny lesotské jsou si podobné jako vejce vejci a tak nezbývá než se vydat dle popisu v knize po jejich větrném ostří. Vzhledem ke skvělé viditelnosti, ale především pro mocné poryvy vichru na hřebenech volím zajímavý traverz kotliny, pojmenované v mapě na Hangings Valleys. Ale aby to zase nebyla taková selanka, vyrážím (s kamarády v zádech) na skoro 3200 m vysokou výšinu. Jedná se o kopec, jakých jsou zde stovky, ale jen tento nese exoticky znějící název Ukikicane. Pohled na „horské království Lesotho“, tvořené především nejvýše položenou jihoafrickou náhorní planinou Basuto, není odnikud tak rozsáhlý jako z tohoto nenápadného „krtince“.

Jako bonus při sestupu z hřebene čeká na trekaře hned několik dalších působivých „kopí“ – skalní věže s nádhernými jmény Miny, Meeny, Eeny a Mo. V rozsáhlé pánvi mezi dvěmi okraji „bergu“ pramení významná africká řeka Orange. Jedná se o naprosto dokonalé místo pro tábor. Ostatně kdo by cpal na doporučovaný nocleh do nedalekých jeskyní Mponjwane, když tady je vše – hebká tráva, pitná voda, závětří, nádherné krajina.

Od pramenů Orange k oceánu

Večerní výlet do blízkého sedla Rockeries příliš nepotěší. Ani oko (oblačnost), ani mysl (ještě větší oblačnost). Ta se přihnala rychlostí prérijního mustanga a rychle zahaluje vše v dohledu. Už jen nalézt ty tři malé stany na rozlehlé travnaté pláni udušené šedivou mlhou nebylo vůbec snadné. Přestože spadne pár kapek a ticho je až zlověstné, na bouřku to nevypadá (naštěstí). Svítání, hlásící se v těchto končinách již úderem čtvrté hodiny, mnoho optimismu nepřináší. Hustá bílá mlha se s buldočí zarputilosti zakousla do krajiny a pokud rychle svůj stisk nepovolí, jsme v koncích.

Na rozlehlých pláních Lesotha, kudy vede poslední etapa treku, je totiž slušná viditelnost elementární nutností. V duchu rčení „devátá (desátá, jedenáctá?) rozhodne“ setrváváme v poloze „klid na lůžku“, ale venku vládne stále stejná slota. Je rozhodnuto. Jdeme dolů, dokud je venku relativně slušně. Naštěstí z blízkého sedla Rockeries (Mponjwane) vede podle zatím velmi spolehlivé mapy ústupová cesta. Sice při včerejší exkurzi do sedla pohled do děsivé rokliny nic takového nenapovídal, ale co naplat. Tady nahoře jsme skončili. Nalezení horního ústí rokle není těžké, sestup kamenitým a velmi příkrým dnem skalního zářezu je již o poznání horší. Až hororovou atmosféru skalních stěn, nořících se z mlh, doplňují skřeky supů kapských, kterých právě v těchto místech hnízdí několik rodin. Jen šum větru v perutích a temné stíny křídel nad hlavou upozorňují na skutečnost, kdo je zde skutečným pánem. Evidentně nijak enormně nechozená pěšina balancuje mnohdy značně odvážně nad vlhkými propastmi, naštěstí milosrdná mlha skrývá tajemné hlubiny.

Sestup však není vůbec nezajímavý. Vždyť kráčíme hotovou botanickou zahradou, které vysoká vlhkost vzduchu dodává v podobě miliónů krůpějí vody na atraktivnosti. Každý čtvereční metr je doslova poset stovkami druhů rostlin všech možných barev a tvarů. Chabě znatelná stezka se několikrát ztrácí v husté vegetaci, přesto díky dobré mapě vytrvale míříme dolů. Po slezení dobrého vertikálního kilometru prorážíme oblačnost se objevuje údolí, sevřené ze všech stran zelenými hradbami stolových hor. Po šesti hodinách chůze je tu první domorodá vesnice (Makhela Kraal). Pokřikující polonahé děti, dospělí s nevěřícným pohledem, dobytek a štěkající psi. Po šesti dnech první živí tvorové! Správný „civilizační“ šok nastává až s dosažením širokého údolí řeky Ntonjelana.

Z hliněné krychle u cesty se vyklube místní „supráč“, usměvavý černoch v hubertuse s klidem a samozřejmostí nabízí hned dva druhy vychlazeného piva! Stejným šokem je pak pro domorodce naše pomoc při vykládání pytlů s moukou a cukrem při příjezdu „zásobovacího“ vozidla v podobě dodávky v hodně pokročilém stádiu rozkladu. Odměna na sebe nenechá čekat. Jelikož Čech je i s báglem poměrně skladnou komoditou, jsme jako celek natlačeni do všech relativně volných prostor vozidla a odvezeni po neuvěřitelně hrbolaté cestě do větší vesnice, kde záhy nacházíme festovní ubytování ve stylových chatrčích. Majitel objektu (dle oblečení pojmenován na „Bilabunda“) je akční člověk a hned ráno nás další dodávka (prostorově ještě o něco menší než ten včerejší „maslostroj“) odváží do městečka Bergville. Bez zbytečného lelkování najímáme slušný mikrobus a po pěti hodinách jízdy se smažíme u Indického oceánu ve městě Durban. Čekají nás sloni, lvi, Kapské Město se svou stolovou horou a ještě mnohem více.

Praktické informace

Permity

Na konci silnice v Sentinel Car Park zaplatíme cca 70 Kč na hlavu za vstup do NP Royal Natal (v našem případě na 6 dní). Součástí povolení je přesné vyplnění formuláře (jména, tel. kontakt, počet a barva stanů a batohů). Po sestupu z hor je nutné se na nejbližší správě NP (Visitor Center) odhlásit a potvrdit ukončení treku.

Mapy a průvodce

Do češtiny přeložené průvodce Rough Guide a Lonely Planet nejsou v případě pobytu v Dračích horách takřka k ničemu. Na místě lze zakoupit velmi dobrého průvodce Best Walks of the Drakensberg (cca 260 Kč) s mnoha podrobnými mapkami a fotografiemi (nakl. Struik, anglicky). Nepostradatelnou součástí výstroje na vícedenní treky jsou dobré mapy z nakl. Geomap (list Royal Natal a Catedral Peak 1:50 000, cena cca 80 Kč za list).

Vhodná doba pro návštěvu

Říjen až prosinec (přelom afrického jara a léta), leden – březen (léto, značné horko, v horách dost bouřek) a duben až květen (podzim).

Nákup potravin na trek je nutný ve větších sídlech v podhůří (dostatečný sortiment v mnoha supermarketech). V horách samotných na žádnou možnost dokoupení potravin již nenarazíme. S vodou mohou být v suchých měsících problémy. Jedinými zdroji jsou toky říček a potoků na lesotské náhorní planině (žádné stálé prameny). Dobrý filtr nutností. Komfortní ubytování najdeme v kempech v podhůří, v horách pak volné táboření.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. Nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

V JARu operuje několik slušných autobusových společností (Greyhound, Translux, Intercape). Ty však jezdí pouze mezi většími městy („batůžkářský“ spoj společnosti Baz Bus zajíždí přímo do Drakenbergu, jeho provoz je však omezený pouze na několik dní v týdnu). Všude je možné domluvit dopravu mikrobusy (taxíky) do vybraných lokalit.

Trek Národním parkem Tsitsikamma