Hřebenovka západní částí Fagaraše v Rumunsku

Jedná o tzv. horský pochod „natěžko“, takže si připravme dobře batohy, jídlo, vařiče a všechno, bez čeho se více než týden nebudeme moct obejít – myslím ale, že všichni s tímto zkušenosti máme (nebo alespoň víme, jak na to..), a tak přejděme rovnou k věci!

Den první – pod hory!

Ve všech případech, ať už jenom využitím vlaku či v kombinaci s autobusem, by měl být náš cíl vesnice Racovita – podhorských vesniček a osad je samozřejmě na západním úpatí nejvyšších rumunských hor (o nichž právě spisovatel, cestovatel a skaut Míla Nevrlý píše, že se jedná o hory „Větrné“ – přesvědčíte se sami!) mnoho, ale tato se mi jeví jako nejsnadnější dostupná a navíc i přístup z ní do hor není nikterak složitý a zákeřný.

Nejjednodušší způsob je dorazit odkudkoliv místním rezatým vláček s rozbitými skly na opuštěnou vlakovou zastávku stejného jména Racovita. Polní cestičkou směrem k horám dorazíme až do vesnice, podél krásného kostelíku se protáhneme dále na západ a z poměrně solidní asfaltové cesty uhneme mezi domy doleva, na otevřené louky, kterými nás stezka dovede až do přímo podhorské vesnice Sebes du Sus, zde už pěknou silnici nenalezneme, jenom rozbité kamenité cesty, domy podél jediné řeky a možná i stádo krav ženoucí proti nám. Příjemný je obchůdek na konci vesnice po levé straně, kde se dá sednout s místními pod slunečník a občerstvit se dobrým chlazeným nápojem jakéhokoliv „kalibru“. Za vesnicí se otevírá krátké údolí s příjemnou tekoucí řekou, což je vyhledávané místo místních pro všemožné party, grilování a přespání „v přírodě“, kdy lze dojet autem až do ohniště – klidných míst na spaní je ale všude dostatek, takže rozhodně najdeme to své. Cesta se hned na kraji údolí u mostku rozděluje – na stoupající hřebínek po levé ruce míří červený trojúhelník, kdežto údolím a následně nahoru pokračuje červené kolečko. Využijeme druhé varianty. Tento den je ideální pojmout pouze jako „aklimatizační“ – cesta do Rumunska byla určitě náročná a další postup je již dost do kopce, tak je vhodný čas nabrat sil, udělat si krásný oheň, opéct buřty …

Den druhý – do oblak!

To, za čím jsme přijeli, začíná. Pobalíme stany v zajisté stinném údolí a vydáme se dále po stezce značené červeným kolečkem. Z počátku lesní cesta, poté zajímavý podmáčený a erozivní terén u řeky, kde je nutné často rukama chytat kořeny stromů, abychom nespadli do koryta, s následným velmi prudkým stoupáním až na první záchytný horský bod – Cabana Suru (1450 m n. m.) – tato chata je zde nově postavená, nabízí základní zázemí (vč. pití a ubytování) a možnost dobrat si pitnou vodu v kohoutku. Bohužel, jako všude v Rumunsku – horského klidu tu lidská bytost moc neužije – řezání motorvé pily, trochu hlasití místní správci a popohánění koňů vytahujících padlé stromy k chatě.

Napojíme se na červený trojúhelník a zamíříme ještě dále výše na hřeben, víceméně otevřeným terénem, až do sedla Saua Surului (2113 m n. m.), kde můžeme hrdět prohlásit, že jsme nahoře! Pokračujeme po pro nás nové hřebenové značce – červeném pruhu – pod prvním výrazným vrcholem Vf. Surul (2283 m n. m.) po naší levé ruce, cestičku nelze ztratit, vyšlápneme si na Vf. Budislavu (2343 m n. m.) a travnatým strmějším svahem sestoupíme do širokého sedla, z nějž je vidět náš dnešní cíl – jezero Avrig (2007 m n. m.), kam spadá prudce pěšina mezi skalkami. Míst na stany je okolo vodní plochy (či nahoře v sedle) hodně, tekoucí voda k dobrání se nachází severně nad cestičkou v úpatí nad jezerem, není to složité hledání.

Den třetí – heřeben ostrý jako břitva!

Nejzajímavější část celého treku je pravděpodobně tato. Kdo si ráno lépe zbalí, respektive kdo bude mít lehčí batoh, dneska vyhrává. Od jezera Avrig (2007 m n. m.) se pěšina zakousává do svahu a přes několik zajímavých skalních pasáží, při jejichž překonání je potřeba použít více než dvě končetiny, míří až na plochý malý vrcholek Vf. Scara (2306 m n. m.), odkud jsou při příznivých podmínkách neskutečné výhledy – většinou zde ale nepříjemně a silně fouká. Pod vrcholkem dále je nově postavené refugio, nabízí mnoho míst ke schování v nepřízni, starý plechový bivak, který měl svou atmosféru a do divokých hor geniálně zapadl, je nacpaný odpadky a když se na místní atmosféru u refugia podíváme, nenapadne nás nic jiného, než rezignační „no jo, jsme vlastně v Rumunsku“. Velká škoda! I tak je ale místo tohoto refugia kouzelné a při případných problémech či chuti zůstat déle v horách je možnost zde pohodlně přenocovat. Voda je však několik poctivých minut dolů z hřebenu – někdo se zkrátka musí obětovat!

Ještě stále dost jednoduchým terénem, který se postupně stále více „zužuje“, se po hřebínku dostaneme až na symbolické rozcestí na vrcholku Vf. Serbota (2331 m n. m.). Podle zdatnosti skupiny lze buď jít nejzajímavější pasáží celého pohoří Fagaraše, nebo tuto v případě závratí, nepřízně počasí apod. obejít po žlutém pruhu a následně červeném trojúhelníku přes údolí pod námi. Spojovací hřebínek mez vrcholkem Vf. Serbota (2331 m n. m.) a viditelným masívním Vf. Negoiu (2535 m n. m.) je úzký a právem o něm můžeme tvrdit, že vypadá jako břitva. Leckteré pasáže jsou doplněny řetězy, velký batoh se bude jistě plést a kilometrový úsek sebere mnohem více než hodinu času, pod nohami často budete mít pěkný několikasetmetrový sráz. Žádná polévka se ale nejí tak horká, jak se uvaří, a tak pokud máme jistý krok, udržíme v rukách řetěz a chceme zažít řádné dobrodružství, rozhodně se touto přímou variantou vydejme a ničeho se nebojme!

Výškové metry jsme na hřebínku nenabrali žádné, v dalším dílčím sedle při rozcestí několika značek jsme tak skoro zpátky na začátku a téměř dvě stě metrů na druhý nejvyšší vrchol pohoří ještě pěkně potrápí, nejtěžší obtíže a pasáže jsou ale za námi. Z vrcholku Vf. Negoiu (2535 m n. m.) jsou nádherné výhledy, musí k tomu být však vhodné počasí. Vyplatí se zde chvilku zastavit a orazit si před posledním dnešním úsekem – navíc stojíme na druhé nejvyšší hoře Rumunska, která prvenství ztratila jenom o 9 metrů!

Nejoblíbenější a nejznámnější pasáž pohoří Fagaraš – průlez skalním vhloubením nazývaným jako Drákulovo okno – bohužel musíme vynechat. Nedávná nehoda padajících kamenů zapříčinila utržení či poškození většiny řetězů a přístup do žlabu je po právu a logicky zakázán (a nezdá se, že by v brzké době byl přístup obnoven kvůli obavám z dalších pádů kamení a kusů skal), na počátku nalezneme varující značky a ani pohled pod nohy do ztracena nepůsobí dobře, když si uvědomíme, co se tu nedávno stalo. O strmý „sešup“ po řetězech však nepřijdeme, po modrém pruhu dojdeme okruhem pod skalami do druhé varianty Strunga Doamnei, méně proslulého žlabu, který však poskytuje podobný zážitek. Pevné nervy, neosmekané boty a dobrý stisk nám zaručí pohodlný sestup až do bezpečných míst širokého údolí pod východním srázem obra Vf. Negoiu (2535 m n. m.). Odtud po necelých dvaceti minutách dorazíme k jezeru Caltun (2135 m n. m.), u nějž je i krásné plechové refiguio. Pokud nebudeme muset, vodu vytékající z jezera bez čištění nepijme – po chvíli sledování veškerého dění pochopíte, že je to místní „umývárka“! Rozdělejme si stan na dobrém místě v závětří, bohužel to často okolo jezera vypadá jako velké veřejné toalety, ale nenechme se odradit, atmosféra divokých hor zde na nás dýchne a vše je při teplé večeři zapomenuto. Nejdelší a nejtěžší den, při němž je potřeba šlapat od rána do večera, je za námi…

Den čtvrtý – blíže civilizaci!

Časně ráno si zabalme, mnozí již budou na trase před námi, naposledy se rozlučme se srázy kamenného krále a po červeném pruhu, jako doposud kromě několika výjimek při obcházení, se vydejme dále na první výrazný vrchol na severovýchodě – Vf. Laitel (2390 m n. m.), při stoupání se krásně protáhneme a ztuhlé svaly se opět zapojí do pohybu celého těla. Výhledy z vrcholku je parádní, nezapomeňme se otočit a pokud nebudeme spěchat, vyhlášme soutěž o to, kdo najde sestupovou linku Strunga Doamnei (či Strunga Dracului), kterou jsme včera absolvovali. Nebude se nám chtít věřit a naši přátelé sedící doma už nám neuvěří vůběc!

Sestoupíme z vrcholku dále na severovýchod a jednoduchým terénem s výhledy do nitra hor se dostaneme až k poslednímu snadnému výstupu na pláně pod vrcholem Vf. Paltinului (2399 m n. m.), kde se cesta opět dělí. Určitě nám všem přijde na mysl, jak skvělé by zde bylo tábořiště, travička hebká a ticho okolo přímo svádí k zahození batohu a věčnému ležení. Hřebenovka červeného pruhu odtud pokračuje dále směrem na východ a traverzuje nad technologickým a civilizačním výdobytkem místního kraje – transfagarašskou silnicí s tunelem překonávajícím tento hřebínek – nebo můžeme pokračovat po modrém pruhu a k této zdejší „senzaci“, kam se sjíždí všichni z měst nejen o víkendech a kde to zkrátka neskutečně žije (oproti vesměs pohodové atmosféře hor), můžeme sejít a dát si dole v restauraci u jezera Balea Lac (2030 m n. m.) třeba něco dobrého a oslavit tak „půlku treku za zády“. Myslím, že druhá varianta má něco v rámci trmácení po horách do sebe a dostaneme šanci ochutnat místní speciality v dobré kuchyni, nebo si po dlouhých dnech bez zajištění dát chlazené pivo. Nic to ale nemění na tom, že se vám po hodince dvou (ne-li dříve) bude zase chtít zpět a vymanit se tak z nechutného ruchu civilizace a ponořit se zpátky do obětí divokých a krásných hor…

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Dopravit se do Rumunska (k Fagaraši to znamená přímo do středního Rumunska; velmi přibližně mezi většími městy Sibiu a Brašov) dnes není žádný větší problém, vlakové spojení přes Budapešť je více než solidní, z Čech jezdí i komerční autobusové linky, a tak po chvilce hledání infromací jistě nalezneme námi nejpřijatelnější způsob a budeme moct vyrazit.

viz výše

Túra k jeskyni Cetățile Ponorului v rumunském pohoří Bihor