Trek ve švýcarském kantonu Ticino s výstupem na vrchol Pilone

Z osady San Carlo stoupáme s ledovcem v zádech. Prvním záchytným bodem je příjemná chata Piano delle Creste. Pivko, rozhledy, svačinka, focení. Je půle srpna a počasí drží jako „prdel na nočníku“. Ale to nejlepší je teprve před námi. Překonáním ocelovými řetězy zajištěného sedla se dostáváme do snad nejkrásnějšího bodu cesty. Tábor u kouzelného jezírka, tak bezvýznamného, že ani nemá jméno, patří do kategorie nejen turistického, ale i fotografického „orgasmu“. V zrcadle vody se odráží veškerá velebná krása hor a klid a ticho je tak nesmírné (nebo vesmírné?) až uši brní. Ale především podvečerní slunce, chystající se hodit šipku do peřin mraků, vykreslí na závěr dne neskutečné scenérie, patřící do sféry snů každého fotografa. Siluety hor hoří silou posledních zlatých paprsků, obloha mění barvu z temně modré do nachové a korunu tomu všemu nasazují cáry krvavých mraků, vyhnaných větrem na poslední nebeskou pastvu. Přesně pro tyto chvíle se vyplatí plahočit se „skříni“ na zádech, cedit pot a devastovat klouby. To je ten okamžik, kdy každý, i sebevětší skeptik, „nepoeta“ a pesimista jen vydechne: „kráása!“

Cesta však zdaleka není u konce. Spíše naopak, půvab krajiny Tessinských Alp kulminuje. Přechodem do horního patra údolí Formazöö se dostáváme do zcela liduprázdné krajiny. Další tábor, další magický večer. Přestože vše nasvědčuje tomu, že se bouři nevyhneme, je realita jiná. Dramaticky vyhlížející a až hororově nasvícená deka mraků postraší, ale v konečném výsledku neuškodí. Ráno rosa, mlha a zima jako na motorce. Je jasné, že bude krásně. Před námi je nejvyšší bod celého přechodu (2843 m), kam vede jen nesměle značná stezka přes surové bloky žulových skal. Malá Patagonie. Nahoře, kousek za sedlem šok – lama. Nikoli tibetský duchovní, ale pravý, nefalšovaný jihoamerický sudokopytník, tedy tvor, kterého by člověk zde rozhodně nečekal. Asi exotický brigádník – hlídač se stádem evropsky vyhlížejících ovcí. Ostatně oč méně zde potkáme lidí, o to více si užijeme zvířeny. Na samotách Grossalp jsou to pouze další ovce, ale na „turistické“ chatě Alpe Arena stáda koz. Ostatně nejedná se o žádnou regulérní chatu, ale o pravou kozí farmu. A je to na každém kroku a na každé vdechnutí cítit. Kozy jsou všude – na střeše, v oknech, v místnosti, na louce, na cestě. Prostě všude. Nocleh pod hvězdami s vůni bobků pod nosem a s mečením za zády má své exotické kouzlo.

Poslední etapa, poslední den „on the road„, ale žádná nuda. Vrchol Pilone se svou výškou něco málo přes 2000 m neslibuje bůhvíjaké vzrušení. Jaký trestuhodný omyl! Naprosto fantastický výhled na ledovce Monte. Rosy a další veličiny švýcarských Alp je skutečným překvapením. Sestup do údolí Onsernone je prvním skutečným stykem s civilizací, přesněji do vesničky Spruga, ale bez pejorativního přídechu. Skvělí lidé, příjemné hospůdky s pivem vyhovující kvality a skvělou pizzou. Cesta je u konce. Busem do Locarna, komfortním vlakem do Milána a opět v barevné létající ocelové trubce s křídly domů. Stálo to za to!

chata Alpe Arena

chata Piano delle Creste

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Do osady San Carlo je nejjednodušší, vzhledem k charakteru túry, dorazit autobusem.

Túra od přehrady k přehradě v kantonu Ticino