Trek v zemi věčného ledu – Grónsko

Grónsko a Arctic Circle Trail

Grónsko, největší ostrov na světě, patří geograficky k americkému kontinentu, politicky ovšem stále ještě k Dánsku. Arktické klima ostrova je dáno jednak studenými mořskýmiproudy, které Grónsko omývají, a jednak ohromnou masou ledovce až tři kilometry silného, který pokrývá asi 85 % celkové plochy Grónska. Původní obyvatelé Grónska, Inuité, nazývají ve své řeči Inuktitut vlastní zemi Kalaallit Nunaat, což znamená „Země lidí“. Příznačnější pro Grónsko by ale bylo označení „Země téměř bez lidí“, kterých tady žije skutečně jen hrstka, asi 55 000. Na západním pobřeží Grónska se rozprostírá přes 200 km široké pásmo bez ledu, kde ledovce ustoupily a zanechaly úžasnou krajinu plnou fjordů, jezer a řek, sněhem pokrytých hor a rozsáhlých rašelinišť. Krajinu téměř liduprázdnou, bez cest a výraznějších vlivů civilizace, krajinu ve své původní, nezměněné podobě. Arctic Circle Trail, jak je jedna z cest tímto územím označována, patří rozhodně k jednomu z nejkrásnějších treků v Grónsku. Terén není nijak náročný, vyžaduje ovšem značnou výdrž a podle mých zkušeností i jistou psychickou odolnost.

Poprvé v Grónsku

V půli srpna pozdě odpoledne jsem vystoupil v Grónsku na mezinárodním letišti Kangerlussuaq. Docela mě překvapil ten čilý ruch v letištní hale a okolí, všude plno turistů, ovšem spíše pokročilejšího věku a hodně se ozývala němčina. Radši jsem se rychle sebral a šel za letiště hledat místo, kde bych se mohl utábořit a připravit se na přechod grónského pobřeží. Přivítalo mě krásné teplé počasí a nedaleko od mého tábořiště jsem z jednoho vršku spatřil poprvé v životě grónský kontinentální ledovec, či spíše jen jeden z jeho mnoha výběžků. V paprscích zapadajícího slunce se mi naskytl pohled na nedozírné ledové moře. Byl to přesně jeden z těch ohromujících pocitů v životě, na které se už nezapomíná.“

Sám na cestě grónskou divočinou

Cesta, kterou mám před sebou, bývá označována jako klasický trek Grónskem a na její překonání se počítá asi deset až čtrnáct dnů. Rozhodl jsem se pro spodní hranici a vyrazil z letiště po silnici, která vede do přístavu a je zhruba 15 km dlouhá. Doufám, že se mi podaří stopnout nějaké auto. Těch tady ale nějak moc nejezdí, a když, tak jen kus za letiště a zpátky. Je mlha, včera v noci pršelo, takže start nic moc.

Najednou kolem projíždí malý náklaďáček a řidič na mě mává a dělá významné posunky, jejichž smysl je jasný – a už se vezu ve vyhřáté kabině a uháníme směr přístav. Během jízdy se ukázalo, že muž, který mě naložil, bydlí přímo v osadě, která je výchozím bodem pro tenhle trek po Grónsku.

Mlha se ještě nezvedla, tráva a borůvčí jsou mokré, navlékám kamaše a přemýšlím, kudy se vydat do divočiny. Porovnávám moji ne právě podrobnou mapu a charakter krajiny vůkol. Hledám nějaké výraznější záchytné body, podle kterých by bylo možné se zorientovat. Pak sleduji vyjeté koleje v trávě a doufám, že vedou správným směrem, k prvnímu velkému jezeru. Jak jsem se postupně ztrácel v divočině, začal se mě zmocňovat pocit určité nejistoty, který už mě neopustil po celý zbytek cesty.

Asi za půl hodiny už ale sedím u Psího jezera a teď naopak s pocitem vítěze vychutnávám zaslouženou pauzu. Vzápětí si ale pozvolna začínám uvědomovat naprostou samotu, která se rozhostila kolem mě a přidružila se tak k úvodní nejistotě. Tak tíživou osamělost jsem ještě nikdy nepoznal. Osamělost ochromující a mrazivá. Osamělost naprostá a neodbytná. Sám a sám v pustině, kde nevedou žádné cesty a nechodí žádní lidé – jen tundra, skály a jezera. Od jezera k jezeru Právě jezera mi slouží jako znamenité orientační body. Pohled na mapu, do terénu, zase na mapu, zkouším představit si jezero z ptačí perspektivy mapy a sám sebe přesvědčuji, že jezero, na jehož břehu právě stojím, je určitě to pravé. A vychází to! Od jezera k jezeru. Krok za krokem přes kopečky a hrboly, další jezera. Tentokrát mají podlouhlý tvar vodní nádrže a je jich hned několik za sebou. Tak výrazné „značení cest“ se nedá ani minout ani přehlédnout. Trochu jsem se zapletl jen na horních tocích řek, které vlastně žádné řeky nejsou, protože jsou všechny téměř vyschlé nebo mají jen minimálně vody. Takže je těžké rozeznat, co vůbec řeka je. Hemží se to tady soby. Do cesty se mi připletl i sněžný králík a lehkým krokem za kameny zmizela polární liška. Snad každé zdejší větší jezero má svůj pár /nebo i víc/ kachen, které vydávají zvláštní skřek, jako by se mi zajíkavě smály. Kromě živých sobů jsou tu všude hojně rozsety i jejich ostatky, něco jako když člověk putující pouští naráží na kostry uhynulých zvířat, která nebyla dále s to snášet útrapy cesty a počasí.

Sedím u ohýnku, vedle mne teče potůček, fouká svižný vítr, slunce zapadlo, obloha se vyčistila a přede mnou i za mnou se rozprostírají ty grónské pahorky, pahrbky a zvrásněniny.Večer je chladno, ráno se na stanu objevují zmrzlé kapky zkondenzované vody. Když déšť, tak vytrvalý! Rozpršelo se už brzy odpoledne, žádný prudký liják, ale déšť, který má velikou výdrž. Batoh a mě chrání celkem spolehlivě moje pončo, hůř jsou na tom boty. Stačí několik hodin chůze v mokrém porostu a jejich nepropustnost je ta tam. A usušit mokrou koženou botu trvá celé dny. Vypadá to, že už by snad ani pršet nikdy nemělo přestat. I přes nepřízeň počasí se probíjím vpřed, jen je těžké dělat někde přestávky, protože tu prakticky neexistuje nic, kde by bylo možné najít úkryt před deštěm. Okolní hory nejsou přes clonu mraků a mlhy vůbec vidět. Počasí se nezměnilo ani přes noc, ani další den. Ráno jsem prokřehlýma rukama balil navlhlé věci a mokrý stan a snažil se nevnímat neustálý déšť. Táhnu se tou zmoklou krajinou a najednou se do deště začne míchat sníh! Kde se mraky občas nepatrně roztrhnou, je vidět čerstvý poprašek sněhu na vrcholcích hor. Chvíli jsem zůstal stát nad břehem jedné řeky, abych si odpočinul, když vidím, jak z protějšího břehu přeskakuje po kamenech liška. Zřejmě mě nevidí ani necítí, protože se chová bez jakýchkoliv známek nepokoje. Pode mnou leží mršina soba a liška se s chutí pouští do ohlodávání kostí. Teprve až když jdu ještě blíž, zpozorní a rychle mizí v nedaleké haldě balvanů. Počasí se umoudřilo až navečer, tábořím – jak jinak – na břehu širokého jezera, a když jsem po večeři vyšel kousek nad jezero, uviděl jsem soba, který se právě chystal na večerní koupel. Měl chuť si jít zaplavat, tak hupne do vody a se vztyčenou hlavou si to jen tak pro radost hrne dobrých sto metrů jezerem. Opět u moře Na cestě přes pás grónského pobřeží spletitým labyrintem skal, říček, jezer a jezírek se nachází jen jedna osada jménem Sarfánguaq, v překladu „Malé Peřeje“. Několik málo pestrých domků je přilepeno na skalnatý ostrov v moři. Myslím, že šance dostat se na druhou stranu není moc velká, i když jsem se dočetl, že je zvykem automaticky převážet spatřené poutníky. Možná mě nikdo neviděl nebo byli obyvatelé vesničky právě zaměstnáni velikou červenou zásobovací lodí, která nemohla vmanévrovat do přístavu a dlouho se potácela na hladině fjordu.

Když jsem někdy kolem třetí hodiny odpoledne překonal poslední skalnatý vršek, uviděl jsem pode mnou fjord i osadu. Hurá dolů! Jenomže jsem byl najednou tak vysoko, že se mi z té výšky až zamotala hlava! Prudké klesání po místy téměř hladké stěně – škrábal jsem se přes uzoučké římsy porostlé trochou mechu, přitištěn ke skále, spouštěl střídavě batoh a sebe přes exponovaná a nebezpečná místa. Kdyby mi sjela noha, tak letím až dolů i s batohem. Snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu, ale dolů jsem dorazil úplně zpocený a vyčerpaný. Pobřežní pohoří a zvědavá liška Dnešní nástup na průchod průsmykem byl poslední rovný úsek zbývající cesty. Od té doby už jsem jenom pořád stoupal a lezl po skalách nahoru. Jeden hřeben, za ním další a další, vyšší a vyšší. Podél řek a přes močály. Ráz krajiny se prudce mění – pobřežní hory jsou strmější a skalnatější, žádné pahorky, ale pořádné srázy. Slunce pálí a hřeje, bezvětří panuje i na hřbetech hor – ideální počasí pro komáry! Obletují mě ve stovkách a nemít speciální olej, asi by mě ubodali. Není možné se ani na chvíli zastavit, lezou a vletí všude – do očí, uší, nosu, do krku. Potím se a lezu nahoru. Když jsem se pachtil jednou opravdu prudkou skalní průrvou a každý třetí čtvrtý krok se musel zastavit na vydýchání, objevila se nade mnou náhle hlava lišky a zvědavě si mě prohlížela. Beze strachu, tak nějak udiveně. Když jsem náhodou zmizel za převislým kamenem, liška kousek popoběhla, aby zase mohla pozorovat, jak se tam drápu. Zřejmě ještě nikdy nebyla svědkem podobné scény a s hlavou lehce nakloněnou ke straně si musela myslet něco o podivném bláznivém tvoru, hrabajícím se za hlasitého funění přes kameny. Poslední průsmyk a první známky civilizace Nejprve jsem nucen urazit kus cesty podél dalšího mořského fjordu. Na výběr mám dvě varianty – buď jít těsně nad mořskou hladinou nebo se pokusit projít něčím, co na první pohled vypadá jako pěkná loučka. Jenomže tahle grónská loučka je jenom mech, borůvčí a zakrslé keříky. Podklad jako ohromné oraniště – kam člověk šlápne, tam se proboří, zapadne mezi zarostlé kameny nebo do skrytého rašeliniště. Po kluzkých a velikých kamenech u moře se taky jít nedá a navíc tam nevidím na hory, takže bych lehce mohl minout poslední průsmyk, kterým ještě jednou musím překonat horské pobřežní pásmo. Z ničeho nic se náhle v dálce začala rýsovat silueta malého domku. Jak jsem se blížil, začal jsem rozeznávat jednoduchou chatku natřenou temně červenou barvou. Uvnitř větrem ošlehaného útočiště jsem k mému překvapení objevil dva do stěn vyryté české nápisy – jeden z roku 1996, druhý pak z roku 1997. Průsmyk jsem našel bez problémů – nedal se přehlédnout, jak se zařezával do hor. I nahoře v průsmyku stála chatička, ale vybavená jen lavicemi a stolem. V horách leží na mnoha místech starý sníh, průsmyk je hodně táhlý. Konečně začínám pozvolna klesat a už nedočkavě vyhlížím, kdy se objeví v dálce pobřežní město Sisimiut. Hory mě ale dlouho nechtějí pustit.

Nejdřív se objevila pěšinka, najednou tam byly vyjeté koleje a ty se posléze změnily ve štěrkopískovou silnici typu polní cesta. A pak jsem uviděl první domy města. Složil jsem hůlky, došel na rozlehlé tábořiště před městem, kde už stály jiné stany, vyhledal jsem závětrné místo pro stan, uvařil večeři a ukončil tak po osmi dnech sólový přechod grónského pobřežního pásu.

Informace, mapy

Pro další informace: Kangerlussuaq Tourism

P.O.Box 49

DK – 3910 Kangerlussuaq Mapu 1: 250 000 jsem objednával z Prahy. Počítejte s delší časovou prodlevou /i půl roku/. Přímo v Kangerlussuaqu na letišti v malém obchůdku se suvenýry je k dostání mapa podrobnější 1:100 000.

Průvodce v němčině jako u Baffinova ostrova.

Přizpůsobte vaši výstroj častým změnám počasí a všudypřítomným komárům. Obutí pro překračování řek není nutné, řeky jsou poměrně řídké nebo mají jen málo vody. Na cestu bych ale doporučoval boty s goretexovou membránou, aby se zabránilo jejich promáčení. Ovšem spíš než na výstroj bude Grónsko klást nároky na vaši fyzickou a psychickou připravenost. Vytrvalost a schopnost snášet útrapy relativně dlouhého putování divočinou jsou myslím předpokladem pro úspěšný přechod grónského pobřeží.

Letadlem /asi 25 000 Kč/ s leteckou společností SAS přes Kodaň do Grónska na mezinárodní letiště Kangerlussuaq. To je vlastně jenom jakýmsi seskupením budov kolem původně americké vojenské základny, ale najdete tu hotel i slušně zásobený supermarket. Po přechodu grónského pobřeží bylo nutné dostat se zpátky z města Sisimiut na letiště v Kangerlussuaqu. Letenku /1 330 dánských korun/ jsem objednával přes cestovní kancelář:
Gronlands Rejsebureau
Gammel Mont 12
Postboks 130
DK – 1004 Kobenhavn K

1. etapa: Z letiště je třeba dostat se nejdříve po silnici do osady Kelly Ville a odsud po několika stech metrech po stoupající silnici odbočit doprava směrem k prvnímu jezeru – Hundesö . Potom krajem Tarajornitsut, územím jezer jižně od Aussivigsuit tasiut. Dál až k vodopádu Qordlortoq.

2. etapa: K jezerům na severní straně bodu 420. Udržovat západní směr, jižně kolem bodu 650.

3. etapa: K jezerům horního toku řeky Umivik, jižně kolem bodu 1120 a hory Pingo k podlouhlému jezeru u paty hory Pingup sagdlia.

4. etapa: K jezeru 290, odsud západní stranou údolí k řece Itivneq.

5. etapa: Jižní terasou masivu Ituliumanerssup portornga do údolí na druhé straně ab průsmykem kolem Arnaq qavdlunaq /dánská žena – skála skutečně připomíná profil skandinávské ženy/. Dolů k velkému jezeru a na západ průsmykem.

6. etapa: Průsmykem k dalšímu výraznému jezeru a jižním směrem kolem dvou malých jezer až k řece Igalássat. Západním směrem až k malému jezeru, kde je vhodné místo na překročení řeky. Stále na západ k dalším několika jezerům a přes řeku tekoucí paralelně k řece Igalássat. Jižně až k velkému jezeru ležícímu severně od osady Sarfánguaq. Pozor, nad jezerem velmi prudké skalní stěny – k jezeru je třeba přijít ze západní strany. Podél jižního břehu jezera k mořskému fjordu – na protilehlém břehu Sarfánguaq.

7. etapa: Podél fjordu asi 500 metrů a s pásmem vegetace průsmykem do hor. Západně nebo severozápadně masívem Utorqait kingingnerat k velkému podlouhlému jezeru. Kolem vodopádu Qaarajuttoq a k jezeru jihozápadně od nej. S řekou dolů k dalšímu jezeru a fjordu Sarfa Kangerdluarssuk tugdleq. Na začátku fjordu malá chatička – možnost přespání.

Podél fjordu asi 500 metrů a s pásmem vegetace průsmykem do hor. Západně nebo severozápadně masívem Utorqait kingingnerat k velkému podlouhlému jezeru. Kolem vodopádu Qaarajuttoq a k jezeru jihozápadně od nej. S řekou dolů k dalšímu jezeru a fjordu Sarfa Kangerdluarssuk tugdleq. Na začátku fjordu malá chatička – možnost přespání.

Podél fjordu asi 500 metrů a s pásmem vegetace průsmykem do hor. Západně nebo severozápadně masívem Utorqait kingingnerat k velkému podlouhlému jezeru. Kolem vodopádu Qaarajuttoq a k jezeru jihozápadně od nej. S řekou dolů k dalšímu jezeru a fjordu Sarfa Kangerdluarssuk tugdleq. Na začátku fjordu malá chatička – možnost přespání.

8. etapa: S fjordem směrem k moři a táhlým průsmykem Majoriuq přes poslední horský hřbet. Nahoře také chatka. Severně kolem hory Koellingehoetten a údolím do města Sisimiut. Před městem tábořiště.

Trek Laugavegurinn kolem islandských sopek