Trek v rumunském pohoří Retezat

Stany, postavené v mělké travnaté prohlubni pod hřebenem hor, jen s obtížemi vzdorují jeho nárazům. Zvláště komický je pohled na stan nejmenovaného výrobce, zakoupený v obchodním centru. Ten, sražen k zemi pod náporem větru, perfektně modeluje postavy, ba dokonce detaily tváří ležících postav. Vskutku úchvatný reliéf do prostoru trčících nosů, dmoucích se hrudníků a natažených nohou, těsně obepnutých stanovou tkaninou. Inu – vítr dokáže být velmi zručným sochařem.

Karpatský oblouk začíná a končí u otce evropských řek – Dunaje. U Bratislavy se začíná táhnout na sever prvními nesmělými kopečky Malých Karpat a po pouti Slovenskem, kde kulminuje svým nejvyšším vrcholem – Gerlachovských štítem, se vydává dále k východu. Krátce, ale významně přetne Ukrajinu a jako obrovský vodopád, složený s pramenů desítek pohoří, padá přes Rumunsko k jihu, aby opět v podobě hebkých Banátských hor spočinul po 1600 km dlouhé pouti u břehu Dunaje. A právě zde, zcela na svém jižním konci, se hory ještě naposledy vzpínají k nebesům ve formě vysokých skalnatých štítů. Pohoří Retezat patří vedle nejvyššího transylvánského pohoří Fagaraş k přírodním klenotům Rumunska.

Z jezerní říše…

Díky ochotě dřevorubců a bizarního „maslostroje“, odvážejícího dělníky do lesů, ubíhá nezáživná cesta, objíždějící nekonečné zálivy přehradního jezera Gura Apei (v některých mapách také Gura Apelor) k chatě Rotunda rychle a pohodlně. Od nového a velmi pěkného stavení s příjemným personálem vede údolím Lăpuşnicul Mare široká svažnicová cesta, kopírující tok bouřlivé říčky. Silnici vede kolem oranžových talířů hub, palmoví obřích kapradin, balkony chorošů a skrz zelené přítmí slavobrány temných smrků. Na konci údolí pak čeká přívětivá loučka Poiana Pelegii s dřevěným srubem, stoly s lavicemi a pramenem vody. Prostě ideální místo pro bivak. A tak se po chvíli na zápraží chatky třepotá naše vlajka coby znak obsazenosti objektu, „betle“ jsou zabrány a do vůně dřeva, tlejícího mechu a vzdáleného studených hor se mísí odér smažící se cibulky, česneku a dalších tábornických pochutin.Stvoření dne v horách je dílem plíživých chuchvalců mlhy, slunce prodírajícího se stromovím a chladu. Obklopuje nás les s lišejníky visících do půli zad smrků, talíře tečkovaných muchomůrek, tlející pařezy, už snad jen blikající světýlka bludiček chybí k dokreslení tajuplné atmosféry horského rána. Šero lesa po chvíli střídá obloha nalakovaná na modro a medové obzory hor. Jezero Bucura je klenotem pohoří Retezat, zrcadlem kosodřevinových hor, v němž se odráží velebnost karpatských dálek. Zatímco v létě se břehy jezera proměňují na jeden velký kempink, na podzim je místo liduprázdné a sladce romantické. Chatka Bucura (2070 m), sloužící v sezóně jako ohlašovna místní horské služby Salvamont, zeje prázdnotou a je skvělým „bejzem“ pro výstupy a přechody v centrální části pohoří. Vždyť hlavní hřeben hor – zelenošedý vějíř vrcholů zvučných jmen, je doslova na dosah. Jen tak nalehko, bez oblud na zádech a tedy v rychlém sledu stoupáme na nejvyšší štíty Retezatu. Co hora – to pojem.

Nesnadným kamenitým hřebenem na dvojzub Judele (2398 m), na pravidelnou pyramidu symbolu pohoří Bucura (2433 m) či dominantní a nejvyšší vrchol pohoří Peleaga (2509 m) se svými pověstnými naježenými žulovými zuby.

Vzpomínky letí proti toku času. Před 20ti lety jsme zde s partou kamarádů bojovali se sněhem, lavinami a nulovou viditelností. Vzpomínám na nepříjemný pocit, když jsme ve sněhu kolem stanů, postavených vysoko v sedle pod hrotem Virful Mare, našli čerstvé stopy dvou medvědů. Jeden z huňáčů obešel náš improvizovaný tábor zleva, druhý pak zprava. Medvědí rozcestí. Po třech dnech vyčkávání na „lepší zítřky“ jsme to tenkrát nakonec vzdali. Potupně jsme ustoupili závějím sněhu, medvědům a kvílícímu větru. Na chatě Pietrele jsme pak sušili boty u pece, kde se pro nás pekl voňavý chléb. Dlouho do rána jsme s chatařem pili rudý murfatlar a bohatýrské písně letěly k šedé, sněhem napité obloze. Ted je vše jinak. Jezerní říše Retezat se jako karpatské ostrovy noří z podmáslí podzimních inverzí. Pouze na hřebeni Custura Păpuşii se počasí na chvíli kazí a na scénu přichází regulérní sněhová vánice. Ale opravdu jen na chvíli. Po čase zase vše svítí podzimem.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Na severu zajišťuje přístup železniční stanice Hateg (přístup na chatu Gura Zlata), Pui (chata Pietrele a Baleia) či Sarmizegetuşa. Přístup od jihu (údolí Cernei) je komplikované a dlouhé. Pokud jedeme vlastním autem, pak pojedeme po trase Arad – Timişoara a ve vsi Riu de Mori odbočíme po místní komunikaci vedoucí až k chatě Gura Zlata (odtud lze ještě pokračovat po poněkud chatrné, nicméně sjízdné cestě až k přehradě Gura Apei).

Trekování v Munţii Parâng – rumunských divokých horách