Trek v rumunském pohoří Godeanu

Karpatský oblouk začíná a končí u otce evropských řek – Dunaje. U Bratislavy se začíná táhnout na sever prvními nesmělými kopečky Malých Karpat a po pouti Slovenskem, kde kulminuje svým nejvyšším vrcholem – Gerlachovských štítem, se vydává dále k východu. Krátce, ale významně přetne Ukrajinu a jako obrovský vodopád, složený s pramenů desítek pohoří, padá přes Rumunsko k jihu, aby opět v podobě hebkých Banátských hor spočinul po 1600 km dlouhé pouti u břehu Dunaje. A právě zde, zcela na svém jižním konci, se hory ještě naposledy vzpínají k nebesům ve formě vysokých skalnatých štítů. „Kobercové hory“ Godeanu patří vedle nejvyššího transylvánského pohoří Fagaraş k přírodním klenotům Rumunska.

…do kobercových hor

Pohoří Retezat lze rozdělit do dvou základních skupin – centrální, tzv. Velký Retezat, tvořený především žulou a Malý Retezat, kde je dominantním stavebním kamenem vápenec. A právě tímto hřebenem lze přejít z jezerní říše Retezatu do kobercových hor Godeanu. Prvním cílem je sedlo Plaiul Mic, tyčící se nedaleko další významné chaty v pohoří – Cabana Buta. Ty tam jsou skalnatí obři hlavního hřebene hor, zde vládne tráva a mongolské stepní rozlohy hřebene Drăgşanu. Nejvyšším vrcholem Malého Retezatu je 1907 m vysoká hradba Piatra Iorgovanului. Vápencová brož na žulovém hrdle Retezatu. Pohled na Jižní Karpaty snad není odnikud omamnější. Zelené pahorky pohoří Vilcan, velkolepé údolí řeky Cernei sevřené modrými útesy hor Mehedinci či zástup skalnatých monumentů Velkého Retezatu. Pěšina definitivně opouští jezernatý Retezat a sedlem Paltina vchází do světa travnatých rozloh Godeanu. Krajina se mění. Ne nijak dramaticky, ale přece. Hlavním společníkem putujících se stává vítr. Češe trávu strání a rozhání bílé řasy mraků do prapodivných obrazců. Nebeský lazebník. Mírně klenuté godeánské hory jsou protkány mělkými sedly a tak cesta po páteři hor rychle ubíhá.

Oproti všem předpokladům je hřebenová cesta dobře značená červeným pásem, hlavní hřeben je však za příznivých podmínek natolik jednoznačný, že zbloudit ani není kam. Koberce luk a pastvin jsou tu a tam proloženy plotnami břidlicových skal, umožňující pestré a dramatické výhledy do krajiny. Míjíme vrcholy Paltina (2179 m), Scurtu (2090 m); z vrcholu Galbena (2194 m) pak obdivujeme gigantický stejnojmenný kar, ukrajující svahy na sever vysunuté travnaté podkovy Borăscu. Z dalšího návrší jménem Micuşa (2162 m) se před našimi zraky jako obr z dávných časů noří rozložitá pyramida nejvyššího vrcholu pohoří – Gugu, který dosahuje výšky takřka 2300 m. Podzim se kleká do dolin oblačnou lavinou, nastává pohádka o tisíci a jedné kapce rosy ve vlasech krajiny. Jen temena hor vzdorují větru a hoří v zapadajícím slunci. Tábořiště u zčeřené hladiny jezírka Scărişoara je ideální tečkou za náročným dnem. Větrná noc pak cloumá se stany a tak trochu obavou vzpomínám na kamarády, která zde před pár měsíci putovali. Silný vítr jim tehdy zcela znemožnil chůzi a přechod hor museli vzdát. Jak to bude zítra asi s námi?

Džunglí a pralesem

Složit stany ve vichřici není věru snadné. Obloha je sice vymetená, viditelnost vynikající, ale vzpřímená stoj a chůze se příliš nedaří. Větrné šílenství pak kulminuje na skalnatém vrcholu Piatra Scărişoarei (2245 m). Doslova přibiti ke koberci luk se jako velcí chrousti plazíme do sedla Mitului pod táhlým hřebenem Morarul – Gugu. Již je jasné, že kompletní přechod dokončen nebude. Zažil jsem to už před lety při jednom z přechodů Západních Tater. Postavit se nebylo možné a plazením vpřed člověk příliš daleko nedojde. S hořkostí v srdci opouštíme jinak sluncem zalitý hřeben Godeanu a velmi strmě klesáme po jakž takž viditelné pěšině, mířící k salaši v údolí Branul.

Trávou do půl pasu, přes boční potoky a po skálách to v přehledném terénu ještě jde. Horší je to ve spodní části údolí. Teorie, že každá salaš (zde jsou dokonce hned dvě) má svou přístupovou cestu zde neplatí. Přesto se podaří najít v trávě vychozenou stezku, která ve vzdušném traverzu obchází masív nejvyššího vrcholu Gugu a pokračuje dále k severu k přehradě Gura Apei. Zde se však v bludišti keřů, sesuvů půdy a mezi polomy ztrácí. Ještě že máme velmi dobrou a podrobnou mapu. A tak u polorozpadlé salaše Stancu se spouštíme po pěšině vyšlapané zvěří rovnou na východ do hloubek doliny Lăpuşnicul. Zkraje sestupu to jde i když se po chvíli musíme rozloučit s náznakem stezky. Svah však později nabírá na sklonu a do cesty se staví doslova džungle hustých křovin a spadlé stromy.

Držíme se kaskádovitého potoka, který dle odhadu ústí do říčky v údolí. Závěr sestupu je drsným sešupem takřka kolmým srázem, kde jen mladé lísky plní funkci slaňovacího lana. Odhad ústí potoka byl správný, síla údolní „říčky“ však předčí očekávání. Nezbývá než několikrát dramaticky brodit rychle spadající bystřinu s amputačními účinky. Konečně narážíme na bahnitou lesní cestu, která nás dovede k jednomu ze zálivů přehrady Gura Apei. Vyhráno však není. Cesta, která po pár kilometrech obalí boty kilogramy mazlavého, těžkou lesní technikou rozježděného bahna, obchází v nekonečných zákrutách další a další fjordy jezera.

Teprve u chatky, patřící správě přehrady (Cabana Hidro) můžeme po můstku, postavené z chatrné kulatiny přejít na druhou stranu řeky a napojit se na silnici, vedoucí ke hráze přehrady a potažmo i k chatě Gura Zlata, kde jsme naší týdenní anabázi začali. A tak si zbytek hor Godeanu a navazujících travnatého pohoří Ţarcu nechávám na někdy příště. Vždyť do rumunských Karpat jezdím již více jak 25 let a vím, že je zde stále co objevovat.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Na severu zajišťuje přístup železniční stanice Hateg (přístup na chatu Gura Zlata), Pui (chata Pietrele a Baleia) či Sarmizegetuşa. Přístup od jihu (údolí Cernei) je komplikované a dlouhé. Pokud jedeme vlastním autem, pak pojedeme po trase Arad – Timişoara a ve vsi Riu de Mori odbočíme po místní komunikaci vedoucí až k chatě Gura Zlata (odtud lze ještě pokračovat po poněkud chatrné, nicméně sjízdné cestě až k přehradě Gura Apei).

Trekování v Munţii Parâng – rumunských divokých horách