Trek v pohoří Rwenzori s výstupem na vrchol Margharita (5109 m) – nejvyšší horu Konga a Ugandy

„Druhý den přicházíme k soutoku říček Mubuku a Bujuku. Zde je třeba překonat most. Už z dálky slyšíme burácející sílu vodní masy. Po přiblížení nám z pohledu na vodu naskakuje husí kůže. Zadní část mostu je stržena. Divoká voda se přes ni valí dolů. I pro zkušeného průvodce jako byl Fred Munaba by se stalo jeho překonání příliš riskantním činem. Průvodce zavelel k ústupu a je jasné, že zbytek dne strávíme opět na stejném místě. Z nepodařeného pokusu přejít řeku a pokračovat v cestě se zklamaně vracíme zpět do první chaty našeho treku.

Máme aspoň dostatek času na pozorování přírody kolem.“Takové události zaznamenané v cestovním deníku patří k pobytu v pohoří Rwenzori, třetím nejvyšším horám Afriky. Ne nadarmo se jim říká „Deštné hory či Kolébka mraků“ Vždyť průměrné množství srážek za rok zde činí více než 5000mm a hory tím pádem patří mezi nejdeštivější na světě. To, že jsme během osmidenního pochodu spatřili slunce asi jen tak třikrát, patří také mezi charakteristické rysy těchto hor. Také vlhko, chlad, zima a všude přítomné bláto člověka provází po celý čas návštěvy. Ale ne vše, co zde člověka čeká, je nepříjemné. Co stojí za to vidět, jsou zcela určitě lidé a krajina hor. Pro svou krásu a nedotčenost byl národní park Rwenzori v r. 1994zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Máme v plánu projít nabízený turistický okruh a navíc chceme vystoupit na nejvyšší horu Margharita (5109m). Při pochodu chceme zaznamenat výskyt nejpozoruhodnějších stromů a rostlin. Ve městečku Kasese, v kanceláři národního parku jsme se nahlásili a zaplatili den předem. První den přijíždíme do vesnice Ibanda a dál už pokračujeme pěšky do centrály národního parku, Nyakalengia (1646m). Po zapůjčení horolezecké výbavy a předání našich nejtěžších věcí nosičům vycházíme s průvodcem Fredem a čtyřmi nosiči po široké polní cestě podél řeky Mubuku.

Brzy ale překročíme bránu národního parku. Strážci zaznamenali náš příchod do knihy návštěv. Zde zjišťujeme, že turistůdo  těchto hor mnoho nezavítá. Za celý rok sem zavítá nanejvýš na desítky návštěvníků. Po vyšlapaných chodnících stoupáme první vegetační zónou parku, tzv. zónou sloní trávy pojmenovanou podle menší formy slona (Loxodonta africana), který se zde nachází. Jsme upozorněni na vyšlapané boční cesty, kudy se sloni ubírají. Žádného slona sice nespatříme, ale neutečou před námi dva druhy barevných chameleonů (Chameleon rhinosourus, Ch. Johnstonii).

Charakteristickou rostlinou této zóny je Basella alba. Domorodci z ní dovedou připravovat saláty a špenát. Ostatně, těch zón během sedmidenního treku se v Rwenzori překoná celkem šest. V množství vegetačních stupňů také tkví také unikátnost přírody třetích nejvyšších hor Afriky. První zóna končí ve výšce 1800m. Na ni navazuje až do výšky 2500m pásmo horského deštného pralesa. Ještě první den dosahujeme jeho hranic, když navečer vystoupáme k první chatě Nyabitata  (2652m).

Chaty, ve kterých se bude přespávat, postavili v padesátých letech ještě Angličané. Ty dnešní, opravené, slouží k docela pohodlnému přespání. Fred a nosiči však spí odděleně. To aby nerušili hosty. Pršípo celou noc i následující dopoledne. Na cestu se vydáváme pozdě dopoledne. Řeka je však rozvodněná, musíme se vrátit. Po návratu do chaty se můžeme věnovat pozorování přírody.

Co najdeme v tropickém horském pralese?

Tropický deštný horský prales tady poskytuje nádhernou podívanou. Z kmenů i větví visí dlouhé „vousy“ lišejníků. Nechybí ani mechy pokrývající jejich kmeny. Stromy jsou propletené liánami a dávají možnost pro obživu trsů epifitických rostlin. Všechna rostlinná společenstva se spojují v plošiny, zachycují další rostliny a vytváří tak na stromech svět sám pro sebe. Jejich druhová rozmanitost právě tvoří obrovské bohatství této oblasti.

V neustálé zdejší vlhkosti živené deštěm se daří nejen mnoha druhům lišejníků, mechů, kapradinám, plavuním parazitujícím na stromovém porostu, ale i rostlinám, které v této oblasti vyrůstají do velikosti stromovité vegetace. V této zóně lze napočítat 75 druhů stromů. Tak například červenými plody stromu Symphonia globulifera, (česky manil)  se léčí průjem. Kromě toho se jeho dřevo používá na nábytek, mosty, lodě, pražce a nosníky. Lesnicky velmi významný je  Entandrohragma angolense,  strom s tak pevným dřevem, že se nedá ani kácet.

Kůra druhu Prunus africanus (čs. slivoň africká) se používá na léčbu zánětů prostaty. Zajímavý je Albizia spp. (čs. albizia) tzv. dešťový strom, který dostal jméno od savého hmyzu – pěnodějek. Pěnodějky napichují strom, sají jeho sladkou šťávu a přebytečnou vodu vyměšují. Zóna horského pralesa postupně přechází do zóny mimulopsis – bambusové.

Do této části přicházíme třetí den pobytu ale vlastně kvůli velké vodě druhý den pochodu. Tato část vegetačního pásma je pojmenovaná podle krtičníkovité rostliny mimulopsis, které se v Africe se nachází na 300 druhů. Zástupcem bambusového porostu je pak bambus Arundinaria alpina, který se objevuje v malé hustotě, ale poměrně často až do výšky 3000m. Velmi často lze v porostu bambusů zahlédnout kočkodany. Chutnají jim hlavně mladé výhonky. Měli jsme štěstí. Poddruh této opice nelze totiž vidět nikde jinde, než v těchto horách. Stále stoupáme. Pomalu se přibližujeme k tzv. zóně stromovitých vřesovců. Podle botanických zpráv se máme na co těšit. Zatím ale mrholí a mlha zakrývá krajinu kolem. To jsou právě ty hory, které tvoří klimatické rozhraní mezi západním a východním klimatem. Proto zde tolik prší. Chůze je stále obtížnější, přibývá bahnitého podkladu.

Nohy se boří do bláta, čvachtají v kalužích, je třeba pečlivě vybírat, kam se šlápne. To nutí člověka se soustředit. Přidává se únava z fyzického zatížení. Proto jsme rádi, že nám nosiči táhnou těžká zavazadla. Pohybují se v tomto terénu velmi zkušeně a rychle. Připadá nám, jakoby běželi. Časté přestávky využíváme na prohlídku okolí. Zjišťujeme, že rostliny kolem nás vypadají naprosto exoticky. I složení rostlinné vegetace je unikátní. Mnohé z těchto rostlin jsou pro tuto oblast endemické, jiné jsou endemické pro oblast jihozápadní Ugandy.

Základ tvoří hustá stromová vegetace druhů z čeledi proteovitých (proteaceae), vřesovcovitých (ericaceae) a myrsinovitých (myrsinaceae) rostlin. Vlivem zdejších podnebních podmínek dosahují gigantického až stromovitého vzrůstu. Taková Calluna vularis (čs.vřes obecný), u nás 20-50cm vysoká rostlinka  zde tvoří desetimetrové stromy; stejně jako další druhy Philippia trimera, Proteana kingaensis. Spletený podrost či houští, je doplňované směsí malých nízkých stromů včetně rododendronů (Rapanea rhododendroides). Dřevo z rododendronů se používalo k výrobě houslí, kůra naopak v léčitelství k vykašlávání. Rostlinu Hagenia abyssinica (čs. hagenie) používají místní na léčbu parazitů u dětí. Pytholaca dodecandra (čs. líčidlo) je v místním léčitelství rostlinou na přerušení těhotenství. Květy slaměnky Helichrysum (čs. smil) se otevírají, když vysvitne slunce. Za našeho pobytu však byly povětšinu dnů uzavřené. Své zástupce zde má i třezalka (Hypericum lanceolatum. H. keniense), Embesiens rwenzoriensis patří mezi netýkavkovité.  Ceněná je také Hriseima milodybrii, jejíž šťáva z hlízy se používá proti uštknutí hadem. Je vidět, že téměř každá rostlina má své využití v lidovém léčitelství.

Vzhůru na vrchol

Obtížným terénem docházíme odpoledne k chatě John Matte Hut (3414m). Najednou se mraky rozprchnou a vysvitne slunce. V tom vzácném okamžiku se kocháme výhledny na vysoké štíty pětitisícových hor pokryté ledovci. Choulíme se ve studené chatě a posloucháme, jak se nosiči radují ze společné večeře. Tvoří ji pečený kus kozy, kterou hoši vláčí s sebou z vesnice. Pobíháme kolem a fotíme si exoticky a absurdně vyhlížející typicky dlouhé trubkovité květenství. Uprostřed květu se drží vazká tekutina. Aby rostliny vydržely mráz, vylučují tekutinu obsahující cukr. Běháme kolem s foťákem, protože netušíme, co uvidíme další den. Když se setmí, je sice ještě brzy na spaní, ale spacák je jediné místo, kde se člověk zahřeje.

Další den se zapotíme ještě víc. Při pochodu na další chatu Bujuku (3977m) obdařené stejným názvem jako jezero, u kterého se nachází, procházíme obrovskými rovinatými baheništěmi. Jsou pokrytá stovkami tří druhů lobelií. Tato obrovská plata zvaná BIGO BOG I. a II. jsou lemovaná dalšími vyhlášenými krasavci – stromovitými starčeky. Krása a vyjímečnost tohoto místa kontrastuje s těžkým terénem. Boříme se po kolena do bahna, s výjimkou krátkých úseků chůze po zbytku dřevěných stezek. Občas se boříme až nad kolena. Holínky máme plné mazlavé hmoty a vody. Chůze je velmi namáhavá, pohyb však odhání chlad a zimu. Vždyť se tento den přiblížíme čtyřtisícové hranici. Nosiči mají problém s výškou. Léčíme je paralenem. Proto večer v jejich chatce už není tak bujarý. Přiblížili jsme se k pětitisícovým horám. Ráno k nim míří celá naše výprava. Nosiči se zátěží vyběhnou ještě před námi a za chvíli zmizí v mlze.

My se pomalu drápeme do svahu. S výškou od 3800m jsme se ocitli v afroalpinské vegetační zóně (3800 – 4400m). Divíme se, že ještě ve výšce 4200m se nachází lesnatá vegetace. Po obědové přestávce vycházíme do sedla a pokračujeme k chatě Elena (4565m). Přivítala nás poslední zóna, zóna skal a věčného ledu. Podle průvodce Freda se ledovec za posledních dvacet let posunul o 500 výškových metrů nahoru do skal. I v těchto horách platí klimatická změna v oteplování či ochlazování zeměkoule. Podle odborníků však může mít fatální následky ve smyslu úbytku množství vody, které zásobují Nil a suché oblasti Egypta a Súdánu.

Po cestě se vrací skupina našich nosičů. Neschopnost černochů se adaptovat na vysokohorské prostředí je nutí sestoupit a přespat na předchozí chatě. Zítra nás čeká výstup na nejvyšší horu Margharitu. Ve skromném příbytku chystáme horolezecké věci k výstupu. Počasí nám nepřeje ani v den výstupu. Přesto se nezalekneme. Ve střídajícím se dešti se sněhem, mlze stoupáme v mačkách vybaveni cepínem a uvázáni na laně na nejvyšší bod hor. Po několika hodinách drsného výstupu po ledovcích i skalách a za velké pomoci průvodce Freda dosahujeme nejvyšší hory Ugandy a Konga. Není však čas na přestávky. Ještě tohoto dne musíme dojít z chaty Elena přes sedlo Scott Elliot (4372m) do chaty Kitandara (4023m). Mezi nejkrásnější místa pochodu patřil úsek sedla Fresh Field (4282m), který jsme absolvovali další den pochodu. Zrovna v tu chvíli, když jsme vyšli nahoru, vysvitlo slunce. Dlouhá květenství stovek lobelií obrovských trčela v pozoru proti modré obloze jako malé elektrické sloupy. Vrchol Margarita se s námi loučil bílou ledovcovou čepičkou.

Do centrálního tábora zbývalo ještě přespat  v posledních chatách Kitandara (4023m) a Guy Yeoman hut (3450m). Cesta dolů, než se objevily první chýše a políčka, vůbec nebyla jednoduchá. Dolů se postupovalo příkře potokem, po skalnatých protnách a mnohdy chyběly žebříky. Ale už teď jsem věděla, že si ponesu v sobě vzpomínky na překrásný nedotčený svět přírody nacházející se jen na několika místech na světě. A teď, když zavřu oči, vidím vysoké štíty pětitisícových hor v dáli, před nimi červeně zbarvené skály pokryté fantaskní květenou, z ní vyčuhující trubkovitá květenství lobelií a bizardní tvary dlouhých vztyčených starčeků, neopakovatelné obrazy Měsíčních hor.

chata Nyabitata

chata John Matte Hut

chata Bujuku

Turistický okruh v centrální části Rwenzori trvá obyčejně za optimálních podmínek sedm dní. Při pochodu se dosáhne nejvyššího bodu v místě průsmyku Scott Elliott (4372m). Tím se od počátku, centrály služby pro Národní park Rwenzori (dále RMS), v místě zvaném NYAKALENGIA překoná 2726 výškových metrů. Podmínky na těchto horách jsou mnohdy nevyzpytatelné a mohou zaskočit i zkušeného horala. Hustý déšť, chladné podnebí, bláto, bažiny, podmáčené podloží, strmý terén a vysoká nadmořská výška vytváří pro návštěvníka obtížné, ale neopakovatelné chvíle. Pro tyto podmínky je nutné mít adekvátní oblečení a být na vše psychicky připraven.

Období červenec – srpen a prosinec – březen jsou relativně suchá a pro nezkušené chodce nejlepšími sezónami pro trek. Vždy je však doporučeno si sebou vzít dobrou pláštěnku, teplý spací pytel, termoprádlo, teplou čepici, rukavice, ponožky, hůlky na udržování, využití najde i goratexová bunda. Nezbytná je také lékárnička. Gumáky tvoří základní obuv, se kterou se celá cesta podnikne. Pro případný výstup na nejvyšší horu či jiné vrcholy se přibalí i nepromokavé pevné boty. Ostatní horolezecké vybavení jako mačky, cepín, lano, brýle lze za přijatelný poplatek vypůjčit v centrále RMS. Sazba vstupného (je různá pro Afričany a ostatní cizince) se pohybuje ve stovkách dolarů na osobu. Zahrnuje vstup do parku, průvodce, 4 nosiče, ubytování a poplatky za palivo.

Pro výstup na vrchol Margherita Peak je nutná horolezecká výzbroj (cepíny, mačky, lana). Nosičům je možné odevzdat celkem 25kg jakéhokoliv materiálu, včetně horolezeckého. Návštěvníci si ponechají v malém batůžku jen věci nutné na jednodenní pochod. Možnost nakoupit si jídlo na celý pobyt může každý předem v jakémkoliv městě pod horami nebo je zde možnost mít i svého kuchaře. Pokud nenastane  mimořádná událost, spí se na horských chatkách, na dřevěných postelích vybavených matracemi. Tyto příbytky jsou rozmístěny od sebe plánovitě ve vzdálenosti asi 5 – 7 hodin obtížné chůze. V nouzovém případě lze využít ojedinělých chatek nezahrnutých do plánované trasy. Je možné spát i pod převisy, kterých je ve Rwenzori dostatek.

Brát stan není třeba. Příjezd do RMS v Nyakalengia, odkud se odchází, je třeba plánovat  během dopoledne, aby byl dostatek času na zařízení plateb, vypůjčení vybavení, seznámení se s průvodcem i nosiči. Doporučujeme platbu a nahlášení příchodu do národního parku již o den dřív, a to v úřadě RMS ve městě Kasese. Město je vhodné k prohlédnutí. Cesta autem z Kasese do horské vesničky Ibanda a pak samotné centrály  trvá asi hodinu. Co se týče bezpečnosti, ani této oblasti se v minulých létech nevyhnula občanská válka. Národní park byl po léta uzavřen. Po vítězství vzbouřeneckých jednotek byl pro turisty opětovně otevřen  v roce 2001 a nyní je pohyb v něm zcela bezpečný.

minibus z města Kasese

Trek v masivu Mount Elgon