Trek v pohoří Altaj po ose Kuraj – jezero Šavlo – Čibit – Aktru – sedlo Učitěl

Plán se zdařil. Holkám se to moc líbilo, plakaly jenom párkrát. A jeden pěkný kopec jsme taky vylezli.

Jako hlavní cíl jsme si zvolili Severočujský hřbet. Tady jsme si naplánovali asi 10 denní trek zakončený v dolině Aktru, kde jsme chtěli zkusit vylézt nějaký kopec. Pak se přesunout na Jižní Altaj k hranicím s Čínou a Mongolskem. Bohužel, počasí a ruská byrokracie naše plány značně změnily.

Trek byl naplánován takto: začínáme u řeky Aktru, podél hor k jezeru Karakol, přes lehké sedlo do údolí Mašej, k jezeru Mašej, přes Dolní Šavlinské sedlo do doliny Šavlo, jezera Šavlo, sedlo Abyl Ojuk, dolina Abyl Ojuk, údolí Karagem, sedlo Karagem, Dolina Dželo, sedlo Kupol, dolina Aktru. Celkem devět chodících dní. Sedla maximálně 1B. Do těžších věcí jsme se nechtěli pouštět.

Náš perfektní plán se začal hroutit hned na začátku. Z pochybných důvodů jsem nedostali povolení do pohraniční oblasti, takže jižní Altaj pro nás zůstala nedostupná. Začínáme tedy trek s tím, že druhou polovinu výletu doladíme později.

Náš trek bohužel musíme zakončit už u Šavlinských jezer. Tam jsme se po vydatných deštích rozhodli utéct z hor . A to údolím Šavlo, pak Šabaga a přes plato Eštyk Kol do městečka Čibit. Útěk to byl statečný, dva dny stále v dešti, sněhu, blátě a zakončený velmi chatrným mostem přes rozvodněnou řeku Čuju.

Po nutné rekonvalescenci a usušení věcí pokračujeme do tábora Aktru. Tam se setkáváme s Pavlem a Vláďou. Spolu s nimi lezeme na dva kopce, Karataš a Sěžná.

Opouštíme dolinu Aktru a stopem přejíždíme po Čujském traktu do městečka Koš Agač. Po krátkém odpočinku a návštěvě místního kazašského muzea odjíždíme zpět do hor. Tentokrát do doliny Dželo. V této jižní dolině nejsou žádné lesy, jen listnaté keře, v začínajícím podzimu krásně zbarvené.

30.7. Neděle

Odjezd začíná jako vždy. Na letišti má Vindy malou komplikaci, nechal si v příručním zavazadle nůž. Velmi slušně mu ho pracovník letiště zabaví a už můžeme do letadla.

Letíme přes Petrohrad. Tam máme 12 hodin volno a rozhodujeme se pro krátkou návštěvu centra. V Petrohradě je ale nějaká slavnost místní námořní flotily. Nejdříve si všimneme, že všechny nábřeží Něvy hlídají vojáci. Pak nám dojde, že chrání všechny přístupy k vodě, aby se někdo neutopil. A k tomu je pádný důvod. Celé centrum je plné úplně na mol ožralých námořníků. Prohlídku si tedy ani moc neužijeme. Prodírání se mezi ožrali nás už nebaví, tak zalezeme do nějaké restaurace, dáme si něco k jídlu a jedeme zpátky na letiště. Odlítáme do Barnaulu. Na letišti se poprvé setkáme s klasickým ruským přístupem. Při pokusu objednat si vegetariánské jídlo dostáváme odpověď asi v tom smyslu, že palubní lístky jsem vám už dala, tak tady nezaclánějte a padejte pryč.

31.7. Pondělí

V Barnaulu letadlo pouze zastavuje, někteří pokračují dále do Vladivostoku. Vcházíme do první haly na letišti. Postupně jdeme na záchod, sháníme vodu na pití, je pravda, že moc nepospícháme. V tom někdo ve dveřích vykřikl, jestli ještě někdo uvnitř, kdo letí pouze do Barnaulu. Pavel něco vykřikuje a běží ke dveřím. Ty mu ale jedna ochotná paní před nosem zavře. Na bušení na dveře ale už nikdo nereaguje. Jsme tedy zavření v nějaké tranzitní hale a nemůžeme ven. Vracíme se tedy na letištní plochu, tam seženeme někoho s vysílačkou. Ten nás provede nějakými chodbami až do výstupní haly letiště. Sice už nejsme zamčení v tranzitní hale, ale zase jsme bez naši zavazadel. Tuto halu jsme někde minuli. Nakonec se nám podaří najít i naše zavazadla a konečně opouštíme letiště.

Před letištěm odmítáme návrhy místních taxikářů kvůli nesmyslným cenám a jedeme maršrutkou číslo 115 na místní autobusové nádraží. Cena je 10R za osobu + 10R za batoh.

Na nádraží si nás okamžitě všimnou místní policisté, kteří evidentně čekali nové zahraniční turisty. Začínají nás kontrolovat. Pavla si berou stranou do strážní budky, prohledávají mu batoh, celého ho svlíknou. Jako důvod uvádějí, že kontrolují, jestli nepašujeme nějaký zakázaný zvířata nebo co. Pak jsem měl jít na řadu já, ale najednou to prý už není potřeba a můžeme jít. Pavel později zjistil, že mu ukradli 100 EUR.

Najímáme si auto do Gornoaltajska. Cena je 4000R za 8 lidí. Plán byl zůstat v GA další den, zařídit si registraci na OVIRU a nakoupit nějaký jídlo. Náš stávající řidič nám sehnal dalšího řidiče na cestu na hor. Ten se jmenuje Sergej a přesvědčí nás, ať do hor jedeme ještě dneska. Domlouváme s ním cenu 4000R za skupinu do města Aktaš. Prý nám tam zajistí i ubytování. Nejdřív nás odveze na OVIR k registraci. Každý cizinec se musí při vstupu do Ruska registrovat a stojí 30R.

Tuto registraci za vás můžou vyřídit v hotelu, nebo také cestovní kanceláře přímo z Čech. Registrační formulář pro cizince je v azbuce a musí být vyplněn také v azbuce. To je ovšem nad naše síly. Sergej nám s tím dost pomohl a celou hodinu za nás vyplňoval formuláře. Komentoval to slovy, že tolik toho naposled napsal ve škole. Pak nás zaveze před moderní sámošku, kde se dá koupit skoro všechno jídlo, na které jsme z domova zvyklí. Jediné co jsem tam nesehnal bylo mleté kafe, to ale snad v Rusku ani neznají. Chudáci Pavel a Vindy jsou dost v nevýhodě. Díky tomu, že mají sebou dost lezeckého matroše, tak nemají sebou žádné jídlo z domova. Nevešli by se do váhového limitu 20 kg na zavazadlo. Nákup jídla na měsíc zvládají v rekordně krátkém čase.

Konečně vyrážíme na cestu. Sergej se chlubí svým autem, nazývá ho „bystraja Mazdička“. A Mazdička je to opravdu bystraja. Jezdí jako blázen. U značky 40 km a pozor zatáčky zpomaluje vždy lehce pod stovku. Stádům krav na silnici se těsně vyhýbá a ještě nás chce pobavit tím, jak jezdí blízko nich. Při předjíždění se mu rozhodně dvojitá bílá čára nevadí. Na naše občasné protesty reaguje tím, že máme v klidu spát. Tuto cestu prý zná jak svoje boty, jezdí to prý každý den. Cesta trvala 7 hodin. Sergej nám telefonem zařídil ubytování v gostinici „Kak doma“. Ta je hned na kraji městečka Aktaš (směrem na Čibit). Cena je 250R za osobu a noc. Jsme dost hotový. Moc jsme toho za minulou noc nenaspali, ale ještě večer balíme věci a jídlo na další cestu. Se Sergejem jsme se dohodli, že nás zítra ráno odveze do hor.

1.8. Úterý

Ráno nás vyzvedává Sergej u gastinici. Naše skupina má sebou zabaleno jídlo na cca 15 dní. Zbytek jídla balíme jako depozit a plánujeme ho nechat u kluků v táboře Aktru. Tam by jsme měli teoreticky zakončit náš trek.

Po cestě se ještě stavujeme u vojáků v Aktaši. Ti by nám měli dát povolení ke vstupu do pohraniční oblasti s Čínou a Mongolskem (Jižní Altaj). Vindy to s nimi už telefonicky konzultoval, faxoval jim všechny formuláře a prý je vše vyřízené, máme se zastavit jen pro razítko. U vojáků komunikujeme jenom s nějakým strážným na bráně. Ten informace nosí někomu důležitému do kasáren. Nejdříve musíme všechny formuláře vyplnit ještě jednou, pak asi hodinu čekáme před kasárnami a nakonec povolení nedostaneme. Můžeme jet pouze do sedla „Toplyj kluč“, což je ale asi 30 km od kopců, kam jsme chtěli jít. Důvod je asi ten, že nikdo z nás není „mastěr sporta“ a tudíž nejsme zkušení horolezci. Současně s námi žádá o povolení také skupina Rusů. Vede ji velmi divný chlápek, strašný blbec, celkem dost tlustý. Hned nám dává svoji vizitku, kde je uvedeno, že je předseda asi 15 nějakých komisí a kromě toho je i mastěr sporta. Vysvětluje nám, že je tedy naprosto v pořádku, když oni povolení dostanou, protože on je přece mastěr sporta. Snažíme se mu vysvětlit, že jsme také už něco vylezli třeba na Kavkaze, Pamíru, Ťan-Šanu, v Alpách, v Peru. On se na nás jen podívá a zeptá se: „A kde to máte napsaný, co?“. Na to se opravdu nedá nic říct.

Po anabázi s vojáky konečně odjíždíme do hor. Jedeme do vesnice Kuraj. Tam je most přes řeku Čuja. Jedeme dál k brodu přes řeku Ťoťa. Tam potkáváme první skupinu Čechů. Dost si pochvalují počasí, prý měli celou dobu azuro, jen jim dvakrát trochu sprchlo. Něco nám říká, že takhle pěkný počasí už dlouho nevydrží. Podle průvodce je brod pouze pro auta 4×4, ale Sergej se svou bystrou Mazdičkou brod zdolává. Zapadne pouze jednou a málem si utrhl nárazník. Jedeme dál, nás šest chodců zůstává u řeky Aktru: Pavel s Vindym jedou se Sergejem dál do Alplagera. O moc dál se ale se Sergejem a Mazdou nedostanou. Trasa rozhodně není pro silniční auta. Naštěstí je dojíždí UAZ, tak si do něj přesednou. Sergej si za svoje dvoudenní služby nakonec řekl o 6000R. S kluky se domlouváme tak, že do 13.8. by jsme měli dorazit k nim do Aktru.

Připravujeme se na první noc ve stanu. Místo na spaní je pěkný, ale má to jednu chybu. Voda v řece Aktru je z ledovce, to znamená, že je dost špinavá. Je úplně šedivá, plavnou v ní zrnka písku morén. S Janou se vydáváme hledat lepší vodu. Najdeme pouze malou usedlost místních pastevců. Jdeme se jich zeptat na vodu, něco přece sami musejí pít. Vodu nám dají svoji. Je to ta špinavá voda z řeky, ale už usazená. Jiná voda tady není. Pastevci nás pozvou na čaj a na jídlo. Dáme si s nimi čaj, chvíli si povídáme, v rámci našich jazykových možností. Jejich děda prý osvobozoval za druhé světové války Prahu.

Zkoušíme poprvé vařit na ohni v kotlících. Všechno je v pohodě, jenom to má pořád tu blátivou chuť z vody. Našel jsem divokou cibuli. Prý to ale není cibule, ale česnek. Tenis dokonce tvrdí, že to je Narciska. Každopádně jsme si ji k večeři dali.

2.8. Středa

Ráno jsme zaspali. Vstáváme až kolem 8:00. Vyrážíme někdy po 11:00. Dneska máme dojít k jezeru Karakol. Jdeme podle ruských map, které Vindy sehnal někde na webu. Spíš to ale připomíná 20 let starý autoatlas. Cesty se nám ztrácejí. Nakonec se rozhodujeme jít přímo k pasteveckým boudám. Asi 2 km před pasteveckými boudami ale zapadneme do močálu. Dál to už nejde, tak se otáčíme a zkoušíme to obejít. Cestu ztratíme ještě asi 10x. Pak už na všechny cesty kašleme a jdeme podle GPS směrem k jezeru. Asi po 3 hodinách bloudění dojdeme konečně k těm pasteveckým boudám. Pak už jen přejít sedlo jsem u jezera. Došli jsme kolem 18:00. Jezero je dost mělký, to znamená teplý, takže si dáváme koupačku. Děláme oheň, vaříme večeři a snad hodinu od nás odháníme zvědavý krávy. Máme to všichni dost. Ty batohy jsou dost těžký.

V noci je úžasné ticho. Žádný zvuky, žádný hučení řeky. Má to ale svoje nevýhody. Téra například v noci slyšela, jak se medvěd koupal v jezeře. Dost se ho bála. Budí Tenise a ten s ní musí v noci na záchod.

3.8. Čtvrtek

Ráno jsme zase zaspali. Dali jsme si dlouhou snídani. Nikam nepospícháme. Máme před sebou odpočinkový den. Vyrážíme kolem 11:30. Přes sedlo jdeme do doliny Mašej. Sestup je dost prudký, ale evidentně po cestě jezdí auta. To bych chtěl opravdu vidět. Jdeme proti proudu řeky Mašej. Brodíme jeden boční přítok. Už nám začíná být jasné, že to odpočinkový den asi nebude. Chceme spát u horního konce jezera a to je pořád strašně daleko. Navíc kolem jezera musíme pořád traverzovat suťáky (na jednom placáku jsem si pěkně zasurfoval). Kolem 20:00 konečně končí náš odpočinkový den. Museli jsme dojít skoro až k ledovci. Spíme cca 3 km nad jezerem. Cestou jsem ještě zmokli. Dolinou stoupáme hrozně zajímavým lesem, dost mě to baví. S výškou se les mění. Tak tohle je asi opravdu tajga. Když člověk sejde z cesty, boří se do mechu po celé pohorky. Slyším, jak pod mechem někde teče voda, stejně se neprobořím, mech asi člověka udrží.

Zítra si asi musíme dát opravdu odpočinkový den. Háňa nás celý den přemlouvá, že se přece můžeme otočit a jít pomalu stejnou cestou zpátky a taky to bude určitě pěkný.

4.8. Pátek

Konečně odpočinkový den. Vstáváme kolem 10:00, Tenis to protáhl až do 12:30. Dneska opravdu nikam nejdeme. Po snídani vyrážíme s kluky na obhlídku terénu. Projdeme tak 1/2 cesty do sedla. Je to super, krásný výhledy hlavně na severní stěnu Mašej. Pořád něco fotíme. Cesta vede vlastně pořád podél řeky. Cestou tam jsme zabloudili a vzali to bokem přes morény. To že cestou zpátky najdeme správnou cestu kolem řeky nám zítra ušetří minimálně 2 hodiny času.

Vedle nás stanuje skupinka Rusů. Zvou nás večer k ohni. Večer si s nimi docela pokecáme. Jsou z Omsku. Nejlépe jde konverzace s nejmladším klučinou. Umí docela dobře anglicky. Ptám se ho, jestli se tak dobře anglicky naučil ve škole. Prý ne, naučil se od Mormonů. V Omsku mají misii a před bohoslužbou pořádají kurzy angličtiny zdarma.

V 22:00 se loučíme. Vaříme ještě dva kotle čaje na ráno a jdeme spát. Zítra chceme vstávat v 5:00 a v 7:00 vyjít a konečně se dostat přes sedlo Nižné Šavlinské.

5.8. Sobota

Ráno jsme zase zaspali. V 5:00 jsme se sice všichni probudili, ale zrovna začalo pršet, tak jsme si řekli, že počkáme do 6:00. V 6:00 pořád prší. Probouzíme se až v 9:00. Ráno zjišťuji, že mám rozbitý vařič. V 11:00 konečně vyrážíme a je nám jasný, že dneska to sedlo asi nedáme. Až pod ledovec to jde pěkně, dobrá cesta. Čím víš tím ale hůř. K sedlu se stoupá po boční moréně, takže pořád sutí. V 16:00 jsme míň než 2 km před sedlem, ale nechceme riskovat bloudění v dešti na ledovci na druhé straně. Hledáme místo na spaní, scházet zpátky sutí se nám rozhodně nechce. Bubák najde docela dobrý místo na bočním hřebínku. Je to na trávě, sice trochu hrbolatý, ale pořád lepší než na kamenech. Opravím vařič. Je to blbá pumpa. Dáme rychlou večeři a dopijeme poslední vodku. Prý se dá u jezera Šavlo koupit další. Snad se tam zítra konečně dostaneme.

6.8. Neděle

Tak se nám poprvé podařilo vstát včas. Budík jsme dali na 5:30 (5:00 nebylo pro nás psychicky stravitelný) a v 6:00 jsme už opravdu vstali. Tenis sice až v 6:30 ale v 8:00 už vyrážíme. V 10:30 jsem v sedle. Šlo to úplně v pohodě, celou dobu po sněhu, jenom asi 20 metrů sutí.

Zato sestup byla smrt. Nejdřív cca 200 výškových dost prudkou sutí mezi dvěma sněhovými poli. Proti nám jde skupina 4 Čechů. Určitě šli opatrně, ale stejně na nás něco shodili. Dole na ledovci dáváme sváču. Háňa má trochu krizi. Ještě že jsme včera nepokračovali, to by jsme měli krizi asi všichni. Skupinka nahoře na nás pouští ještě jeden pořádný šutr, tak to radši dál neprotahujeme a pokračujeme. Jdeme 1-2 km po rovince po ledovci. Je to v pohodě, ale jdeme navázaný. Po cestě byly ještě dvě malé trhliny.

Pak následuje nekonečná cesta sutí až k jezeru ŠAVLO. Strašnej vopruz. I když se ke konci jde lesem, stejně se jde po boční moréně, takže sutí.

První je u jezera Tenis. Od skupinky Rusů vyžebrá večeři, beraní kost. Postavíme stany a jdeme zkusit dokoupit zásoby. Místní Altajský businessman už ale nemá nic, vše je vyprodané. Zásoby prý dorazí až pozítří. Vaříme večeři. Pak začne pršet. Zalézáme do stanů. Navečer ještě na chvíli pršet přestává. Vylezli jsme uvařit si trochu čaje. Pak ale začne znovu pršet, tak jdeme spát. To ještě netušíme, že bude v kuse pršet ještě další čtyři dny.

7.8. Pondělí

Dneska jsme původně chtěli jít k horním Šavlonskému jezeru a možná ještě víš pod sedlo. Ráno ale prší. Vstáváme až v 11:30. Bubáci vstali prý už v 10:00 a začali vařit snídani. Přemýšlíme co dál. Máme docela hlad. Někdo začal zpívat vánoční koledy a to odstartovalo psychickou krizi u Téry. Přemýšlíme co dál. Začínáme počítat jídlo, jak jsem na to se zásobami. Naštěstí Bubáci udělali někde chybu ve výpočtu a mají těstovin snad ještě asi na měsíc. Plán je, že si u jezera dáme dva dny oraz a zítra dokoupíme u Altajce jídlo. Hlavně chleba, protože snídaně a svačiny nám chybí nejvíc. Pro jistotu se jdeme domluvit s Altajcem o zítřejším nákupu. Objednáváme 20 tyčinek a 20 chlebových placek. Pak ještě vyžebráme asi 1kg beraního masa s kostí. Chlapík nám ještě slíbil rybu, jestli večer nějakou uloví. Vaříme polívku a maso z berana, asi 2 hodiny. Altajec nám přináší tři malé ryby. Dá si s námi čaj a naučí nás altajsky děkuji: „bjan“ nebo „bljan“. Pak se ještě dovíme, že dolina „abil ojuk“ v altajštině znamená medvědí stezka. Holky ještě přes den upekly chlebové placky z mouky.

Téra nesměle říká, že támhle pod stromem našla něco, co je možná k jídlo. Háňa na to odpoví, že to prý už i ochutnala. Asi to byly kroupy. Přidáváme je tedy do polívky.

Celý den pršelo.

8.8. Úterý

Ráno pro změnu zase prší. Vstáváme až kolem 13:15. Není co dělat. Celý den jenom přemýšlíme o jídle. Pečeme další placky ze zbytku mouky. Přes den obcházíme opuštěná tábořiště a nosíme si dřevo. Někde najdeme i vodku. Tedy, podle čichu to možná byla vodka, podle chuti to byl spíš čistý líh. Jana si u jezera myje hlavu. To v té zimě docela obdivuji.

Večer vyrážíme na domluvený nákup. Zásoby ale ještě nedorazily. Trochu se tam zdržíme. Jeden na mol opilý Altajec na mě něco zuřivě gestikuluje. Nejdřív si myslím, že mě chce podříznout. Možná mi jenom vysvětluje, jaké má na ruce tetování. Nakonec nám dá svoji večeři, těstoviny s masem a zakysanou smetanou. Moc dobrý.

U ohně ještě vaříme naši večeři a jdeme spát.

Celý den pršelo.

9.8. Středa

Ráno pro změnu prší. Rozhodujeme se pro útěk do Čibitu. Jednak máme asi málo jídla na zbytek cesty (už by to bylo úplně bez rezervy) a také v tomhle počasí muselo v sedlech nasněžit dost nového sněhu. Tak tedy balíme.

Kousek za sedlem odbočujeme doleva a začínám klesat do lesa. Tam aspoň přestává sněžit a foukat. Cesta je pořád v blátě. Přesto, že Háňa slibovala, že už nebude mluvit sprostě, několikrát vykřikuje „kurva“. V lese potkáváme skupinu tří Slováků. Ti nám řeknou, že do Čibitu to můžeme dneska ještě stihnout. Poradí nám zkratku přes malý most přes řeku Čuju. Jsou to ale spíš do sebe stlučený klády než most. Řeka je navíc dost rozvodněná. Téra se na něm trochu zasekne, ale nakonec to dá. V Čibitu jsme kolem 19:00. Najdeme otevřený obchod. Kupujeme chleba, vajíčka a vodku a bereme nějaký auto (100R) do gastinice „Kak doma“ v Aktaši. Ta je ale celá obsazená a jiná tu prý nikde není. Nakonec nás ubytují v sušárně. Rozvěšíme všechny mokrý věci, dáme baňu, nějaký piva a jdeme spát.

11.8. Pátek

Dnešní den byl ve znamení praní, sušení a žraní. Nejdříve sušíme stany, boty a pereme. Pak jdeme nakoupit na Aktaše nějaké jídlo. Bereme zase vajíčka, chleba, brambory a konzervy hovězího masa (ta ale nebyla nic moc). Domlouváme další pokračování naší akce. Půjdeme do Aktru za kluky. Holky si tam prý trochu odpočinou a zkusíme něco vylézt.

Jana se po tom dlouhým praní ve studený vodě a taky po těch dvou dnech v dešti uhnala zánět šlach na ruce. Večer dáme zase nějaký piva a jdeme spát.

12.8. Sobota

Ráno je v hotelu náš řidič Sergej. Vyměnil bystrou Mazdičku za většího Gaze. Domlouváme se s ním na odjezdu. Cestou se znovu stavíme na nákup v Aktaš. Kupujeme taky nějaký jídlo pro kluky v Aktru.

Sergej nás doveze zase k brodu řeky Ťoťě. Nádherný plac na spaní. Večer ještě dorazí skupina asi čtyř aut, dva moderní offroady a dva starý žigulíci, a zkoušejí brod. Žigulíci mají s brodem dost problémy, teče jim dveřmi dovnitř. Jedno auto tam málem utopí, ale pak ho nějak vystrkají ven.

K večeři dáváme uzenou rybu s bramborami. Lahůdka. Někdo mi v řece ukradl lahváče.

13.8. Neděle

Ráno dlouho balíme a vyrážíme do Aktru. Nejdřív tak 7 km stepí. Ve stepi se mezi nás schovává malý ptáček. Sedá nám za chůze na nohy, batohy a hůlky. Pak ho ale nějak vyplašíme a odlétne od nás. Jakmile ale od nás odlétne, hned ho uloví sokol. Na začátku lesa je most přes řeku Aktru. Tam najdeme nějaký brýle. Nejdříve je chceme vzít sebou, typujeme to na jedny z Vláďových rezervních brýlí. Pak je ale dáváme na stranu na klády a vyrážíme dál.

Kluky v Aktru najdeme hned. Bydlí v polorozpadlý boudě Kamčatka a tak se k nim nastěhujeme. Pavel vypráví zážitky, je to tak hodinový monolog. Kluci dali hřeben na Aktru. Šli do toho v tom špatným počasí a prý docela síla. Vláďa tam hodil docela držku. Má úplně roztrhaný kalhoty a bundu.

Ty brýle u brodu byly opravdu Vládi.

14.8. Pondělí

Večer jsme zkoušeli systém, jak se vyspat na palandě pro pět lidí v osmi. Moc to nešlo. Naštěstí to Pavel ráno nevydržel a šel spát na zem. Od té doby jsem se trochu vyspal.

Ráno pomalu vstáváme. Pavel nám udělá malou exkurzi po táboře. Je tu pomník snowboardistům, kteří tady zahynuli v helikoptéře v roce 2002. Pak je tu ještě pomník všem obětem okolních hor.

Odpoledne jdeme na aklimatizační výlet do sedla Učitěl. Sedlo je přímo nad táborem. Holky ještě nasbírají nějaký houby. Vaříme večeři. Pavel se toho ujal a vaří společnou polívku se sušenou řepou. Byla výborná.

Večer začíná zase pršet.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Z letiště do Gornoaltajsku a poté najmout auto, anebo pomocí mašrutek do výchozího bodu.

Trek přes Altaj – doliny Karagem, Dželo, Atbaži a Taldura