Trek v pohoří Altaj po ose dolina Aktru – Karataš – Sněžná – jezero Šavlo – Kuraj – dolina Dželo

15.8. Úterý

Ráno vstáváme v 5:30. Ráno sice zase prší, ale vyrážíme kolem 7:00. Stoupáme ledovcem Malý Aktru pod Karataš (3600). Strašně fouká. Svačinu dáváme radši ještě pod sedlem aby nás to neodfouklo. Vláďovi to odfouklo rukavice. Asi to není první ztráta rukavic, protože Vláďa pohotově vyndává z batohu něco jako rukavici, ale je to spíš kuchyňská chňapka.

Pod kopcem necháváme batohy a nalehko jdeme na Karataš. Nahoře je dost silný vítr. Tak se jenom rychle vyfotíme a běžíme zase dolů. Bereme batohy a jdeme k domku Glaciologů (3400). Tam dojdeme kolem 14:00. Nejdřív dáme kartičky a pak začínáme vařit. Ještě, že Vláďa vzal sebou omylem jeden vařič navíc. Ani jeden totiž nefunguje. Sestavíme z nich jeden funkční. Nejradši by jsme ty soudruhy z MSR poslali s tím jejich vynálezem na týden do hor, ať poznají kvalitu svých vynálezů na vlastní kůži.

Domek nemá dveře a je trochu děravý. Díry zvenku nějak ucpeme a vítr naštěstí fouká dobrým směrem. Chvílemi se ale ve větru tak klepe, že si připadáme jak při startu rakety.

Z domku občas pozoruji marky. Nad Jihočujskýma Bělkama se valí jeden černý mrak za druhým, na hřebenu Aktru se mraky zastaví a tam se začnou rozpouštět. Nad Kurajskou stepí je úplně jasno, jen pár mráčků. Mě to dost fascinuje, ale asi je to nějaký normální meteorologický úkaz.

Spaní je ale úplně v pohodě. Sice trochu těsno na pět lidí, ale budím se jen když mi sníh padá do obličeje.

16.8. Středa

Ráno jsme zaspali. Vstali jsme až v 6:00 ale už v 7:45 vyrážíme. V domku necháváme batohy a odcházíme nalehko. Jdeme hřebenem (2B) na Sněžnou. Sníh je po tom větru pěkně tvrdý, takže se vůbec neboříme a běžíme docela rychle. Vítr je pořád dost silný, má to ale i výhody. Lano je mezi námi skoro vodorovně a tak se aspoň nemotá pod nohy. V tom větru to vypadá dost drsně, ale jenom jako. Nahoře stihneme zase jenom pár rychlých fotek a sestupujeme normálkou dolů. Zpátky v domku jsme v 10:15. Tuhle túru píšou v průvodci na 5-6 hodin.

V domku dáme svačinu bereme věci a jdeme k domku Vodopadnyj. Jdeme trochu zkratkou a je tam jeden blbý traverz Kupolu. Docela jsem se bál, asi to byla pěkná blbost.

U domku Vodopadnyj potkáváme dva Čechy, kluka s holkou. Mají vodácké helmy, prý tady trochu raftovali a před odjezdem se zaskočili ještě na chvíli do hor. Zveme je na večer k nám.

Od domku jsme sestoupili do nádherného údolí Zelenaja gastinica. Ten název docela sedí. Dále sestupujeme do tábora šíleným suťovištěm. V něm se hýbou i ty největší šutry. Hodím tři držky.

Večer na námi přijdou pokecat ti vodáci. Ta poznámka, že „trochu raftovali“ znamenalo, že tady jeli světový pohár a vyhráli.

Přemýšlíme, co dál. Ještě bychom teoreticky mohli dát dvoudenní výlet na Aktru. Rozhodnutí necháváme na ráno.

17.8. Čtvrtek

Ráno za nás situaci řeší Slavo. Prý se máme zítra vystěhovat z naší chatky. Dneska tedy půjdeme ke Goluboje ozero a zítra sejdeme zpátky k brodu.

Po obědě vyrážíme k jezeru. Docela pěkná procházka. Jenom je tu nějak moc lidí. U jezera je další domek. Tam potkáváme skupinu Čechů, které jsme potkali u jezera Šavlo. Ti jeli do Moskvy autem (prý je to stálo dost peněz na úplatcích), mají tam nějakou tetičku a na Altaj dojeli vlakem. Svému modelu cestování říkali málo peněz ale hodně času.

Když scházíme zpátky do tábora, tak začne pro změnu pršet.

18.8. Pátek

Ráno vstáváme a balíme věci. Bereme Pavlovi a Vláďovi nějaké věci. Zkoušíme ještě domluvit odvoz autem, ale cena je nehorázná; 350R za osobu a 350R za batoh. Na to jim kašlem a jdeme pěšky dolů. Dole u brodu najdeme Vláďovi brýle, přesně tam, kde jsme je položili.

Přeběhneme step a zabydlíme se zase u brodu. To místu je opravdu luxusní. Přemýšlíme, jak se zítra dostaneme do Kuraje. Je to asi ještě den cesty. U brodu místní zemědělci suší seno. Tenis s nimi domluví odvoz na zítra za 800R za skupinu.

19.8. Sobota

Ráno k brodu přijde mladý Rus. Trochu s ním pokecáme, ale je dost zmatený. Snad se narodil v Čechách. Kolem 11:00 už slyšíme, že zemědělec nastartoval svůj stroj. Za chvíli ho už i vidíme. Naskládáme se na korbu historického náklaďáku a jedeme do Kuraje.

V Kuraji najdeme magazin, koupíme nějaký lahváče a sváču. Zdá se, že Kuraj je plná podivných existencí. Nejdřív nás obtěžuje jedna paní, asi místní notor a blázen. Přemlouvá nás, ať jí dáme napít piva, pak mi moje pivo bere a odchází pryč. Podaří se mi ho vybojovat zpátky. Pak se ještě jedna paní s námi chce dělit o krásném pocitu, který má z nádhery místních hor. Radši vyrážíme stopovat na Čujský trakt do Koš-Agač.

Provoz skoro žádný, trvá 2 hodiny než nám někdo zastaví. Bere nás jenom 5, Pavel a Bubáci zůstávají.

Těsně před městem se naše auto ale rozbije. Asi mění kolo. Nakonec po nás řidič chce 200R za osobu. Nechce se nám dohadovat, tak platíme. Bubáci a Pavel mezitím našli Gostinicu. Cena je 130R-140R za osobu.

Večer vyrážíme na nákup. Ptáme se místních lidí na Altajské muzeum. Dost se naší otázce smějí, lepší vtip už asi dlouho neslyšeli. Prý máme dorazit k nim domů, že za vstupný taky namalují nějaký nástěnný malby. Nakonec se ale dozvíme, že muzea tu jsou a dokonce dvě. První je přímo na traktu Žana-Aul a druhý trochu bokem Kokorja.

20.8. Neděle

Ráno vyrážíme do Žana-Aul. Dopravu dneska domlouváme opravdu dlouho. Místní taxikáři po nás chtějí nehorázné peníze. Nakonec se domluvíme cenu 600R za čtyři osoby. Taxikáři se dost diví, co budeme v Žana-Aul dělat celou hodinu.

Cesto do muzea vidíme velbloudy, to je vlastně poprvé, co je vidím ve volné přírodě.

V Žana-Aul je kazašské muzeum. Máme prohlídku i s výkladem. Výstava je zajímavě členěná. Jedna vitrína ukazuje lidový kroj, hned vedle je nástěnka s hrdiny z II. světový války, pak zase vitrína s hudebními nástroji a hned vedle nástěnka se zasloužilými matkami (měli více než 12 dětí) a takhle pořád na přeskáčku.

Za focení je příplatek 50R za osobu, my jsme prý ale fotili moc, takže máme příplatek 100R. Do muzea jsme věnovali naši dvacetikorunu. Chvíli si s paní ještě povídáme a ta trochu kritizuje místní poměry. Ale za komunistů se prý měli rozhodně hůř. Všude kolem žijí pastevci a dřív nemohli vlastně nic pěstovat. Měli povoleno jen asi 20 kusů dobytka, což prý na uživení rodiny rozhodně nestačí. Dobytek různě schovávali nebo za to byli perzekvovaný. Téra ještě nakonec radí, jak se mají ošetřovat nakažené stromy v místní malé botanické zahradě.

Před muzeem je pomník padlým v II. Světové války, ostatně jako v každé vesnici. Ale hned vedle je pomník obětem Stalinských represí. To je v Rusku docela unikát.

Vracíme se do města a dáváme si v takové malé budce oběd. Nakonec je z toho asi nejlepší hospoda ve městě. Rovnou si domlouváme i večeři. Ta večeře byla super, poprvé jsem si připadal jako v hospodě. Objednali jsme si plov, pirožky, salát a polévku. Prostě jsme se zase přejedli.

Večer jsme sehnali řidiče na zítra do doliny Dželo. Předběžně jsme se domluvili na místním stanovišti taxíků a večer se za námi řidič ještě zastavil ujistit se, že to opravdu myslíme vážně. Nejdřív nás chce naložit ještě večer, ale ukecáme ho na zítra ráno. Původně jsme chtěli odjíždět v 10:00, ale recepční nás chce vyhodit už v 9:00. Tak se dohodneme na odjezd v 9:00 ráno. Cenu dohodneme na 2000R za skupinu.

Ještě si zkoušíme zamluvit pokoje až se vrátíme z našeho posledního výletu, ale z nějakého důvodu to snad ani nejde. V hotelu si necháváme nějaké věci, asi nás to bude něco stát (40R na osobu).

Vláďa ještě večer trochu léčí paní recepční.

21.8. Pondělí

Ráno vstáváme v 7:00. Už v 7:30 k nám bez řečí vrazí recepční a sebere nám povlečení. Největší problém má s Tenisem, který jako vždy odmítá vstávat. Po určitém nátlaku ji nakonec to povlečení dává a přesouvá se do spacáku. Zatím co se balíme, tak mezi námi pobíhá recepční a utírá podlahu. Docela žasneme nad tímto přístupem.

Řidič, který nás veze, se jmenuje Viktor a je to hrdý Altajec. Cestou projíždíme vesnicí Beltir. Tady bylo v roce 2003 silné zemětřesení. Vesnici to dost poničilo. Tak úřady postavily novou, někde v poušti, nesmyslně umístěnou, bez přístupu k vodě. Vlastně tam prý nic není. Údajně v tom bylo dost dotací z centra a místní úřady to prostě prosadily, prý na tom měly svůj zájem. Za vesnicí je po zemětřesení vidět velký sesuv půdy, asi přes půlku kopce.

Po cestě se Viktorovo auto zastaví a vypadá to, že dál už nepojede. Viktor v klidu dojde k potoku, vezme z něho mokrý drn a dá ho někam do motoru svého UAZu. Zkouší znova nastartovat, ale bez úspěchu. Pak znovu otevře motor a vyndá z něj něco jako nýtovací kleště. Pak už auto nastartuje a jedeme dál.

Viktor nás vysazuje asi dva kilometry před soutokem řek Dželo a Taltura a ukazuje nám zkratku do doliny Dželo. V dolině Dželo, asi 7 kilometrů od nás, se dá prý pěkně stanovat. Je tam most přes řeku a jurta. Tam nás prý může vyzvednout.

Před odjezdem nás ještě seznamuje se svoji filozofií. Je lepší bydlet v jurtě, tam může člověk přijímat pozitivní energii z nebe a negativní odevzdávat do země. Moderní život v panelácích je špatný, protože tohle tam nefunguje. Člověk se prý musí jenom honit za penězy, aby přežil a to je na prd. A na závěr své přednášky po nás chce 500R navíc. Slíbíme mu je na cestu zpátky.

Táboříme na místě, kde nás vysadil. Sice tu není les, ale dřeva nasbíráme spousty. Jen tak se flákáme kolem stanů. Háně se dnešní den moc líbí. V údolí je na malém kopci dřevěná ohrádka, asi starý hrob. Je na ní letopočet 1809, nebo 1899 a ještě nějaká písmena.

22.8. Úterý

Dneska je pravé altajské počasí. Ráno jdu na záchod a je úplně jasno. Jdu si ještě na chvíli lehnout. Za hodinu je zase úplně zataženo. Nasnídáme se a začne pršet. Někoho to zažene zpátky do stanu zase spát. Pak se vyjasní a vyrážíme. Máme dneska ujít jen asi sedm kilometrů k ústí doliny Dželo. Po cestě se zase zatáhne a trochu zmokneme. Po cestě nás míjí pár pastevců na koních, někteří jedou bez sedla. Je to vlastně poprvé, co někoho vidím takhle jet na koni.

Stavíme stany a začne zase pršet. Tenis, Pavel a Vláďa jdou na protější kopec. Nás mezitím navštíví tři malí kluci. Jsou tu prý na prázdninách, jinak žijí v Beltiru. Jednomu Téra ošetřuje zanícený prst. Večer vidíme jak pastevci na koních shánějí krávy. Je to zase poprvé, co něco takového vidím. Trochu si připadám jak ve filmu.

23.8. Středa

Ráno nikam nespěcháme. Dlouho snídáme. Kolem 11:00 přijde bouřka, tak se zase vrátíme do stanů. Za dvě hodiny je po dešti. Kolem 14:00 vyrážíme na krátký výlet. Jdeme kolem řeky Dželo až směrem do sedla Kupol. Dojdeme až na konec údolí až pod Sněžnou. Tam přeskočíme řeku a po druhé straně se vracíme zpátky. Cestou potkáme Téru, která se zdržela někde s focením a chce se k nám za každou cenu dostat. Tenis ji vybere místo, kde se řeka dá přeskočit. (Sám to i s Pavlem už zkoušeli, Tenis to dal, ale Pavel byl ve vodě do půli lýtek). Téra se chystá ke skoku a všem je asi jasné, jak tohle dopadne. Rychle vytahuji foťák a nafotím krátký seriál. Škoda, že jsem nestihl vyfotit, jak Téra nakonec do vody stáhla Tenise i Pavla.

Tohle údolí úplně jiné než co známe ze severu (Aktru, Mašej, Šavlo). Nejsou tady skoro žádné stromy, ale jen zakrslé vrby a břízy. Asi už začal podzim, takže svahy jsou nádherně zbarvené do červena. Fakt super.

Dneska to má být naše poslední noc v přírodě. Moc se ale nedaří, cestou zpátky se za námi žene velká bouřka. Je úplně černo. Začíná lejt, hned jak přijdeme ke stanům. Všichni zalézáme do stanů, jen Tenis se snaží v pláštěnce vařit večeři. Naštěstí je za chvíli po dešti a tak večeři už doděláme v klidu.

Po jídle si dáváme džin vlastní výroby. Tenis do místní vodky dal vylouhovat jalovec (jehličí i bobule). Docela dobrý.

24.8. Čtvrtek

Ráno zase prší. Občas někdo vyleze ven a snaží se dělat snídani. Háňa nám přinesla do stanu kotlík vařící vody. Ve stanu ale nemáme čaj, tak si uděláme tang. Docela hnus. Na chvíli přestává pršet, uděláme snídani. Zase začíná pršet, tak ji dojíme ve stanech. Jen doufáme, že pro nás Viktor přijede.

Pavel, Tenis a Vláďa jdou v dešti do sedla Karagem. Zbytku se nechce ani vylézat ze stanů.

Viktor naštěstí dorazil. Balíme věci. Před naložením nás Viktor trochu dusí a chce za odvoz 4000R-4500R. Cestou zpátky Viktor pořád něco mele. Je opravdu hrdý Altajec. Altaj je podle něj pupek světa. Číňani prý kvůli nim museli postavit Čínskou zeď, vědci z celého světa tady hledají bájnou Atlantidu. Ještě tady prý něco hledali Lámové z Tibetu, ale tomu už jsme naštěstí nerozuměli. Ještě nám ukazuje staré hroby, ty jsou ale dnes již prý vykradené a jsou uloženy v muzeích v Moskvě a Petrohradě. Ještě jednou nám ukazuje trhliny po zemětřesení, prý vedou stovky kilometrů až do Číny a Mongolska.

Odveze nás zpátky do hotelu v Koš-Agač. Za cestu jsme nakonec zaplatili 3500R.

Voláme Sergejovi a domlouváme se na odjezdu do Gornoaltajska. Sergej by nás nejradši odvezl ještě dneska, nakonec se ale domluvíme na zítra ráno na 8:00. Dáváme večeři a kupujeme na večer víno. Nám se podařil skvělý výběr, přeslazené portské.

25.8. Pátek

Sergej je ráno u hotelu už v 7:00. V noci byl v hotelu nějaký mejdan, dělali dost bordel a nedalo se spát. Ráno se po chodbě motají místní mátohy, někdo zvrací.

Naložíme se do auta a vyrážíme. V Aktaši kupujeme svačinu v našem oblíbeném obchodě s čerstvým pečivem. V gostinici „Kak Doma“ přibereme do auta čtyři Rusy, asi vodáky, a jedeme do Gornoaltajska. Tam nás Sergej veze do turistické ubytovny, kde ale malují (kdy jindy malovat než v sezóně), tak jedeme do místního hotelu Gornyj Altaj. Je to na místní poměry luxusní hotel. Cena je 260R na osobu na třílůžkovém pokoji. Na pokoji je umyvadlo s vodou, záchod je na chodbě. Ubytováváme se, ale je to dost složitý proces. Nejdřív musíme vyplnit dvojmo nějaký kartičky, pak recepční 40 minut něco píše a nakonec dostáváme propouštěcí kartičky do hotelu. Asi by je měl někdo při vstupu kontrolovat, ale nikdo je po nás nikdy nechtěl. Pak ubytování zaplatíme dopředu, ale peníze nazpátek nedostaneme, prý si pro ně máme přijít zítra. Nakonec nás musí ještě zapsat nějaká paní, co uklízí na chodbě.

Se Sergejem si domluvíme odvoz na zítra do Barnaulu. Cena za Košagač – Barnaul je 8000R, tedy 1000R na osobu.

Večer jdeme do města. Překvapuje mě, že město je vlastně uprostřed lesa a je v něm taky dost parků. Najdeme městské lázně. V městě totiž není přes léto teplá voda a celé město se chodí koupat a mýt sem. Já baňu vynechávám a než se ostatní vymydlí dáváme si v blízkém stánku Staropramen za 40R. Pak jdeme hledat nějakou hospodu, kde by jsme se mohli najíst. Něco najdeme na místním autobusovém nádraží. Všude mají zase to samý jídlo. Zkoušíme Langman (polévka) a biftek s vejcem. Po 2 hodinách nám konečně jídlo přinesou. K našemu zklamání je biftek vlastně trošku větší karbanátek. V 21:00 zhasnou a z hospody je diskotéka. Ještě chvíli posedíme a pijeme vodku na Hánino zdraví, má dneska narozeniny.

26.8 Sobota

Ráno radši kupujeme snídani v sámošce, po včerejší zkušenosti se nám do žádné hospody na snídani nechce. Pavel, Vláďa a Tenisáci šli na snídani do restaurace v hotelu a bylo to prý super. S Bubákem se snažíme sehnat mapu Altaje, ale zdá se to nadlidský výkon. Nakonec seženeme jednu na tržišti. V restauraci v hotelu dáváme oběd. Asi to nejlepší jídlo co jsem tady zažil. Poprvé nemám namletý maso.

Kolem 17:00 přijíždí Serjoža, v 17:30 odjíždíme. Kolem 21:00 jsme na letišti v Barnaulu. Vindy zjišťuje, že má ve vařiči pořád benzín. Jde to řešit na záchod. Trochu přebalujeme. Pavel i Vindy mají trochu nadváhu, tak jim něco bereme. Jana dostává do batohu Tenisovi dárky pro rodiny (lahváče a vodku).

Poslední neuvěřitelná akce je ale odbavení na letišti. Zjišťujeme, že místa nejsou číslovaný. Snažíme se objednat vegetariánské jídlo. Nejdříve se nám smějí, pak ale zavolají někoho, kdo umí anglicky. Paní je ochotná. Říká, že se půjde zeptat. Pak se vrátí a říká, že v letadle snad něco vegetariánského udělají.

Fronta na bezpečnostní kontrolu je zase do hroznu. Ještě navíc je plná příbuzných, kteří jdou jako všichni ostatní až ke kontrole, tam se obejmou, rozloučí, a derou se oproti proudu nazpátek.

Jsme v tranzitním prostoru. Před východem z místnosti je zase tradiční hrozen. Do toho se nehrneme a jen to zdálky pozorujeme. Pak se otevřou dveře a nastává neuvěřitelná situace. Dveře vedou přímo letištní plochu. Na začátku stojí letuška a snaží se vybírat nazpátek neočíslované palubní lístky. Vůbec nechápu, proč to dělá. Navíc jí jde o život. Málem ji ušlapali. Další letuška stojí na schůdcích do letadla a brání je vlastním tělem. Tahle je ale úspěšná, aby ne, je to těžká váha. Do letadla pouští lidi po skupinách po šesti. Systém neočíslovaných palubních lístků funguje tak, že letuška každému přesně určuje, kam si má sednout. A je to bez diskuze. Ty prostě sedíš tady a hotovo. Jednomu manželskému páru se to nelíbilo a vyřešili to po svém. Letuška je nechtěla pustit k prázdnému dvojsedadlu, tak se trochu poprali a pak seděli, kde chtěli.

27.8. Neděle

Poslední obtíž nás už čeká jen na petrohradském letišti. Protože je noc, do města už ani nejdeme a spíme na zemi v letištní hale. Před odletem jdeme do Check-in. Tam nás složitě prohledají. Když jsou všichni cestující zkontrolovaný, tak se najednou letištní personál nsjednou sebere a odejde. Asi za dvě hodiny přijdou nazpátek a nekompromisně prohlásí, že kontrola musí proběhnout znovu, protože tady teď nikdo nebyl a my jsme se mohli volně pohybovat. Ale není to tak, že by se omluvili za komplikace, to je prostě příkaz a hotovo. Začínám uvažovat o tom, že do Ruska už snad nikdy nepojedu.

Jedná se o VHT s přechodem ledovce, takže budete potřebovat téměř vše, co horská výbava nabízí včetně maček či cepínu. Dále lano, jistící prostředky nebo helmu. Mohou se hodit také trekové hůlky. Nutností je v létě a na ledovci opalovací krém a sluneční brýle.

Z letiště do Gornoaltajsku a poté najmout auto, anebo pomocí mašrutek do výchozího bodu.

Trek v pohoří Altaj po ose Kuraj – jezero Šavlo – Čibit – Aktru – sedlo Učitěl