Trek v peruánském pohoří Cordillera Blanca: pod severní stěnou Alpamaya – nejkrásnější hory světa

Téměř šestitisícové Nevado Alpamayo není nejvyšší, a dokonce k němu ani neproudí každoročně davy turistů, aby ho na vlastní oči spatřily. Přesto působí jako magnet pro oči a mnozí o něm říkají, že je nejkrásnější horou na světě.

Ačkoli horu Alpamayo (5947 m) na treku zahlédnete, jeho hlavní dominantou je spíš sousední monumentální vrchol Nevado Santa Cruz (6259 m). Nás ale trek láká především díky odlehlosti a opuštěnosti místních hor. Je třeba být absolutně soběstačný. V horách není telefonní signál a až na výjimky žádní turisté, dokonce ani žádné osady domorodců. A pokud chceme na vlastní oči vidět i legendární horu Alpamayo, musíme nejprve překonat několik sedel, jejichž výška se šplhá hodně přes čtyři tisíce metrů.

Výchozím bodem může být jak vesnice Cashapampa, tak Huancarhuas nebo Hualcayán. Ve druhém případě se dá při rychlé chůzi a krásném počasí zkrátit celková potřebná doba jen na šest dní. Zajímavá cesta několikrát prudce a dlouze stoupá do vysokých horských průsmyků. Odměnou za tuto námahu jsou úchvatné pohledy na ledové stěny vrcholů a třešničkou na dortu je výhled na téměř kolmou severní stěnu Alpamaya, nejkrásnější hory světa. Prochází se několika malými indiánskými vesnicemi, které nemají téměř žádné spojení se světem. Na začátku nedaleko vesniceHuancarhuas stoji za shlédnutí nevelké ruiny předincké civilizace.

Cordillera Blanca, Alpamayo trek, Peru.

Mistryně v hodu hovnem

Na konci vesničky Hualcayán, ležící v nadmořské výšce 3150 m, nás vysazuje taxík, kterým jsme přijeli po několika hodinách jízdy z Huarazu. Na fotbalovém hřišti se pasou osli, ale jinak nikde ani noha. Než se ale stihneme před startem nasvačit, kvapem k nám míří chlapík, který požaduje 20 solů za vstup do národního parku. Zaplatíme, nahodíme velké batohy na záda a míříme vstříc několikadennímu dobrodružství do nitra And.

První den treku se nese ve znamení serpentin. Cesta se vine v nekonečných zatáčkách vzhůru k nebi a Hualcayán je pořád menší a menší. Po zhruba čtyřech hodinách docházíme k relativně rovnému a travnatému plácku ve výšce 4005 m. V domnění, že se jedná o kemp Los Cedros, se rozhodujeme zabivakovat. Podle množství hoven, která se kolem nás všude nacházejí, ho ihned přejmenováváme na Los Hovnos. Mýlíme se. Jak zjistíme další den, kemp Los Cedros se odtud nachází o ještě tři sta výškových metrů výš.

Okolní travnaté svahy přitahují i dobytek jedné postarší Peruánky. Dáváme se s usměvavou ženou do řeči, docela krásně se s ní povídá, jen netuším, o čem hovoříme. Naše stany zajímají krávy i ovce natolik, že neváhají sejít ze všech okolních svahů k nám na louku a trpělivě stát kolem a čumět. V podvečer se paní marně několik desítek minut snaží své stádo usměrnit. Nutno říct, že v hodu hovnem na cíl by určitě byla mistryní světa. Co hod, to zásah. Ale účinnost její metodě jaksi chybí.

Cordillera Blanca, Alpamayo trek, Peru

Ztracený Polák pod nejkrásnější horou

Druhý úsek treku není dlouhý, zato je ale pořád do kopce. Louky pomalu mizí a nás čeká skalnatý traverz podél umělého vodního kanálu. Místo našeho noclehu už vidíme, vypadá to, že je jen kousek, přesto ale než do dnešního cíle dojdeme, spadne na nás pár ledových krup z černého nebe. Na hladině azurové laguny Cullicocha (4628 m) se za krásného počasí zrcadlí okolní zaledněné vrcholky, dnes nám však mračna a mlha dovolují dohlédnout sotva na protější břeh. Honem stavíme na příhodném místě stan a zalézáme se před bouřkou schovat. V pauzách mezi sněhovými přeháňkami zjistíme, že jsme tak trochu Pat a Mat. Stan jsme si postavili přímo pod přepadovou hrází jezera. K tomu, aby nás voda vypláchla, chybí asi deset centimetrů.

Ráno opět stoupáme. Překonáváme nejvyšší bod treku – sedlo Ososuri (4856 m), odkud máme panoramata okolních hor jako na dlani – a vzápětí další – Los Cedros(4770 m). Konečně jsme dosáhli správné výšky. Teď už se budeme jen „pohupovat“ mezi 4000 – 4800 metry. V praxi to znamená, že občas sestoupáme několik set výškových metrů dolů, vzápětí je zase vystoupáme nahoru, abychom je znova sešli dolů. Ale v takhle krásné přírodě to snad ani nikomu nemůže vadit. Proto tu přece jsme.

K oné bájné symetrické ledové pyramidě Alpamaya se dostáváme čtvrtý den. Dramaticky přes ni letí mraky, občas ji do svých závojů zcela zahalí, sem tam nechají vykouknout její elegantní vrcholovou špičku a občas se nám hrdě ukáže celá. Zkrátka paní hora. I když její ostrá špička vystupující z mohutného masivu působí oproti šestitisícovému Nevadu Santa Cruz celkem maličká. Kromě podívané máme v táboře pod Alpamayem i jiná povyražení. Ztraceného, zmrzlého, promočeného a zcela vyčerpaného Poláka, který rád využívá nabídku na půjčení suchého oblečení a na noc se vmáčkne do jednoho z našich stanů. Čaje mu dopřejeme dosytnosti, jídla jen trochu. Vzhledem k časovému skluzu jsme i my museli přejít na úspornější režim.

Pozvání na vlastní čaj

Z doliny Quebrada Alpamayo přecházíme 4820 metrů vysokým sedlem Gara Garado nádherně zelené doliny Quebrada Mayopampa. Ohlédneme se za Alpamayem i obrovským Nevado Cruzem a na pár hodin vyměníme výhledy na zaledněné velikány za nekonečné zelené jihoamerické horské louky, na kterých se pasou obrovská stáda divokých koní. S deštěm v zádech přeskotačíme přes průsmyk Mesapata (4460 m), ze kterého se nám otevře výhled na zaledněný masiv NevadoPucajirca, a pak sklesáme spoustu výškových metrů do další doliny Quebrada Tayapampa.

Cesta nás dovede až do vesnice Huillca (4000 m). Slovo vesnice je asi trošku nadsazené. Tvoří ji totiž dvě skromné chatrče. V jedné z nich bydlí mladý indiánský pár se dvěma dětmi. Kromě ztraceného Poláka jsou to po několika dnech první lidé, které potkáváme. Na rozsáhlých loukách si mezi stády lam, krav a ovcí postavíme své dva stany a přijímáme pozvání na večeři. Jsme rádi hned ze dvou důvodů. Zaprvé nemusíme trávit dlouhé hodiny v dešti a bouřce ve stanu a zadruhé se po několika dnech konečně dočkáme masa. Ve velmi skromném příbytku si pochutnáváme na do měkka uvařeném beranovi s bramborem a rýží. Po večeři nám nabízí otec rodiny ještě čaj. Ten si ovšem musíme donést svůj.

Cordillera Blanca, Alpamayo trek, Peru

Je to sice dál, zato horší cesta

Před námi jsou poslední dvě sedla, a pak už jen sestup do civilizace. Volíme dobrodružnější variantu. V průvodci se doporučuje cesta přes sedlo Collota (4360 m), ale my se nechali zlákat alternativou, kterou chodí místní. A výsledek? Je to sice dál, zato horší cesta. Do sedla jakžtakž trefíme, ale probrodit se k druhému dá zabrat.

Chodník mizí v mokřadech, boříme se, nadáváme, a když už bloudění máme tak akorát dost, zahlédneme něco jako chodník na druhé straně údolí. Na protest shazuju batoh a sním železnou zásobu gumových medvídků. Mozek mi zaplaví cukr a už se na krkolomnou cestu nedívám tak černě. Ono to ve skutečnosti tak hrozné není, ještě trochu brodění, chození ve vysokých drnech trávy, a pak už se napojujeme na chodníček. Jako mávnutím kouzelného proutku se objevujeme v posledním sedle tohoto treku.

Podle informací pasáčka stačí jen seběhnout do vesnice. A odtud už jezdí kolektivo do Pomamby. Vidina normálního jídla nám dodává sil a my pádíme dolů, projdeme kolem prvních baráčků, druhých baráčků, stých baráčků a pořád to nevypadá, že by tu vedla nějaká silnice. Že bychom včera pasákovi nerozuměli? Zřejmě už to tak bude.

Naše chabá znalost španělštiny nás dostala. Cestou potkáme sympatickou bezzubou Peruánku, která loudí karamelky a poradí nám zkratku k silnici. Z posledních sil sejdeme dolů a stopneme první kolektivo, na které narazíme. Za hodinu už sedíme v Pomambě na náměstí a připíjíme si místním 650mililitrovým pivem, které nám dodá kuráže, takže ochutnáváme i další místní alkoholické speciality. Zapadáme do davu, protože v ulicích a na náměstí jsou snad všichni obyvatelé města. Peruánci slaví zvolení nového prezidenta a my úspěšné ukončení treku.

Praktické informace

Náročnost: Středně náročný trek. Nutná předchozí aklimatizace! Během treku se přechází několik sedel, jejichž výška přesahuje čtyři tisíce metrů, nejvyšším bodem je sedlo Ososuri (4856 m). Hned druhý den se navíc spí ve výšce 4628 metrů u jezera Cullicocha. Podmínkou pro zvládnutí trasy je vynikající aklimatizace, zkušenost s pohybem ve vysokohorském terénu a dobrá orientační schopnost. Nelze se spoléhat na téměř žádné značení, i když kolemjdoucí místní na španělsky položené otázky ochotně pomohou. Jinou variantou je pronajmutí průvodce s mulami ve výchozím bodě, ve vesnici Huancarhuas. Na začátku i na konci treku je možno využít koupání v termálních pramenech.

Mapa: Alpenverein 0/3a Cordillera Blanca Nord (Peru) 1:100 000.

Počasí: Na trek je vhodné vyrazit od června do září. V sedlech vás i v létě může překvapit sníh. Počasí může být dost proměnlivé.

Žádné možnosti ubytování nebo stravování, je potřeba mít s sebou stan a vzít si veškeré jídlo.

Všechny tábory jsou umístěny u zdroje vody. Trek je odlehlý, vede prakticky zcela mimo civilizaci. Po cestě není možnost dokoupit žádné potraviny. Pouze poslední noc se dá přespat ve „vesnici“, čítající ale všehovšudy dvě velmi skromné chatrče.

běžná trekingová výbava, pevné boty, nutné oblečení a spacák do nízkých teplot, dezinfekce pitné vody

Letecky do Limy, odtud autobusem do Huarázu. Do vesničky Hualcayán (3150 m) nejezdí veřejná doprava, cesta taxíkem trvá kolem tří hodin.

Z Pomamby na konci treku se dá za hodinu dojet kolektivem do vesnice Conopa.

1. Cashapampa – Hualcayan Pampa
2. Huacayan Pampa – Laguna Cullicocha
3. Laguna Cullicocha – Quebrada Alpamayo
4. Quebrada Alpamayo – Alpamayo Base Camp (severní stěna)
5. Alpamayo Base Camp (severní stěna) – Huillca
6. Huillca – Quebrada Janca Pampa
7. Quebrada Janca Pampa – Pomabamba

Druhý den se dá udělat odbočka k laguně Yuraccocha (cesta tam i zpět cca 5-6 hodin); z Alpamayo Base Campu je krásná procházka pod Nevado Santa Cruz Chico (tam i zpět 4-5 hodin); poslední den z Pishcopampy se dá prodloužit celý trek o další dva dny, překročit průsmyky Yaino (4 150 m) a Alto Pucaraju (4 640 m) a v Quebradě Huaripampa se napojit na Santa Cruz trek se závěrem ve vesnici Vaqueria