Trek skrz národní park Urho Kekkonen v Laponsku

Laponsko je rozsáhlé území, které se rozkládá na severním cípu Finska. Tato turistická oblast se prostírá zhruba na sever od ústí řeky Kemi až po nejsevernější končiny Finska. Laponsko však není přesně vymezeným zeměpisným pojmem. Původně šlo o území severně od obdělávané půdy. Dnešní hranice provincie Lappi ve Finsku prochází asi 100 km jižně od polárního kruhu. Hranice etnograficky chápaného Laponska (kde žijí Laponci a je užívána laponština) prochází asi 150 km nad polárním kruhem. Z hlediska přírodovědného však ještě asi o 100 km severněji.

Přestože vzdálenost mezi nejjižnější a nejsevernější částí není relativně velká (cca 500 km), krajina doznává výrazných změn směrem od jihu k severu. Na jihu je stejně rovinatá jako většina Finska, kdežto asi po 100 km na sever od polárního kruhu začíná přibývat zaoblených pahorků a širokých bezlesých prostorů, mokřadů a rašelinišť. Ubývá souvislých lesů a vysokých stromů a krajina nabývá lesotundrový ráz s řídkými porosty smrků, výše pak s nízkými pokroucenými břízami, jeřáby a plazivými vrbami. Národní parky Pallas-Ounastunturi, Lemenjoki a Urho Kekkonen se mohou pochlubit horami 500 až 800 m vysokými, odkud, protože jsou bez stromů, se naskýtají daleké rozhledy po okolní subpolární divočině. Tu a tam zakrouží dravec, převládá ticho a klid. To je ta divočina, kterou se Vám pokusím popsat.

Národní park Urho Kekkonen (2 530 km2) se rozprostírá od oblasti Raututunturit-Saariselkä směrem na východ k lesům řeky Nuorttijoki. Díky své rozloze a různorodosti fauny i flóry, je tento národní park unikátní chráněnou oblastí. Je zde několik srubů, některé jsou volně přístupné, některé je třeba rezervovat si předem.

První den

Cílem prvního dne byl srub Rautulampi. Tento malý srub (cca pro 5-6 osob) se nachází u stejnojmenného jezera Rautulampijärvi. Poklidná cestička vedoucí po trávě a mechu nízkou pahorkatinou je dobře znatelná, z počátku je i značená. Nicméně nutností pohybu v této oblasti je mapa a busola nebo GPS. Po 12 km treku v plné polní jsme dorazili na místo. Není důležité to přehánět hned 1. den. Na místě jsme zjistili, že zde nejsme sami, což bylo překvapením. Zde moc lidí nepotkáváte.

Druhý den

Druhý den ráno jsme jen doplnili vodu z místního, zcela čistého potůčku a šli dál. (balenou vodu netahejte, je to zbytečné, vody je všude dost). Cílem dnešního dne byl srub u jezera Luirojärvi. Cesta již není značená, tu a tam je chodníček vyšlapaný a ukazuje směr. Od tohoto místa je však důležité pracovat s mapou, GPS nebo busolou a dobře sledovat ráz krajiny.

Poté co jsme minuli sedlo u vrcholku Aaslakkapää, jsme mířili směrem dolů údolím potoka Hikioja směrem na tábořiště Kotaköngaäs. Zde se nachází laponský shelter. Je to dřevěný luxusní přístřešek pro přespání s komfortním tábořištěm. Zde jsme dali sváču a pokračovali dále na jediný most přes řeku Suomujoki v této oblasti. Tato řeka je dosti hluboká pro brodění, proto doporučuji nalézt most. Po té co jsme jej našli, jsme vyrazili dále směr údolí Tuiskukuru. Po vrácení se na správný směr (cca 2+2km) jsme stoupali skrz lesotundru na srub Tuiskukuru. I když bylo cílem dne dojít dále, vyčerpání bylo silnější.

Srub byl prázdný, tudíž jsme využili možnost luxusního ubytování. Však zítra je taky den. Po té co jsme si naštípali dřevo, přestože zde bylo nachystáno, jsme zatopili v kamnech. Zde platí heslo co spálíš, to nachystáš (dřevo). Děvčata započala s přípravou večeře na plynovém vařiči, který je součástí srubu včetně plynové 20kg láhve. Součástí srubu je i základní kuchyňské vybavení počínaje hrncem, pánví, dřevenou deskou a příbory. Celodenní úlovky hřibů, které se zde nehledají, ale sbírají, se vešly do veškerého jídla co se zde vařilo. Srub je rozdělen do dvou částí, tu veřejně přístupnou a veřejně přístupnou za poplatek. Rozdíl v těchto polovinách je v tom, že ta placená se platí v informačním centru, kde vám dají klíče. Pak máte jistotu, že spíte více než luxusně. Pokud spoléháte na neplacenou část, přibalte si stan. Může se hodit, když už bude plno.

Třetí den

Třetí den ráno po nezbytné snídani a přebalení věcí se vrháme vpřed dluhu, který nám včera vznikl. Vyrážíme směr sedlo u vrcholku Ampupäät a scházíme k jezeru Luirojärvi. Prostě nádhera, kam se podíváš. V tu chvíli si uvědomujeme, že nebyl vidět jediný most přes říčku, a ujišťujeme se, že tudy, skrz tu řeku, to je ten správný směr. Dá se to zvládnout i na boso, ale v sandálech to tak neklouže po kamenech. Vybrali jsme si asi to nejvhodnější místo se dvěmi prohlubněmi a jednou zatopenou mělčinou. Po přebrodění jsme došli na srub Luirojärvi Hilton a pokračovali dál, směr nejvyšší vrchol NP UK Sokosti. V oblast Luirojärvi se nachází vícero srubů, včetně typických finských lázní. Bohužel jsme neměli tu možnost si saunu vyzkoušet, ale dle vyprávění kolegů co ji zkusili minulý večer, musela být více než skvělá. Finský originál je prostě originál.

My už teď stoupáme od jezera cca 282 m n.m. na nejvyšší vrchol, již zmiňované Sokosti 717,9 m n.m. Po přebrodění několika bažin, většina v této oblasti je přemostěna kládami, a po nezbytném občerstvení čerstvou potoční vodou, začínáme neúprosně stoupat výš a výš. Míjíme konec tundrového lesa a pokračujeme kamenným mořem na vrchol. Ze Sokosti je opravdu nádherný výhled široko daleko, škoda jen, že bylo pod mrakem. Kousek pod vrcholem z druhé strany se nachází budka s vysílačem GSM. Zde byl signál. Jinde je velmi slabý, snad jen vrcholky okolních kopců jej mají. Po vrcholové fotografii a nezbytným zapitím vrcholu švestkovým, páleným, a zejména pak blahodárným nektarem, se pouštíme dolů, směrem na srub Muorravaarakanruoktu. Tento dlouhý název srubu, pracovně přejmenovaný na ten co má mnoho „a“ v názvu, se nacházel v údolí stejnojmenné řeky, rovněž s mnoha „a“. Klesání s plnými batohy po kameninovém moři je nic moc, ale když slezete do úrovně trav a mechů, jdete jako po bavlnce. Pravidelnými odpočinky, které jsme vyplnili sběrem borůvek a opilek (něco jako borůvky, více oválné a když jich sníte opravdu hodně, ale opravdu hodně, tak i blouznivé), jsme pokračovali dále.

Neustálé střídání deště s mrholením a sluncem, už ani tak nevadilo, jen abychom už byli na místě. Rovněž přebrození několika potoků a zátočin taky už tak nevadilo. Po delší době jsme narazili na oficiální tábořiště, kde jsme posbírali poslední zbytky sil a pokračovali dále. Cesta se zdála být nekonečná. Člověk pořád kopíruje směr řeky s mnoha „a“ a jde stále v před divočinou. Výhledy se ukážou i mezi stromy, zejména pak na útvar známý jako Pirunporti (Ďáblova brána). Ke konci dne jsme však cíle dosáhli. Srub s mnoha „a“ byl na dohled. Po té co jsme k němu dorazili blíže a zjistili, že je plný (kolegové a domorodci), jsme se vesele utábořili se svými stany mezi stromy.

Čtvrtý den

Plán čtvrtého dne byl jasný a přehledný. Cestou necestou pořád údolím řeky s mnoha „a“ ke srubu Jyrkkävaara. Stačili jsme se rozloučit s kolegy, kteří měli v plánu dojít na srub Kiertämäjärvi. Společnou jsme měli část cesty až k bažinaté oblasti u vrcholků zvaných Koiravaarat. Cesta ubíhala poklidným tempem, dneska to není na celý den. Tu a tam jsme se zastavili u zajímavých výhledů, případně jsme obdivovali přítomné soby. Někteří jsou plašší, jiní vás berou jako návštěvu, která přijde, vyfotí a odejde. Cesta vede pořád skrz laponskou bush, respektive lesotundru. Převažující jsou borovice a břízy. Sem tam nějaký jiný listnáč či jehličnan. Po nezbytných zastávkách na tábořištích, které jsme míjeli a u kterých jsme i svačili, jsme narazili na brod. Nó brod, spíše hodně hluboký potok široký cca 4 m. Přes něj byly přehozeny 2 tenčí klády nebudící důvěru. Po té co jsme viděli připravené tyče na přeskok jsme se jich chopili a činili se přesunu skrz potok. S vědomím, že mokré, respektive vlhké klády kloužou, jsme jeden za druhým postupovali na protější břeh potoku. Následně jsme postupovali dále skrz lesotundru a bažiny, až na hranici oddělenou plotem kvůli sobům. V plotu jsou připravené vrátka, tedy pokud je najdete, což se nám podařilo. Odtud už to bylo jen kousek, alespoň dle mapy. On to byl kousek, ale po tom co se pořád vyhýbáte močálům, bažinám apod., z hlavní cestičky, se ty kilometry nasbírají. Po mírném stoupání k sedélku s jezerem jsme dorazili k chatě. Srub byl menší než ty ostatní cca pro 10 lidí. Po nezbytném zabydlení, přípravy dřeva a večeře včetně sušení věcí z denních přeháněk a zahlédnutí soba z okna na 10 metrů, jsme probírali zážitky dne.

Pátý den

Pátý den to už byla pohodička. Do cílového místa už toho moc nezbývalo, takže jsme se v poklidu mohli kochat laponskými krásami lesotundry, samotou a tichem. Cíle posledního dne, respektive celého 5-ti denního treku bylo parkoviště na druhé straně NP zvané jako Lotto. Vyrazili jsme vstříc bažinám a močálům. Oblast v okolí potoka Pahaoja je velice močálovitá. Většina z nás ocenila teleskopické hole a to nejen k udržování rovnováhy, ale zejména ke zkoušení, jak hluboká je daná bažina. Mnohdy se i stalo, že teleskopka zahučela do bažiny cca 1m. V tento moment jsme zařadili zpátečku a hledali jinou cestičku. Po překonání tohoto úseku cesty, jsme se již dostali k mohutné laponské řece Suomujoki. V těchto místech je to už velká řeka, cca 30 m na šířku, hloubku by šlo odhadovat tak okolo 2m. Šikmými břehy jsme pomalu, ale jistě kopírovali ráz krajiny a řeky.

Minuli jsme pár tábořišť, jedno předpřipravené teepee a peřeje této řeky. Jelikož nebylo kam spěchat celý dnešní den byl laděn do pohody. Jako perlička na závěr bylo poslední brodění v sandálkách, někteří na boso. Jednalo se o větší potok, spíše říčku Kiertämäoja. Říčku jsme zdárně přebrodili a to bez úhony. Velká řeka Suomujoki si již nebrodí, je zde zavěšený lanový most.

114 km dlouhý trek byl za námi. Po nezbytném vybalení a postavení stanů, jsme se vrhli na jídlo. Mezi prioritu přišli pravé laponské topinky na ohni. Přátelé, po pěti dnech a 114 kilometrech chůze je toto opravdu vychutnávka.

Spaní ve srubech:

Rautulampi

Luirojärvi

Muorravaarakanruoktu

Jyrkkävaara

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek, pohorek, teplého oblečení, náhradního oblečení (déšť), výbavu pro nocování (zda vezmete pro každý případ stan je na vás) a vaření.

Do osady Kiilopää odbočením doprava z dálnice E75 kousek za Tankavaara.

1. den – Kiilopää – Rautulampi

2. den – Rautulampi – jezero Luirojärvi

3. den – jezero Luirojärvi – Muorravaarakanruoktu

4. den – Muorravaarakanruoktu – Jyrkkävaara

5. den – Jyrkkävaara – parkoviště

Devítidenní trek v NP Sarek v Laponsku