Trek norským pohořím Jotunheimen – osm dní v zajetí slunce a sněhu

Jotunheimen – jedná se obrovský prostor (3500 km²) hor, ledovců, gigantických, těžce schůdných údolí, stovek jezer a divokých bystřin. Přestože byla značná část pohoří vyhlášena za národní park, na nějaké omezení pohybu a činnosti s ním spojené zde nenarazíme. Příkladem nechť je hned první věta v návštěvním řádu parku: „Tábořit a chodit lze všude“. A to také rozhodlo, kam počátkem léta vyrazíme.

Noční start

Jezero Tyin leží na jihozápadním konci pohoří Jotunheimen. Přestože se jedná o komunikačně dobře dostupné místo, není příliš navštěvováno. Většinu návštěvníků totiž více láká dvojice nejvyšších vrcholů Galdhopiggen a Glittertind na severu nebo hory v blízkosti jezera Gjende na východním okraji pohoří. Volba jezera Tyin jako nástupního místa uzrála v okamžiku zjištění dopravních možností, neboť právě zde směřuje jediný přímý autobus z Oslo. A tak po nějakých čtyřech hodinách jízdy a odlehčení peněženky o nějakých 1600 kaček jsme na místě. Je sice již skoro jedenáct hodin večer, ale slunce se ještě ani v nejmenším nerozhodlo hopnout za kontury hor a tak šlapeme skoro do půlnoci úvodní nezáživnou silnicí po východním břehu jezera. Nultý den pak končí postavením nultého tábora v blízkosti několika rybářských chalup, kde lze nalézt trochu slušnější „fleky“ pro stany. Usínáme s pocitem dobře stráveného dne. Vždyť teprve dnes ráno jsme vyletěli z Katovic, půl dne jsme se pak flákali po sluncem zalité norské metropoli a ještě téhož večera spíme v náruči nejvyšších skandinávských horách. Krásná práce!

Táboření na silnici

Pohoří Jotunheimen se může pochlubit více jak 200 vrcholy, přesahujících hranici 2000 metrů, což je nejvyšší koncentrace evropského severu. Jeden z tvarově nejkrásnějších z nich se následující den stává majákem dalšího postupu. Ostrý hrot Falketind (2067 m) je elegantní ukázkou sochařské síly země, věků a severských ledovců. Je druhá půle června, ale v horách to vypadá spíše na vrchol zimy. I když slunce už má svou sílu a všemožně se snaží změnit monochromatičnost bíle oděné krajiny, do alespoň nesmělé jarní barevnosti mají hory ještě daleko.

Jediným důkazem nastupujícího „jaroléta“ jsou pouze mohutné řeky, probíjející si s řevem cestu skrz sněhové příkrovy. Prvním skutečným kontaktem s horami je vstup do sněhem zavaleného údolí Koldendalen. Na jeho konci by měla stát chatka norského turistického spolku, ale o její zpřístupnění v tomto období pochybujeme. Podle mapy zde vede značená stezka či dokonce širší zásobovací cesta, ale o její přítomnosti neexistuje spolehlivý důkaz. Vše je totiž zavaleno mokrým sněhem a dle jeho neposkvrněné bělosti je jasné, že zde ještě letos nikdo nešel. Přestože výstup údolím ubíhá velmi pomalu, je jasné, že s respektem stanovený cíl prvního dne treku bude dosažen. Konečně přicházíme k velkému jezeru Koldenvatnet, které se však prezentuje pouze jako dokonale rovná bílá plocha se tyrkysovými skvrnami pomalu odtávající vody při březích. Chata  na severním břehu je pohřbena pod sněhem a je podle očekávání uzavřena. Ovšem v její blízkosti se pod tajícím sněhem obnažuje kousek zásobovací silnice, představující ostrůvek sucha v jinak zcela sněhovém prostředí. Je tedy rozhodnuto – první tábor bude stát právě zde.

Absence tmy v těchto zeměpisných šířkách může být pro jednoho „noční můrou“, pro druhého pak výzvou, jak si z desetidenního výletu udělat takřka dvojnásobně dlouhou dovolenou. Osobně spadám do kategorie dvě a tak ještě poměrně pozdě večer vyrážím na průzkum. Vždyť krásné a slunečné dny jsou v Norsku tak vzácné a dospat ztracený čas lze i později (třeba doma). Cílem takřka nočního výletu je horní část údolí Koldendalen. Trpělivě vydupávám stopu do mrznoucího sněhu a žasnu nad takřka polární krásou, tvořenou z jedné strany impozantním skalnatou špicí Falketind, na straně druhé neméně působivým dvojzubcem Uranostinden. Noční zlatavé tóny světla obalují krajinu do snivé atmosféry a tak si gurmánsky vychutnávám toto nevšední divadlo.

Pod „hřmícími“ horami

První ranní vykouknutí ze stanu potvrzuje prvotní odhad – azuro jako prase, jasno a bezvětří. Při plánování cesty do norských hor je vždy nutné vycházet z klimatických podmínek země. Percentuální poměr škaredých dní k pěkným zde vychází zhruba 60 ku 40 a podle toho by měl vypadat itinerář. Dostatečná rezerva volných dní je alfou i omegou úspěšného přechodu. Ovšem dnes to na „klid na lůžku“ nevypadá. Bez dlouhého otálení vyrážíme na cestu, mířící po firnových krách v blízkosti potoka.

Cesta zprvu díky mnou vyšlapaným stopám z předchozího večera příjemně ubíhá, čím výše však stoupáme, tím je mokrého sněhu více a více a postup se zpomaluje. Prvním záchytným bodem je dosažení jezera Uradalsvatnet. Samozřejmě tady není po jezeru ani stopy, pouze gigantická bílá pláň je důkazem, kde se vodní plocha ukrývá. Severské slunce dnes peče na plný úvazek a společně se sněhem rychle mění naše tváře do „škvarkoidní“ podoby. To ovšem nebrání k přidání malého bonusu. Přímo nad jezerem se tyčí do výše 1780 m pěkný vršek Skarbottnosa, slibující pohledy poněkud z jiné perspektivy. Výstup je však oproti odhadu značně strmý, v závěru se přidávají táním uvolněné kameny. Ovšem výhled k hradbě Hurrungane je úchvatný. Vyvrcholením dnešní etapy však není tento vršek, ale sedlo, dělící od sebe údolí Koldedalen a Uradalen. Nádherné místo s fantastickým výhledem na všechny obry jihozápadního Jotunheimenu.

Ostatně ve střední části doliny Uradalen stavíme další tábor, neboť tak krásný plácek jen tak někde nenajdeme – sucho, tráva, křišťálová voda na dosah ruky a všude kolem kopce krásných tvarů. Největší pozornost přitahuje zubatý hřeben Hurrungane, vyzývavě se tyčící na západním obzoru. Hurrungane znamená Hřmící hory. Název pochází z dnes již nepoužívaného slova „hurre“ jehož význam je něco jako hřmění či rachot. Při pohledu na ostré tvary tohoto zubatého hřebene s rozlámanými ledovci jsou zde „hřmící“ laviny asi častým jevem. Rozeklané skalnaté štíty vůbec nezapadají do rozmáchlé a spíše mírně modelované krajiny pohoří Jotunheimen. Není tedy divu, že oblast je populární především mezi horolezci, kteří zde najdou mnoho atraktivních cest.

Jak jsme stavěli most

Další den je ve znamení značné ztráty výšky a prvního styku s civilizací. Prvním cílem je totiž turistická chata Skogadalsbeen, která kupodivu funguje a poskytne po nějaké době možnost příjemného posezení. Ale jsme teprve v půli dalšího dne. Zatímco jsme jen vytrvale klesali, další část cesty vede pouze vzhůru. Cesta stoupá nad bouřící říčkou Vetleutla (mimo jiné – zdrojnice jednoho z nejvyšších vodopádů Norska – 275 m vysokého Vettisfossenu) a vstupuje do dobrých 10 km dlouhé doliny Storurladalen. Zde sněhu příliš není, ale najít vhodné místo pro stany není snadné. Vše je podmáčené, zarostlé až hrůza, ale nakonec se přece jen podaří objevit několik velmi skromných míst mezi balvany.

Přestože následující den není vyloženě krásně, na déšť to však nevypadá a díky dramatickým mrakům působí široké údolí Storurladalen ještě mohutněji, než jakým ve skutečnosti je. Cesta vede nejprve k malé přehradě Gravdaldammen, kde, jak jinak, ještě plavou impozantní kry ledu. Podle mapy pohoří bychom měli zanedlouho přecházet řeku po mostě, který by měl být dle lakonické poznámky „S“ (sommer), postaven pouze v letní sezoně. Podle kalendáře právě dnes začíná astronomické léto, ale pokud se člověk kolem sebe rozhlédne, nic tomu nenapovídá. Ovšem Norové jsou národem pořádkumilovným a tak ani moc nepřekvapí, že právě v okamžiku, kdy se chystáme k prvnímu nepříliš lákavě vyhlížejícímu brodu řeky, objeví se na obloze vrtulník. Ten zakrouží nebezpečně blízko nad hlavami a po chvíli z něj vyskakuje dvojice chlapů – členů turistického spolku DNT, která se stará o turistickou infrastrukturu v norských horách. Přikládáme ruce k dílu a tak zanedlouho kryje bouřlivou říčku bytelný most, sestavený z dřevěným roštů. Takže brodění se dnes nekoná! Zaujetí prací na stavbě mostu nám nějak uniklo, že šedivé ranní mraky vystřídala opět modrá obloha a tak výstup do horní části navazujícího údolí Gravdalen ubíhá o poznání příjemnější.

Sněhové peřiny, visící z hřebene mohutného horského masívu Gravdalstind, sice čas od času sjedou s rachotem dolů, ale cestu samotnou nijak neohrožují. Na obzoru se poprvé objevuje ostrá skalnatá pyramida vrcholu Kyrkja, což je pojmenování skutečně výstižné (Kyrja znamená „kostel“). Přechod horní části údolí je pak regulérním zimním dobrodružstvím. Je až s podivem, že ve výšce necelých 1400 m může ještě koncem června ležet takové neskutečné množství sněhu. Dnešní cíl – chata Leirvassbu je ještě opuštěná a tak stavíme tábor na výborném místě nad zcela zamrzlým jezerem Leirvatnet. Tradiční podvečerní „průzkum“ vede tentokrát po ostrém sněhovém hřebeni Høgvaglen. Pohled na další průběh treku vyrazí každému dech. Zítra nás čeká čistě polární krajina impozantního údolí Storadalen s obrovskými zamrzlými jezery lemovanými nádhernými štíty a ledovci. Tak to bude masakr!

V zajetí sněhu a slunce

No, nakonec to nebylo strašné, jak to na první pohled vypadalo. Na skutečnost, že dobrých 70% treku musíme prošlapávat panenským sněhem, jsme si již zvykli, ale na sluneční pec, která již od rána jede na plné pecky nikoli. Stále tomu nemohu uvěřit, že již čtvrtý den je neskutečně krásně s modrou oblohou, sluncem a viditelností přes celé pohoří. Do Norska jezdím již mnoho let, zažil jsem zde skutečně všechny podoby severského počasí, ale tohle je skutečně luxusní nadstandard a snad poprvé jsem postaven do situace, kdy se zde musím slunci bránit. Není to snadné, kamarádi vymýšlejí nejrůznější triky (např. trička upravené jako poněkud bizarní pokrývky celého obličeje), ale této neskutečné sluneční nadílce se moc úspěšně vzdorovat nedá. Nádherný a na všechny smysly útočící přechod končíme možná poněkud předčasně již odpoledne u temně modrého jezera Hellerjørna.

Toto místo je totiž natolik krásné, že minout jej bez povšimnutí by bylo trestuhodné. K dispozici je zde skutečně vše – dokonale rovný pažit trávy, voda jak k pití, tak ke koupání a fascinující horské prostředí. A tak zatímco kamarádi se věnují očistě těla, stavbě stanů a mažou karty, já mažu na tradiční podvečerní výlet. Zlákal mě pěkně formovaný štít Semmeltind (2236 m). Je mi sice jasné, že přes visuté ledovce se asi sotva probiji, ale za pokus to stojí. Po dvou hodinách výstupu jsem se nakonec dostal nějakých 100 výškových metrů pod vrchol. Nezastavil mě však ledovec, ale takřka kolmé skalnaté prahy, které se překonat nedaly. Ovšem dokonalá samota, ticho a nádherné horské prostředí za tu námahu rozhodně stály.

Posezení před stany se protáhlo hodně přes půlnoc, což se na krajině projevilo jen nepatrnou ztrátou světla. To, že je další opět nádherně už bereme jako samozřejmost. Cesta pokračuje poněkud náročnějším sestupem kolem stupňovitého vodopádu Hellerfossen. Zde opět leží tuny sněhu a sestup po zledovatělém firnovém „bubnu“, pod nímž temně hučí bouřlivý potok, je malou adrenalinovou vložkou. Ovšem spodní část údolí Storadalen je již zcela v režii blížícího se léta. Plnými doušky si užíváme záplav vzácné zeleně a množství překrásných květů. Cílem etapy je pak západní konec tyrkysové nudle jezera Gjende. Zdejší chata Gjendebu je již v provozu, na trávě se povalují lidé a s potěšením si užívají zde tolik vzácného slunce. Také my si užíváme. Na chatě se totižčepuje pivo, tedy jedna ze základních pohonných hmot českých trekařů. Cena je sice poněkud drastická (cca 200 Kč za půllitr), ale platba kartou nebolí a tak těch pár kousků je více jak důstojnou tečkou za dalším báječným dnem ve skandinávských horách.

Konec dobrý, vše dobré

Šestým dnem vstupujeme do nejkrásnější části treku. Údolí Svartdalen je se svými alpskými štíty a jezery asi nejpůsobivější částí Domova obrů. Už jen výstup od jezera Gjende prověří nejen fyzičku, ale i odolnost vůči závratím. Velmi strmý výšvih rozhodně není pro každého, především objektivně nebezpečná závěrečná pasáž v nestabilní skále a v ledu je malou zkouškou odvahy. Oč náročnější byl úvod, o to pohodovější je další postup. A tak je dostatek času obdivovat velebné a dramaticky formované kolosy jakými jsou Svardallstindan nebo hrotitý Leirungstind, ovšem vítězem v pomyslné soutěž krásy je překrásná skalnatá tvrz Torfinnsegga, působící dojmem vznešené čtyřtisícovky. Ostatně právě pod touto „horou hor“ zakládáme další tábor. Další bezkonkurenční místo v kulise hor, jimž není rovno. A když se ke vší té kráse vůkol přežene kolem stanů stádo sobů, je dojem z posledního ryze horského dne dokonalý.Zbývá již jen pohodlně sestoupit k dalšímu velkému jezeru v pohoří – Bygdin. Ani tento závěrečný nás slunce nezklamalo a již od rána nasvěcuje překrásné panoráma, které tvoří vodní hladina v níž se jako v zrcadle odrážejí zasněžené hory. Díky naprostému bezvětří je odraz tak dokonalý, že nelze ani pořádně rozeznat, kde končí voda a začínají hory. Od chaty Torfinnsbu (již v provozu, hádejte co jsme si dali?) pokračujeme sice dlouhou, ale krajinově překrásnou stezkou kolem severního břehu jezera. Cíl cesty – červené stavení turistického komplexu Bygdin se zdá na dostřel, ale je to ještě dobré tři hodiny pochodu. Hotel Bygdin leží u jedné z nejdůležitějších silnic v pohoří (č.51), kde už kursují autobusy do městečka Beitostolen. Odtud již máme předem rezervované místo v autobuse společnosti Nor-way Expres, který nás dopraví do Oslo. Ale to tak trochu předbíhám, neboť i v rámci posledního noclehu v horách (v blízkosti hotelu) vyrážím, opět sólo, na závěrečný večerní výlet. Spíše než večerní se dá říci noční, neboť k  vrcholu Bitihorn (1607 m) vyrážím kolem jedenácté hodiny. Na vršku samotném jsem přesně o půlnoci a je to zážitek, na který se nezapomíná. Ostré kontury pohoří Jotunheimen hoří rudou barvou slunce, které se schovalo na chvíli za jejich hradbou, vše ostatní již tone v tlumených barvách severské letní noci. Síla prožitku je přímo úměrná prostředí a námaze. A tak jen tak tiše a pokorně sedím a všemi smysly nasávám kouzlo chvíle. Nastal čas rekapitulace – čistých osm dní „on the road“ s báglem na zádech, sněhem a přes bouřlivé potoky, osm dní slunce, modré oblohy a neskutečné pohody. I tak může vypadat Norsko!

Praktické informace

Doprava: Do Norska létá hned několik „low costů“ v cenách již od 2000 Kč. Z letiště je nutné dojet do Oslo busem za neskutečných 1600 Kč (platí v případě, že si rovnou koupíme zpáteční jízdenku). Do pohoří Jotunheimen se dostaneme jak vlakem (žel. stanice Otta, navazující autobusy především do severní části pohoří) nebo přímým autobusem spol. Nor-way Express (v našem případě do stanice Tyin). Pokud cestujeme ve skupině alespoň osmi lidí, pak je nutná předchozí telefonní rezervace, umožňující slevu ve výši 33%!

Mapy a průvodce: nakl. Cappelens Kart – Jotunheimen 1:100 000, nakl. Statens Kartverk – Jotunheimen Vest a Aust 1:50 000. Zde bych upozornil na skvělé webové stránky tohoto nakladatelství, kde najdeme interaktivní (turistické) mapy celého Norska až do měřítka 1:25 000 (www.statkart.no). Na našem trhu najdeme tyto průvodce . Rother – Jižní Norsko (pár túr z pohoří Jotunheimen), největší výběr horských túr pak nabízí průvodce nakl. Mirago – Hory Skandinávie.

Doba přechodu a vhodná doba pro návštěvu: Osm dní s plnou polní s denními taxami (díky sněhu) kolem 15 km. Ideální dobou pro trek jsou letní měsíce (slunce až 24 hodin denně). Rovněž podzim nemusí být špatnou volbou. Na počátku léta (druhá půle června) je zde ještě množství sněhu, mnohé chaty jsou v provozu až od 1. července.

chata Leirvassbu

chata Skogadalsbeen

chata Torfinnsbu

chata u jezera Gjende

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále věci na spaní (stan, karimatka, spacák) a vaření (vařič, plynová bomba, dosttek jídla apod.)

K jezeru Tyin je nejlepší, vzhledem k charakteru přechodu (jiný start a konec) využít autobusovou dopravu. Přímý autobus jede z Osla.

Okružní výšlap náhorní plošinou Haradangervidda v Norsku