Trek Národním parkem Denali na Aljašce s výhledy na vrchol Denali
Treky

Trek Národním parkem Denali na Aljašce s výhledy na vrchol Denali

Denali je bezesporu jedním ze symbolů Aljašky. V jazyce původních obyvatel znamená The great one, neboli Veliká. A nejvyšší hora Severní Ameriky, oficiálně nazývaná Mt. McKinley, opravdu veliká je.

Aljašské pohoří – USA

Typ
Výstup na vrchol, 3-denní
Stát
USA
Další státy
USA
Počet dní
3
Vhodné měsíce
září, srpen, červenec, červen
Nejvyšší bod
1830 m n. m.
Ledovec / sněhová pole
ne
Horolezecké úseky
bez lezení

Podrobný popis

Národní park Denali

Národní park Denali, založený roku 1917, v němž se Mt. McKinley nachází, je se svými 22 830 km2 obrovským rájem pro všechny divočinychtivé turisty. Je tak populární, že zástupy lidí v prostoru vjezdu do parku mohou být v hlavní sezóně, tedy od poloviny června do druhé poloviny srpna, až nesnesitelně frustrující. Díky perfektně propracovanému a fungujícímu systému však i přes tento zájem divočina zůstává divočinou a únik od civilizace je umožněn.

Jediná přístupová silnice, 85 mil dlouhá, hrbolatá, úzká a prašná „park road“ je s výjimkou prvních 14 mil uzavřena pro běžný provoz a dopravu v parku tak obstarávají rozhrkané autobusy. Počet turistů je tak vlastně určován jejich omezenou kapacitou. A nejen tím. Patříte-li mezi tu většinu lidí, která se spokojí pouze s vyhlídkovou jízdou a to pravé Denali jí tak vlastně uteče, nebo se chystáte jen na jednodenní tůru, jedinou čárou přes rozpočet může být právě nedostatek míst v autobusech, neboť jednodenní turistika není nijak omezována. Chystáte-li se však na vícedenní trek, může vás zbrzdit právě zdejší systém regulace počtu lidí kempujících ve volné přírodě. Podstatou tohoto systému je rozdělení parku na 43 dílčích území, přičemž v každém z nich může najednou kempovat pouze 2 – 12 lidí. Problém je v tom, že ne všechny lokality v parku si jsou rovnocenné a o těch několik nejlepších je o to větší zájem. V nejhlavnější sezóně se tak čekání na uvolnění požadovaných lokalit, může změnit v několikadenní anabázi (podle Lonely planet není týden žádnou výjimkou). Toto naštěstí není náš problém. Jak ráno zjišťujeme ve visitor centru, realitou konce sezóny rozhodně nejsou davy turistů. Další příjemné zjištění se týká našeho příjezdu – přesně za pět minut dvanáct, neboť autobusy letos přestávají jezdit 13. září, takže můžeme strávit v divočině necelé tři dny. To je tak akorát. Ani s obsazeností lokalit to není špatné a z těch několika, jež nám byly doporučeny, jsou volné dvě. Volíme č. 7, která má limit 4 osoby, takže tam budeme celou dobu sami. Povinně se díváme na instruktážní video o tom, jak se v divočině bez jakýchkoliv turistických cest pohybovat a jak se chovat např. při setkání s medvědem. Fasujeme protimedvědí kanystry a kupujeme si jízdenky na autobus s odjezdem v půl druhé odpoledne.

Sable Mountain

Náš plán je následující: ještě dnes odpoledne se pokusíme zdolat horu Sable Mountain a to hlavně kvůli Mt. McKinley, která jinak není z míst, v nichž se budeme následující dva dny pohybovat, vidět. Jestli tam vylezeme, budeme pak mít co dělat, abychom se do tmy stačili přesunout někam do míst, kde smíme přenocovat. Problém je totiž v tom, že část naší lokality při silnici v prostoru průsmyku Sable Pass je kvůli velké koncentraci medvědů a ostatní divoké zvěře trvale uzavřena a my tak budeme muset jít oklikou přes území sousední. Cesta autobusem na výchozí místo trvá necelé dvě hodiny. Je krásný den a krajina v parku nás příjemně překvapuje hlavně svým podzimním červeno-hnědo-zlatým zabarvením.Náš řidič je takový starý mrzout, který za celou dobu nepromluvil skoro ani slovo. Když jsme mu oznámili, kam máme namířeno, řekl, že nás tam vysadit nemůže, protože nemáme šanci za odpoledne vylézt na horu Sable a ještě se vrátit do své lokality. Bránili jsme se tím, že když nám to poradili ve visitor centru, tak to snad úplně nemožné nebude. Podle něj nám v tom případě řekli pěknou blbost, vždyť tu pracuje už 16 let, takže to musí vědět ze všech nejlépe. Víc jsme se s ním nedohadovali a počkali, až nám zastaví. Bylo to tam, kde jsme chtěli, ale při odjezdu si neodpustil poznámku, že za kempování v jiné lokalitě je pokuta 400 dolarů. Docela nám zkazil náladu, ale ke změně plánu nás nedonutil.

Mt. McKinley

I když se svou nadmořskou výškou 6192 metrů nemůže rovnat s jinými velikány např. v Himálajích, opticky patří mezi nejvyšší hory světa, a to díky tomu, že celý masiv „vyrůstá“ z 900 metrů a samotný vrchol se tak tyčí více než pět kilometrů nad okolní planinou. Takové převýšení lze spatřit málokde na Zemi a mohutnost hory je ještě umocňována výškou okolních hor z nichž většina má „jen“ něco přes 3000 metrů.

Vydáváme se tedy zvolna údolím potoka Tatler Creek stále více do kopce a asi za hodinu přicházíme do sedla pod Sable Mountain. Zdá se nám, že nahoru to bude už jen kousek, tak tu necháváme batohy a jen nalehko šplháme po hřebeni na vrchol. Značná část převýšení je však stále ještě před námi a vždy když už si myslíme, že náš cíl je konečně na dohled, objevuje se náhle další pokračování hřebene. To se opakuje asi třikrát, než se skutečně na kýžený vrchol Sable Mountain dostáváme. Jsme 1830 metrů vysoko, pocity jsou nepopsatelné a kruhový výhled nezapomenutelný. Kam oko dohlédne, vidí jen nekonečné panorama hor, údolí, řek a bezlesé tundry. Hluboko pod námi se jako tenká linka vine silnice, po níž se pomalu posunují směšně malé autobusy. A nad tím vším to hlavní – Mt. McKinley, která proti slunci vypadá spíš jako nějaký ledový zámek, znatelně převyšuje ostatní hory. Jako na dlani máme naši lokalitu č. 7 – podlouhlé údolí zakončené horským hřebenem a malým ledovcem. Toho pohledu na všechnu tu nádheru kolem se nedá nabažit a člověk by mohl na místě stát v údivu celé hodiny. Nezbývá však než sestoupit zpět do údolí a vykročit na další cestu. Batohy nacházíme netknuty na svých místech a ještě u nich chvíli v závětří relaxujeme. Pak se vracíme stejnou cestou k místu, odkud jsme vycházeli a jelikož se den chýlí ke konci, přidáváme do kroku. Jdeme asi kilometr po silnici a s pomocí okopírované topo mapy se pokoušíme najít nejsnazší cestu do naší lokality. S vervou se pouštíme do chůze tundrovou krajinou. Překonáváme první potok. Nikde žádná cesta, i když na mnoha místech je vidět, že tudy už několik lidí prošlo. Nohy se boří po kotníky do hlubokého mechu a nízkých keříků, občas je podklad pěkně podmáčený. Tma se pomalu lepí na paty. Postupně jsme vylezli na takový malý plochý hřebínek a po konzultaci s mapou usuzujeme, že jsme zhruba dosáhli hranice naší lokality. Bez meškání hledáme místo alespoň trochu vhodné pro postavení stanů a za chvíli už jsme každý ve svém spacáku.

Probudilo nás příjemné sluníčko, ale ráno měl dlouho navrch spíš studený vítr. Po snídani jsme pokračovali v pochodu. Bylo třeba přejít hřeben, který nás stále odděloval od údolí ledovcové řeky. Chůze tundrou je ale pomalá a namáhavá. Člověk sice vidí, kam chce dojít, ale skoro nikdy to nejde přímo. Musí se obcházet hodně nečekaných překážek v podobě malých jezírek nebo míst která nejdou z nejrůznějších důvodů projít. Chvilku jdete pohodlně po tvrdé zemi, chvilku klopýtáte v hlubokém a měkkém porostu. Prodírání se skrz husté křoví je často nutností a je potřeba neustále improvizovat. Mapa tuhle anabázi o mnoho neulehčuje. Naštěstí je však pořád na co koukat a rovněž počasí dnes kope za náš tým. Konečně jsme slezli dolů do údolí a pokračujeme po jeho kamenitém dně až pod bezejmenný ledovec.Tam to otáčíme a pomalu se vracíme zpět.

Musíme se dostat na druhou stranu údolí přes řeku, která z ledovce vytéká a větví se na několik ramen. Řeka se nakonec spojí do dvou hlavních koryt, která jsou na přeskočení moc široká a tak jdeme dál odděleně asi kilometr, dokud se řeka zase nerozlije na více ramen, kde se dostáváme na druhou stranu. Nejvyšší čas rozbít tábor. Činíme tak v okamžiku, kdy máme silnici takřka na dosah.

Další den je sice pošmourno a citelně chladněji, ale hlavně že neprší. Přelézáme nevysoký ostroh, pod kterým jsme stanovali a jak už to v Denali chodívá, není to žádná procházka růžovým sadem. Složitě se prodíráme hustým křovím, obcházíme četná jezírka a trpělivě postupujeme stále kupředu. Od silnice nás odděluje poslední překážka v podobě další ledovcové řeky.

Chvíli na to už čekáme na nejbližší autobus, který nás odváží zpět na místo, odkud jsme předevčírem na túru vycházeli. Poslední letošní autobus jedoucí směrem do nitra parku neujel. A tak už jsme si ve zbytku dne jen vychutnávali pohledy na desítky mil nádherně zbarvené tundry, zaledněných hor a samozřejmě na úchvatné panorama Mt. McKinley.

Řidič autobusu byl tentokrát pravým opakem toho předchozího, celou cestu vykládal o různých zajímavostech parku a o zvířatech, které tu žijí. K autu jsme dorazili večer kolem osmé hodiny a noc strávili v místním kempu.

Ubytování a jídlo

Spaní ve stanu a zásoby jídla vlastní (pozor na medvědy!)

Potřebné vybavení

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Přístup na začátek

Autobusem z turistického centra.

Základní trasa

NP Denali tur.centrum - Tatler Creek - Sable Mountain - NP Denali tur.centrum

Další možnosti túr v okolí

Trek na Alajašce v Brooksově pohoří do vesnice Anaktuvuk Pass

Zajímavé vybavení

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: