Trek na Špicbercích – tam kde sobi dávají dobrou noc

Letní turistika na Špicberkách není sama o sobě nijak náročná – fyzicky ani orientačně. Pokud nechcete, nemusíte zdolávat nijak závratná převýšení, lézt zde není moc po čem, místní skály se drolí a pohyb po nich by hraničil se sebemrskačstvím. Autorova zkušenost s výlety místní krajinou je taková, že oproti jiným oblastem působí Svalbard lépe jaksi „zblízka“, tj. z údolí, kde si jeden připadá tak nějak blíž, víc „uvnitř“, jakkoliv blbě to zní. Toulky kolem Longyearbyenu jsou vlastně přechodem z údolí do údolí zpestřované pravidelnými přechody morén či broděním ledovcových řek a potoků.

Kousek za posledním domkem končí i cesty a dál jdete naostro, sám za sebe. Orientace je ale vskutku velmi jednoduchá a zabloudit se dá jen při výjimečné navigátorské impotenci. Zahajte místní putování průchodem údolí Björndalen – až do něj podél pobřeží mohutného fjordu Isfjorden vede místní silnice (tedy…) – do zálivu Colesbukta. Je to výlet tak akorát náročný na to, aby cestovatel hned zkraje poznal úskalí svalbardského putování, která ho pak budou čekat prakticky denně – tj. podmáčený terén, na kterém noha moc nedrží, rychle tekoucí kalné řeky a potoky, jež jdou přeskákat suchou nohou jen při pohledu zdálky, notně živé morény, které je vždy lepší obejít než křižovat.

Cesta od letiště do Colesbukty se dá stihnout za den, ale je nutné počítat s tím, že nebude vůbec krátký – takže to radši rozdělte na dva. Odměnou za štrapáci je však strhující pohled na překrásný záliv, ledovce padající přímo do moře, nádhernou deltu řeky Coleselva a hlavně zbytky ruské důlní činnosti. A především zde vnímavého turistu čeká takřka dokonalé ubytování – autor už nocoval na mnoha místech, ale tzv. Rusanova bouda je lokalizována tak, že vylepšit už toho mnoho nejde. Navíc vás uvnitř přivítají kamínka, nádobí, výhled na Isfjorden a celý záliv Colesbukta, několik postelí (!) a … opravdové muzeum. Popsat nelze, nutno vidět. K tomu všemu – a to už si opravdu připadáte jako na jiné planetě – prakticky přímo od chaty vedou koleje, které ještě nedávno spojovaly poblíž ležící zbytky hornické osady s asi 10 kilometrů vzdáleným uhelným dolem Grumant. Zde pookřejí všichni ctitelé Tarkovského Stalkera. Když si to vyšlapujete po zkroucených kolejích ještě pořád z velké části ukrytých v jakémsi dřevěném tunelu, po levé straně buší do břehu moře, po pravé se zvedají strmé skalnaté svahy, na druhé straně fjordu nekonečný ledovec padající přímo do moře a kolem vás pobíhají stáda svalbardských sobů (mírně odlišných od těch kontinentálních), pocit dokonalosti skutečně klepe na vrata. Jestli někde existuje skutečná „Zóna“ – platí pouze pro znalce výše uvedeného filmu či knížky bratří Strugackých -, tak určitě tady. Imaginace zde má prostor takřka nekonečný a jeden se obtížně brání přetlaku vjemů všeho druhu.

Z Colesbukty můžete vyrazit buď západně napříč údolím Colesdalen směrem k ruské hornické osadě Barentsburg (namočíte se tady zcela určitě), nebo, netoužíte-li po civilizaci, na jih směrem k opravdu mohutnému údolí Reindalen. Jak už jméno naznačuje, sobů je zde skutečně požehnaně. Tolik, že je prakticky vyloučené najít místo pro stan, aniž byste si přístřeší budovali na podkladu plném sobích, ehm, exkrementů. Údolím Reindalen lze putovat i několik dnů a přes sedlo Reindalspasset, několik morén a bezpočet řek se přehoupnete do údolí Adventdalen, na jehož konci se nachází Longyearbyen. Společnost vám budou dělat jen již zmínění sobi, občas přeběhnou polární lišky a sem tam nad vámi přelétne vrtulník letící do jižněji položené hornické osady Sveagruva. Jinak absolutní samota.

Počítejte s tím, že Svalbard, Špicberky, jsou láska na celý život. Pokud jste dočetli až sem, tak vězte, že vám opravdu závidím, až budete tu krásu poznávat na vlastní kůži poprvé. Protože takové jako poprvé to je jenom – poprvé. Pak už to je sice jenom lepší a lepší, ale i tak… Ach jo. Užijte si to.

Krajina pro „tundrosexuála“

Letní teploty zde významně závisí na slunečním svitu. Tedy vlastně na oblačnosti, protože slunce zde formálně svítí od dubna do srpna, kdy tu mají polární den. Když je jasno a moc nefouká, tak zde může být velmi příjemně – klidně i na tričko. Když se zatáhne, mrholí a pofukuje, představte si hnusný den z konce října u nás. Ale opravdu nehrozí, že byste tu v létě zažili teplotu významně pod nulou, jak si spousta lidí myslí. Jen ten, kdo zde nebyl, může považovat turisty courající se po hlavním ostrově v širším okolí hlavního města za odvážné dobrodruhy a skutečné drsňáky-polárníky. Je to všechno trochu jinak. To ale nic nemění na skoro až osudové přitažlivosti nádherné severské krajiny.

Patříte-li do skupiny těch, kterým se – zatím neformálně – říká tundrosexuálové (ta se v posledních letech vytváří kolem kralupského rodáka ing. Jeřábka, zájemcům o bližší informace autor rád poskytne kontakt), budete tu spokojeni.Na celém souostroví není ani v nejmenším přítomno nic, co by se dalo nazvat byť jen keřem, či dokonce stromem. Není zde opravdu ani metr značených cest a s výjimkou nejbližšího okolí obydlených míst ani žádných jiných. Turistická infrastruktura je omezená výhradně na hlavní město a nikde jinde nehrozí vymoženosti v podobě kempů s teplou sprchou, elektrickým proudem apod. Asi by nebylo namístě zamlčet některé skutečnosti, které v dnešní době fanatického vyznávání předběžné opatrnosti komplikují mnohé oblasti pozemského bytí, tedy i svobodné cestování. Po souostroví skutečně pobíhá poměrně dosti ledních medvědů – jejich hustota je údajně nejvyšší na světě. A podle všeho opravdu nebudou tvorové člověku z nejpřátelštějších. Oficiálně je tedy krajně nedoporučován jakýkoliv pohyb mimo městskou, ehm, zástavbu bez doprovodu střelné zbraně. Tu si zde můžete půjčit (počítejte s náklady 300-400 Kč denně – za německou pušku s vyraženou říšskou orlicí vzor 1938). Zároveň však je přísně zakázáno medvědy jakkoliv vyrušovat v jejich přirozeném prostředí, natož po nich střílet.

Kdyby se vám náhodou poštěstilo to, co autorovi zatím nikoliv, a na procházce jste na chlupatce narazili, pak jej můžete ohrozit na životě až v případě, kdy není jiné možnosti – což je tedy rovina uvažování dosti teoretická. Každopádně podle četných hovorů s místními je jakákoliv zbraň nejenže k ničemu, ale dokonce vysloveně nebezpečná, pokud nejste zkušení lovci, kteří vědí – teoreticky i prakticky -, co a jak. Jestliže platí, že riziko je neoddělitelnou součástí života a jeho minimalizace má nenulové náklady, pak záleží na každém, jaký poměr mezi oběma uvedenými veličinami je pro něj přijatelný. Michael Jackson také investoval do ochrany sebe sama před riziky a nežádoucími vlivy okolí nemalé peníze, že…

Dle dostupných dat je zřejmé, že sednout si v Čechách na kolo a vyrazit na silnici je o řád rizikovější než vyrazit v létě na Svalbard se spacákem a knihou v podpaží. Pravověrný tundrosexuál v tom má jasno. Na druhou stranu – vybavit se pětikilovou předválečnou puškou a vyrazit cestou necestou do totálně neobydlených končin je bezesporu velmi efektivním způsobem zvyšování fyzické kondice.

Poblíž letiště (ve Svalbardu), tedy asi pět kilometrů od centra Longyearbyenu, se nachází jediný místní kemp. Není úplně zadarmo – počítejte zhruba dvojnásobek toho, co za podobné služby zaplatíte v pevninském Norsku, ale vzhledem k příletovým časům a blízkosti od letiště je ubytování zde tím prvním, co drtivá většina průměrně solventních českých turistů udělá. Kemp se skládá z jedné budovy se společenskou místností (kde je i vybavená kuchyň) sprchy a WC. Spí se venku ve vlastních stanech. Chcete-li se po Svalbardu pohybovat od příletu už jenom po svých a jak jen to jde zmizet z dosahu i té minimální civilizace, která zde je, můžete vystartovat přímo od kempu. Návštěvě Longyearbyenu se ale stejně nevyhnete, pokud tedy nechcete celý pobyt strávit o suché a studené stravě. Dokoupit zde plyn či benzin není problém, přímo v centru – spíš na návsi – je několik obchůdků s turistickým vybavením. Je zde také jeden obchoďák, kde seženete všechno od chleba po pušku a kvanta úchylných suvenýrů. Ceny jsou norské s mírnou arktickou přirážkou, tedy žádná láce. Na několika místech se dá půjčit již zmíněná puška. Ještě před pár lety nikoho nezajímalo, zda máte něco jako zbrojní pas – od roku 2008 však již v některých půjčovnách oprávnění požadovali. Také byste se měli nahlásit místnímu „vládci“, guvernéru (s nádherným norským označením „sysselmann“), místní obdobě toho, čemu se za Atlantikem říká šerif. Větší skupiny by od něj také měly mít povolení atd. Oficiálně to tak je a asi není vhodné nabádat čtenáře k porušování závazných byrokratických procedur. Autor tohoto příspěvku se musí přiznat, že tak nikdy neučinil a s výjimkou špatného svědomí nikdy nepocítil jediný důvod, proč by to měl příště dělat jinak.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Nutností je vypůjčit si pušku.

Nechcete-li být výjimkou za každou cenu a plahočit se sem lodí, pak se na Svalbard dostanete letecky ze severonorského Tromsö. Když člověk ví jak a kde hledat, nemusí být ani letenky ze střední Evropy nijak výjimečně nákladnou položkou. Přistanete pět kilometrů od správního střediska celého souostroví, Longyearbyenu. To vzniklo v roce 1906 na základech hornické osady založené těžařskou společností Arctic Coal Company; jméno získalo podle jejího vlastníka Johna Munroe Longyeara.

Nekrásnější hřebenová túra v Norsku – Besseggen