Trek kolem nejvyšší hory Sibiře, která se nachází na Altaji

Každá krása je něčím vykoupena. Nádhera velehorských štítů a panenské přírody v bývalém Sovětském svazu, svobodné putování se vším potřebným na zádech může být zaplaceno v krajním případě i tím nejdražším. Záleží na pojetí, zkušenostech, výbavě a trochu i na štěstí.

A tak jsme vyrazili na Altaj, do jeho nejvyšší části – Katuňského pohoří. Cestou z Prahy do Barnaulu, města na Obu a východiska na Altaj, jsme posunuli hodinky o šest hodin dozadu. Autobusem se pak dopravili přes noc do oblastního města Gornoaltajska.

Zde se již ocitáme v jiném světě. Blízkost mongolské a čínské hranice je poznat ve tvářích obyvatel. Altajce, původní obyvatele, potkáváme po celou dobu pobytu i v horách. Jsou drobnějších postav, snědí, s vystouplými lícními kostmi. Nejtypičtější rys a zároveň jejich největší pýcha jsou havraní modře se lesknoucí vlasy. V horách žijí i dnes velmi prostě, výdobytky civilizace se do odlehlých údolí Altaje dostávají pomalu. Poznáváme to osobně, když se rozhrkaní a otlučení po úmorné dvoudenní cestě autobusem, jedoucím vymletou prašnou cestou, dostáváme do vesničky Kučerla. Zde cesta končí a začínají Hory (s velkým H).

Ve vesničce přijímáme pozvání našeho známého z autobusu k prohlídce obydlí. Altajci žili donedávna v tzv. ajlech. Stojí i dnes na dvorku vedle dřevěného roubeného domku, slouží však jen jako letní kuchyň. Jedná se o kuželovitou dřevěnou stavbu, jakoby ledabyle poskládanou z kmenů i slabších tyčí proložených kůrou sibiřského modřínu. Ve vrcholku je otvor pro odvod kouře. Nahlédli jsme dovnitř nízkým vchodem a byl to pohled do pekla. Uprostřed nad otevřeným ohništěm visel velký okouřený kotel na vaření. Kolem ohně stálo na udusané zemi několik menších nádob. V ajlu se dříve bydlelo celoročně. Podobně jako v týpí severoamerických indiánů jistě ani v krutých sibiřských zimách nebylo uvnitř původních příbytků Altajců chladno.

Život v malých roubených domcích je ale pohodlnější. Přesto v nás zůstal velký otazník. Zjistili jsme totiž, že v jediné místnosti o rozměrech 3 x 5 metrů zde obvykle bydlí celá rodina, čítající i 10 členů!

Začal výstup do hor. Celé altajské pohoří měří na délku zhruba 1900 km, což je téměř tolik co Himálaj. Ruský Altaj, ve kterém leží i nejvyšší část – Katuňské pohoří, je jednou ze tří horských částí rozsáhlého Altaje. Zabírá plochu 261 700 km2 na území Ruska a Kazachstánu, zbývající dvě části hor leží v Mongolsku. Zvedá se prudce ze Západosibiřské roviny a vytváří tak mohutný vlnolam vzdušných proudů směřujících z moře do vnitrozemí. Časté srážky jsou zde tedy pravidlem, což můžeme potvrdit. V Katuňském pohoří je nejrozsáhlejší zalednění v Altaji – celkem 391 ledovců o celkové ploše 245 km2. Tající altajské ledovce jsou nejvýznamnější zdrojnicí mohutného Obu.

Za vesničkou Kučerla přecházíme pastviny a záhy nás pohltí tajga. Přirozené klimaxové společenstvo horského lesa se stromy všech věkových kategorií, mezi nimiž dominují mohutné modříny sibiřské, jedle a smrky východní, a s dobře vyvinutým keřovým patrem. Průstup takovým lesem je sice fantastický zážitek pro přírodovědce, zároveň však představuje velkou tělesnou námahu. Ba utrpení! Stezka je jen místy znatelná, kamenná suťoviska se střídají s polomy a vyhořelou tajgou, nohy se střídavě boří po kolena do mechu nebo po kotníky do bahna.

Brodění močálů je nahrazeno prudkými potoky. Za neutichajícího deště prodíráme neproniknutelnou džungli břízy trpasličí a keřovitých vrb. Jejich mokré listy zásobují již promočený oděv stále další a další nenáviděnou vlhkostí. Čvachtá nám v pohorách a je zima. Jako na Sibiři. Teď máme, co jsme chtěli. Bloudění, stopy medvěda a jelena marala, porosty voňavých kosatců, orchideje sklenobýlu bezlistého, spousty hub a znovu bloudění – to je tajga. Zcela si získala naše srdce, ale když jsme po čtyřech dnech stanuli na horní hranici lesa ve výšce asi 1850 metrů, měli jsme toho právě tak dost.

Chůze po alpínských loukách mezi kvetoucími orlíčky a oranžovými upolíny je balzámem. Užíváme si krásného dne v předtuše, že zítra již tak dobře nebude.

Splnilo se. Sotva jsme vystoupali na čelní morénu Kapčalského ledovce, zatáhlo se. Jsme naráz v mracích a nevidíme ani pět metrů. Nedá se pokračovat.

Na počasí jsme čekali tři dny ležíce ve stanech na ledu a kamení. Pak přelezli Kapčalské sedlo v hlavním hřebeni a pokračovali po jižní straně hor. Ta je dost jiná – méně lesů, více alpínských luk a teplejší a sušší klima. Máme den odpočinku a tak se honíme za překrásnými motýly jasoni a chytáme velké tesaříkovité brouky rodu Monochamus. Přímo u stanů zvědavě pozoruje náš tábor a ukazuje načechraný ocásek pruhovaná zemní veverka burunduk (Tamias sibiricus). Přírodovědné výzkumy pokračují. Nápadný, ale velmi plachý, je velký altajský svišť Marmota baibacina. Avšak nejvíce nás zaujala pišťucha Ochotona alpina, hlodavec velikosti morčete. Je nesmírně zvědavá. Téměř na každém našem tábořišti měly pišťuchy pod kameny své nory, z nichž podnikaly výzkumné cesty ke stanům. Stačilo skrýt se a pozorovat hbitá zvířata, jak nosí stébla trávy do svého příbytku. Při vystrašení vždy hlasitě varovně vypískla – odtud jejich české jméno.

V jedné z dolin jsme nalezli pozůstatky horské vesnice. Asi třicet roubených usedlostí, většinou již bez střechy nebo pobořených. Odhadujeme stáří na 40 – 50 let. Vesnice byla postavena v kouzelném místě nad vodopádem, obklopena loukami na hranici lesa a zasněženými štíty. Život v ní byl z dnešního pohledu jistě romantický, ale rozhodně ne jednoduchý.

Opět stoupáme. Nejvyšší hora Altaje a celé Sibiře – Bělucha (4 506 m) je jako na dlani. Výstižnější jméno dostat nemohla. V jasném slunečném dni září bělobou „jako čerstvě napadlý sníh“. Vlastně jsou to hory dvě. Spolu se Západní Běluchou, nižší o 50 metrů, tvoří výraznou dominantu centrální části Katuňského pohoří.

V následujících dnech přecházíme skalnatá a zaledněná sedla – Kok-Kolské, Turist, Družba. Pohybujeme se v nejvyšších partiích hor, téměř výlučně na ledovci. Sníh na ledovcích není ještě odtátý, a tak nejsou vidět často až desítky metrů hluboké trhliny v ledu. Že však pod sněhem jsou, pocítili někteří z nás na vlastní kůži. Sněhový most se pod hmotností lidského těla snadno proboří a pak se dotyčný seznámí s trhlinou osobně. Raději se navazujeme na lano.

Nocujeme poněkolikrát v krásném světě – ticho zasněžených bíločerných svahů ruší občas jen rachot lavin, dunění praskajících ledovců a padající séraky v ledopádu. Nejvýraznější vjemy: ticho, čistá modř nebe, ranní mrazivý vzduch řezající v plicích. Zdánlivě úplně obyčejné věci, ale zde ve své nejpřirozenější nepokažené podobě. Nevím, snad pro ně se trmácím světem.

Definitivně odepínáme z pohor mačky a cepín schováváme v batohu. Ledovce pro nás skončily, Altaj však ještě nikoliv. Nad Ak-kemským jezerem ve výšce asi 2300 metrů nad mořem nalézáme během dne odpočinku neobyčejné množství květin. Jejich přesné určení je pro nás mnohdy obtížné. Vědci na Altaji zaznamenali více než 1850 druhů vyšších rostlin, z toho asi 200 endemitů. Nejvíce nás zaujaly druhy, které se ve Střední Evropě běžně pěstují na zahrádkách. Nápadné byly například rudé pivoňky vystupující zde až nad hranici lesa, nebo okrasné bergénie srdcolisté zarůstající ve velkém množství hlavně vlhká stanoviště. Náš chudý jídelníček zpestřily divoká cibule (velikostí i chutí zcela srovnatelná s pěstovanou) a vynikající reveň rebarbora. Z galerie různobarevných skalniček nelze nejmenovat 7 druhů hořců, 2 druhy orlíčků, četné prvosenky, upolín oranžový, modré a žluté „obří“ violky, plesnivec, routevník, hvozdíky …

U Ak-kemského jezera stojí hydrometeorologická stanice a mezinárodní horolezecký tábor. Pravidelné zásobování zajišťuje vrtulník. Po víc jak třech týdnech je to naše první setkání s civilizací.

Opouštíme rozsáhlé močály a krásně vyvinutá tunderní společenstva u Ak-kemského jezera a opět prší. Scházíme dolů z hor úzkým údolím zarostlým tajgou. Cestou doplňujeme vitamíny velmi chutným divokým rybízem – červeným a černým, a pak už pro nás hory Altaje končí.

Kdyby vás tedy někdo zrazoval od cesty na Sibiř, neposlouchejte ho. Sibiř totiž stojí za to.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.). Plus výbava na ledovec mačky, cepín, kousek lana, helma.

Cestou z Prahy do Barnaulu, města na Obu a východiska na Altaj, jsme posunuli hodinky o šest hodin dozadu. Autobusem se pak dopravili přes noc do oblastního města Gornoaltajska. Dále pak autobusem do výchozí vesnice Kučerla.

Trek přes Altaj – doliny Karagem, Dželo, Atbaži a Taldura