Trek Kavkazem k jezeru Kajafar a výstupem na Pik Pijoněr

Ale nepředbíhejme. Poté co nás letitá maršrutka dovezla do rázovitého Archyzu (1500 m.n.m), rozhodli jsme se trochu v této vesnici porozhlédnout. Kromě toho, že lze v Archyzu nakoupit dostatečné zásoby jídla do hor, lze tam také v klidu posedět, popovídat si s místními a ochutnat horalské speciality. Na místním trhu si rovněž můžete od místních bábušek koupit téměř cokoli, včetně šišek nakládaných v medu.

Cesta do hor vede z Archyzu nejdříve po silnici podél řeky Bolšoj Zelenčuk k vojenské základně vzdálené asi tři kilometry. Za touto základnou začíná vojenský příhraniční prostor, kam je vstup oficiálně možný pouze s propustkou, a tu jsme chtěli získat právě tady. Podle všech informací a průvodců, které jsme měli k dispozici, se propustka vyřizuje na místě, nicméně realita je poněkud jiná. To co možná platilo před srpnem 2008, kdy proběhla válka s Gruzií, teď už bohužel neplatí. Propustku zde vydávají pouze místním občanům, nikoli tedy turistům. Pokoušeli jsme se ty vojáky různě přemlouvat, hrát na city a hádat se s nimi, nakonec i uplácet. Bohužel ani to nezabralo. Směs zklamání a zlosti z toho, že jsme se sem táhli takovou dálku, aby nás pak dál vojáci nepustili, v nás dosahovala nebezpečné koncentrace.

Později jsme zjistili od jejich velitele, že propustku lze získat pouze v Čerkesku, ale že vyřízení trvá tři měsíce. Ovšem smířit se s myšlenkou, že se vzdáme těch krásných kavkazských hor jsme se jen tak snadno nechtěli. Za každou cenu jsme chtěli do hor, takže jsme začali vymýšlet, jak se s tímto problémem vypořádat. Zjistili jsme, že vojenský prostor je pouze na jih od Archyzu, logicky se tak naše zraky začaly ohlížet na sever. Podle mapy to tam sice nevypadalo tak zajímavě jako náš původní trek do Teberdy, nicméně na výběr jsme moc neměli. Od jednoho z vojáků jsme se dozvěděli, že cesta na severo-západ je možná, přičemž vede do sedla položeného ve výšce asi 3000 metrů, za kterým se skrývá spolu s několika dalšími ledovcové jezero Kjafar. Nad nimi se pak tyčí několik pěkných vrcholů, přičemž nejvyšší z nich je Pik Pijoněr (cca. 3100 m.n.m).

Kavkazská pohostinnost

A tak jsme se vydali. Prošli jsme vesničkou ke svahu na který nám ukázal a dali se do stoupání. Úzká cesta vedla příkře, stoupali jsme pomalu, a kochali se přírodou. Cesta vede podél potoka, takže se nelze ztratit. Za dvě až tři hodiny stoupání, v místě kde končí lesní porost nás zastavili štěkající psi a jejich pán pastevec Ruslan, který vylezl ze svého plátěné obydlí. A už to začalo – Ruslan nám ukázal, co znamená opravdová kavkazská pohostinnost.

Pokud půjdete touto cestou, počítejte tak s půldenní rezervou, Ruslan vás totiž dál jen tak nepustí. Holkám pomohl s baťohy a pozval nás k sobě domu, kde nás pohostil vodkou a čajem z horských bylin. Když už jsme po nějakém čase měli k odchodu, z ničeho nic přinesl jednu ze svých 1666 ovcí, než jsme stačili cokoli říct, už jí podřízl a začal z ní připravovat šašlik. V tu chvíli nám bylo jasné, že se tahle družba trochu protáhne. Ostatně proč ne. Kromě Ruslana tam byl ještě jeho osmiletý syn, který nám mimo jiné ukázal jak se zachází s brokovnicí. Kavkaz je opravdu bláznivé místo. Nacpáni šašlikem a ztřískáni vodkou jsme postavili kousek od Ruslanova příbytku stany a usnuli jak zabití. Ráno jsme ještě dostali od Ruslana na kocovinu čaj a snídani a pokračovali vzhůru.

Výstup do sedla

Tady už cesta nevedla. Stoupali jsme pořád dál a dál do sedla, za kterým mělo být ono krásné jezero. Nebylo kde zabloudit. Stoupali jsme několik hodin nádhernou přírodou, všude kolem nás jenom rododendronové keře a v dálce pod námi bečící ovce. Po nějaké době se ale začalo kazit počasí. V momentě kdy jsme dosáhly sedla, už byla taková mlha, že nebylo vidět na metr. Stáli jsme tedy v sedle a nevěděli co je na jeho druhé straně. Chvíli jsme počkali a opravdu v jednu chvíli problesklo jezero před námi. Začínalo pršet a tak jsme neváhali a pomalu, téměř poslepu, protože nebylo vidět na krok daleko, kleasali dólu. Opět bez cesty, svah byl navíc hodně prudký. Občas jsme museli přejít kluzký sněhový jazyk. Po hodině klesání jsme byli konečně dole u jezera, ovšem viditelnost pořád byla špatná, a tak jsme jen v rychlosti postavili stan a rychle se schovali a usnuli.

Výstup na Pik Pijoněr

Probuzení ráno bylo ale jak z pohádky. Na vodní hladině jezera se odrážely okolní hory a na jeho březích zářily tisíce modrých kvítků. Na obloze nebyl ani mráček a my se kochali tím pocitem, že jsme obklopeni uprostřed hor úplně sami. Jen my a hory.

Původní možnost, že to celé bude jen dvoudenní trek, jsme rychle zamítli. To, kde jsme se nacházeli, byl ráj na zemi a my se ho nechtěli jen tak vzdát. Stany s baťohy jsme nechali postavené u jezera a vydali se na celodenní tůru. Stoupali jsme (opět bez sebemenšího náznaku cesty) na Pik Pijoněr, který se tyčil od jezera směrem přímo na východ. Výstup až na několik suťových polí nebyl obtížný, orientace také ne. Občas se musel přejít sněhový jazyk, ale jinak byla cesta naprosto bez problému. Na hoře byli opět krásné výhledy. A nejkrásnější na nich bylo to, že ať jsme se podívali kamkoliv kolem sebe, nikde jsme neviděli sebemenší stopu lidského zásahu do přírody.

Další den, se nám opět nechtělo do civilizace, a tak jsme se rozhodli, že ještě jeden den strávíme touláním se po tomto kraji. Tentokrát jsme všem neměli žádný bod, kterého jsme chtěli dosáhnout, prostě jsme se jen vydali od jezera směrem na západ. Šli jsme podél potůčku, který vyvěral z dalšího jezera, položeného o něco výš, směrem na západ. Na mapě bylo znázorněno jezer několik, ovšem mapa v podstatě vůbec neseděla, nebyli jsme schopný určit, které jezero je vlastně jaké. Tady byla cesta obtížnější, často jsme museli trvaverzovat přes sněžné jazyky. Dorazili jsme až do sedla, ze kterého už nešlo dále pokračovat. Nechtěli jsme se ale vracet stejnou cestou ke stanům a tak jsme zvolili cestu po hřebenech, která byla místy trochu nebezpečná, neboť jsme neměli žádné jištění a skály zde byly poměrně strmé. Postupovali jsme pomalu, až jsme se opravdu po několika hodinách dostali do onoho sedla, jako před dvěma dny. A ke stanu nám zbývalo už jen poslední, nám už důvěrně známé, klesání. Tentokrát se už klesalo lépe, přece jen věděli jsme, co nás čeká.

Další den, se už pomalu počasí horšilo, tak jsme se rozhodli vrátit se zpátky do Archyzu. Ovšem nechtěli jsme tou stejnou cestou, a proto se rozhodli jít oklikou – od jezera směrem na severovýchod, kolem Pik Pionýra, podél potoka, který odtékal z jezer. Klesali jsme dolů, vedle se potok místy měnil na vodopád a ráz krajiny se měnil. Začalo pršet a cesta se také zhoršovala. Prodírali jsme se hustým houštím a snažili se neztratit potůček, z kterého už byla spíše divoká říčka. Kompas nám nefungoval, a na mapu se také příliš spoléhat nedalo. Když ale potok stékal až příliš do údolí, rozhodli jsme se cestu střihnout nahoru, napříč svahem. Orientační smysl nám říkal, že by jsme se měli dostat na hřeben, ze kterého bude už určitě vidět Archyz. Za každým hřebenem, na který jsme se dostali, byl ale vidět další adalšía Archyz nikde. Rozhodli jsme se přenocovat, že ráno bude moudřejší. Nebylo. Pršelo ještě více, ale jelikož nám už pomalu začalo docházet jídlo, neměli jsme na výběr než stoupat dál. Stoupali jsme celý den, až jsme se opravdu dostali na oné sedlo, ze kterého byl Archyz vidět. Měli jsme dvě možnosti, buď jít přímo dolu, nebo traverzovat a dostat se opět k Ruslanovi. Rozhodli jsme traverzovat, bylo to ovšem delší než jsme čekali a cesta vedla skrz hustou vegetaci. Když nás ale Ruslan viděl, byl očividně rád a uvařil nám. Ale šašlík to nebyl. Byla to polévka z ovčího mozku. Když člověk překoná počáteční odpor, a dostatěčně zapíjí vodkou, tak je to docela zajímavý gurmánský zážitek. Po srdečném rozloučení jsme pakpokračovali dále do Archyzu, po luxusu, kterému se říká cesta.

Celkově náš trek trval necelých sedm dní. Vody je všude dostatek, člověk tedy nemusí stoupat s velkou zásobou. Nakonec jsme ani trochu nelitovali, že nás vojáci na předem plánovanou a turisty vyhledávanou cestu nepustili. Nedosáhli jsme výškového rekordu, nešli přes ledovec, ani neušli mnoho kilometrů. Byly jsme v ráji, na kterém bylo nejkrásnější, že tam nebyl sebemenší náznak civilizace. Klidně se Vám může stát, že půjdete týden a nepotkáte živáčka. Maximálně pastavce, který vás pohostí šašlíkem a vodkou. A to vlastně taky není vůbec špatné.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Do Archyzu se dostanete pohodlně mašrutkou z některého z okolních měst např. Pjatigorsku, kam jezdí vlak.

Trek Uralem s výstupem na vrchol Pajer