Trek Karafiátovými horami na hranicích Černé hory a Albánie

Ale jen tak rychle se vzdát nechci. Po chvíli jednání přichází vyštafírovaný „komandýr“ a hovor dostává nový rozměr. „Povolení vydává cizinecká policie v městečku Plav“, zní první pozitivnější informace. To je však daleko a tak pokračuji ve vyjednávání. „Dejte mi všechny pasy, běžte si lehnout támhle pod stromy a zkusíme to vyřídit telefonicky“ zní poslední verdikt po chvíli přesvědčování. Asi po dvou hodinách přichází zcela jiný důstojník. Již z dáli se usmívá, v jedné ruce třímá naše pasy a druhá natažená ruka spěje k setkání. Pevný vojenský stisk, přímý pohled a otázka pronesená v dokonale češtině „Jak se máš“ mi na okamžik vyráží dech. Ale skutečně jen na zlomek vteřiny. „Já dobře, a ty?“ odpovídám a zcela odbourávám rozpaky.

Povolení vstupu do nejkrásnější části pohoří Prokletije na černohorsko-albánské hranici máme v kapse. Snad také zásluhou vřelého vztahu velitele místní posádky k té malé zemičce uprostřed Evropy. Třešničkou na dortu je však zpřístupnění turistické chaty (majetek PD Radnički), ležící v blízkosti vojenské stanice. Klíče od stavení vlastní jistý Radonja Šekularec, bydlící v domku u nové mešity v Gusinje. Po ujištění, že jsme „dobri“ a že se v chatě budeme chovat slušně mi s důvěrou propůjčuje klíče od masivního a dobře vybaveného stavení, které se nám stává na několik dní útulným domovem. S něčím podobným se již někde jinde asi jen sotva setkáme.

Karafiátové hory

Na počátku touhy vydat se do jedněch z nejtajemnějších hor v Evropě byla asi četba ohmataných knížek Karla Maye „V roklinách balkánských“ a „V zemi Škipetarů“ s neohroženým supermanem Kara ben Nemsím v hlavní roli. Onou „Škipetarií“ (Skqipërise) je myšlena dnešní Albánie a s označením „škipetar“ se dodnes setkáme v běžné mluvě místních obyvatel. Prokletije jsem poprvé navštívil již před více jak dvaceti lety. Už tehdy, v dobách bývalé Jugoslávie, to nebylo snadné a díky blízké a izolované Albánii také trochu divoké a nebezpečné. Nicméně přežili jsme a odvezli si vzpomínku na přenádherné hory a skvělé lidi, kteří se s námi dělili i o to málo, co sami měli. Mnoho se zde nezměnilo.

Výrazně orientální městečko Gusinje na úpatí hor se sice chlubí novou stavbu mešity s raketami minaretů, mumraje na tržištích, v malých obchůdcích a začouzených hospodách s výlučně mužskou populací se však tok času nedotkl. Stále zde na sloupech visí oznámení vyvedené ornamentálními klikyháky a lidé doposud neodložili široké „klobásovité“ kalhoty.Uzounká chatrná asfaltka míří přes pole a malou ves do snad nejkouzelnější části hor – masívu Karanfil neboli Karafiátových hor. Funkci vstupní brány plní údolí Grbaja. Vzhledem k celkové obrovské rozloze Prokletých hor má tato oblast pouze zanedbatelný význam, ovšem co se týče přírodních krás se jedná asi o nejúchvatnější enklávu černohorské části pohoří. Skalní amfiteátr hřebene Karanfil, obklopující zářivě zelený koberec luk doliny Grbaja, patří k vrcholným dílům přírody.

Při pohledu do rozervaného nitra nesmírných a strmých vápencových stěn nezbývá než souhlasit s významným srbským geografem Jovanem Cvijičem, který o tomto koutu napsal: „Člověka ochromí úžas i strach, patříc na surové a divoké stěny Karanfilu“. Na slunci jiskřící štíty a věže připomínají vrcholné pasáže Alp, s kterými mají Prokletije ostatně mnoho dalších společných rysů. Jedním z nejmarkantnějších jsou výrazné pozůstatky ledovcové činnosti, která patřila v této části hor k nejmohutnějším na Balkánském poloostrově. Prvotní pozornost přitahuje hrot vrcholu Očnjak (2185 m), který se stal symbolem doliny Grbaja a je nepřehlédnutelnou dominantou celého masívu Karanfil. Název ostré skalnaté pyramidy má označovat zub špičák, naopak albánská název Maja Njerikrit znamená v překladu „zmrzlý člověk“ a je vázán na legendu o lovci kamzíků, který zde na čekané podlehl mrazivé noci. Jeho hladké stěny se staly v minulosti lákavou lezeckou výzvou, ale vrchol byl touto formou zdolán až v r. 1957 bělehradskými horolezci.

Celá oblast doliny Grbaja byla v posledních letech nově vyznačena (v r. 2003) a tak za pomocí hned několika stezek můžeme vystoupit jednak na nejvyšší vrchol celé skupiny Kremeni vrh (2490 m, albánsky Maja Gurt ë Zjarmit, udávaná výška vrcholu se různí), sousední vrchol Severni vrh 2460 m, také Maja Bals) a na rozhledové výšiny Volušnica (1795 m) a Karaula (1915 m). Největším lákadlem je bezesporu nejvyšší vrchol masívu Karanfil. Výstup však není snadný, a zvláště na počátku léta je cesta zavalena množstvím sněhu. Vzhůru vedou prakticky dvě varianty – delší, ale mnohem zajímavější trasa přes obrovské skalní okno Šuplja vrata (poměrně nebezpečný přechod po ocelovém laně) nebo přímý výstup kotlinou Krošnja (obě cesty se scházejí zhruba v polovině výstupu). Výstup pod drtivou sílou balkánského slunce, přes balvany a tekoucí štěrky, napříč umrzlými sněhovými jazyky je vyčerpávající, ale omamně krásný.

Dokonalou samotu a ticho hor přeruší jen cinkot kamení, uvolněnými „divokozami“ – kamzíky, kteří se s jistotou prohánějí na strmých srázech. Jakmile dosáhne stezka ostří hřebene Karanfil, otevře se opojný pohled do nitra zelených a bílých chrámů albánských Prokletí, kterým vévodí nejvyšší vrchol pohoří Maja Jezerce (2695 m) ve tvaru vybroušeného diamantu s vertikálními skalnatými policemi vyplněnými sněhem. Náročný horský chodník stoupá po hraně hřebene nad úžasnou smaragdovou hloubkou doliny Ropojana, pohledu na jih dominují dva hroty masívu Radohines. Úchvatné místo, jakých v Evropě není mnoho.

Mapy a průvodce

Pro pohoří Prokletije neexistuje v současnosti žádná pořádná mapa. Mapa vydána v r. 1966 PD Plav je již dávno dokonale rozprodána. Turisté tak mohou čerpat pouze ze starých ruských! vojenských map (poslední vydání z r. 1977), které jsou ke stáhnutí na www.mapy.mk.cvut.cz. V r. 2002 vyšel v nákladu pouhých 1000 ks skvělý turistický průvodce Crnogorske planine (Hory Černé Hory), podávající vyčerpávající informace o všech pohořích na území státu. Jedinou nevýhodou této publikace je fakt, že je psána v azbuce (cyrilici). V češtině jsou na trhu publikace – Hory Balkánu (Mirago Ostrava, 2003) a Bosna a Hercegovina – Černá Hora (SKY, Ostrava 2004

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

lakem rychlíkem Pannonia přes Budapest do Bělehradu a odtud po jedné z nejúžasnějších železnic na světě do černohorského Baru (do Gusinje se dostaneme z Podgorice autobusem – 4 spoje denně). Vlastním autem (busem) přes Bosnu (Sarajevo) na Nikšič a Podgorici. Odtud po hlavní silnici do Ivangradu a přes Plav (povolení) do Gusinje. Jinou, dobrodružnější a zajímavější variantou je přesun po horské silnici z pohoří Durmitor přes Žabljak a sedlo Trešnjevik (velmi chatrná silnice s ještě chatrnějším dopravním spojením).

Výstup na Zubački kabao v Orjenských horách