Trek k Dračímu jezeru v pohoří Pindos v Řecku

Začínáme ve vsi plné kamenných domů, která nese jméno Papingo. Občas též Megalo Papigo na odlišení od vedlejšího Micro Papigo, přes nějž jdeme vstříc kopcům. V „malém“ Papigu se loučíme se silnicí a po stezce vyrážíme směrem k sedlu, kde stojí chata Astraka pod stejnojmenným vrcholem (2436 m). Ze vsi k chatě je to celých 1000 výškových metrů a dle rozcestníků nás čekají zhruba 3 hodiny chůze.

Cesta stoupá lesem a po horských loukách, potkáváme několik zdrojů chladivé pitné vody. Cestou potkáváme skupinu nadšených německých botaniků svírajících výtisky knihy Flowers of Greece. A o zábavu mají postaráno. Barevné kvítky svítící z trávy byly snad všude okolo, blíže k chatě si hledali cestu na slunce ještě skrz tající sníh.

Stezka se poněkud dále napřimovala a již vedla přímo k chatě Astraka. Tu jsme nalezli počátkem května ještě zavřenou, zásobují ji na koních a řečtí koně mají prý problém s chůzí po sněhu.

Odlehlá údolí

Za chatou měl být dle mapy kotel a v něm vysychající jezero Xeroloutsa. Když jsem se v horkém odpoledni vyplazil k chatě, mé zklamání, že si tam nemohu dát jedno chlazené mi rázem vynahradil božský výhled do údolí přede mnou. Xeroloutsa nebyla malá louže, jak jsem očekával, ale rozlehlá hladina, ještě z části pokrytá ledem. Napravo, vedle čnícího útesu vrcholu Astraka, bylo sedlo, kudy pokračovala dál turistická cesta O3, po níž jsme přišli. Sedlo bylo z větší části pod sněhem.

Nás zajímala cesta dolů k jezeru, následně na protější hřeben k Dračímu jezeru (Drakolimni), které se nachází ve 2000 metrech nečekaně přímo v sedle a na hraně několikasetmetrového srázu.

Při cestě do kotle jsme museli překonat jedno krátké, ale strmé sněhové pole, kde naštěstí kdosi před námi lopatou vykopal stupy. Zelené louky kolem jezera byly zcela porostlé modrofialovými (myslím) ocúny. Před stoupáním jsme odložili batohy a k jezeru vyrazili nalehko.

Jezero je v sedle, ze dvou stran mezi vysokými kopci, z jedné strany je k němu pozvolný přístup, naproti je ale ostrá hrana a kolmá stěna několik set metrů, která pokračuje strmým žlabem až na dno údolí k řece Aoös. Přesně k té potřebujeme sejít, ale tudy cesta nevede.

Vracíme se k batohům a vyrážíme podél potoka, který vytéká z jezera Xeroloutsa a je živen především tajícím sněhem. Stezka je výrazná a dobře značená, proto nás neodrazuje ani když se potok stává spíše soustavou vodopádů a míří do úzké rokle. Tamtudy přece jít nemůžeme…

Strmou soutěskou

Brzy nám je jasné, že jinudy cesta vést nemůže. V prudkých serpentinách klesáme k řece do míst, kde je nejužší místo mezi skalami, tam máme dle mapy řeku přejít. Jenže dle téže mapy je v onom místě již řeka značená jako vysychající, což ale zjevně není náš případ. Modlíme se, aby šlo po kamenech bezpečně přejít a nakonec nacházíme místo, kde po vhození několika balvanů lze přeskákat téměř suchou nohou, ačkoli některé kroky nejsou úplně jisté a jeden několika set kilový kámen po mém došlapu ujíždí a mizí v proudu. Naštěstí beze mě.

Traverzujeme pod skalou a už chápeme, co znamenaly v mapě ty sbíhající se vrstevnice. Přesto nás čeká ještě další nepříjemné místo. Strmý sněhový splaz pokračuje kamsi hluboko pod nás. Výborná skluzavka a mít sebou cepín, vyloženě si ji užiji. Takto mě čekal přechod sněhového pole bokem a vyšlapávání stop, aby následně bezpečně přešla i přítelkyně. Co dva kroky si rozehřívám ruce a lituji, že mě nenapadlo vzít si krátké klacky na zapíchnutí a opření.

Další kus cesty byl zavalen v kamenném poli. Vzhledem k postupujícímu času jak na zavolanou se na krátkém travnatém úseku hřebínku našla malá plošina, kde jsme mohli strávit noc. Tedy hned poté, co jsme si postavili pod nohama kamennou zídku, abychom se neprobudili o několik set metrů níže.

O ranní budíček se postaralo sluníčko, které vyšlo v údolí nad řekou Aoös. Vstali jsme a pokračovali po cestě dále. Ta nejdříve traverzovala dále pravým svahem, tedy jsme se dostávali v podstatě pod zmíněný sráz u jezera Drakolimni. V jednom ze záhybů cesty nás čekalo další velké sněhové pole, které bylo navíc po ránu znatelně tužší než večer. Přesto jsme již zkušeně a bezpečně přešli a o pár set metrů dál následovali stezku, který v prudkých serpentinách klesala lesem do údolí. Během hodiny jsme postřehli hned několik vegetačních pásů než jsme vyšli u kláštera Stomio na vysokém výběžku nad údolím řeky Aoös. Od kláštera již měla vést sjízdná cesta, ta je ovšem sjízdná jen za nižšího stavu vody. Po zimě tedy byla místy zavalená, protože brod divoké řeky Aoös byl pro auta zatím nereálný. Pěší stezka naštěstí vede trochu výše a tak jsme do raftaři a kajakáři vyhledávaného toku naštěstí vstupovat nemuseli.

O pár kilometrů dále se divoká řeka zklidnila, na kraji města Konitsa se přes ní klenul starobylý most a naše putování bylo u konce.

Bezpodmínečně nutné je zajít alespoň na klasický gyros do pity. Ani nepřekvapí, že klasické fastfoodové jídlo z českých ulic umějí Řekové mnohem lépe, takže příště vám již česká úprava přijde málo. I další místní speciality stojí za ochutnání.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Letadlem do Atén, Soluně nebo na některé z regionálních letišť. Následně do Ioánniny, kam je ze všech větších řeckých měst dobré autobusové spojení, většinou několikrát denně, z Atén i Soluně každé 2-3 hodiny. Trochu nepříjemně vysoká je cena pozemní dopravy v Řecku, z 250 km vzdálené Soluně jede autobus přes 3 hodiny za 30 Euro, z Atén ještě dráž.
Z Ioánniny nejlépe autobusem směr Konitsa (několikrát denně) a vystoupit po cca hodině u odbočky na Papigo. Dál buď taxi nebo autostop, který zde je velmi použitelným způsobem dopravy.

Cestu je vhodné spojit například s návštěvou kaňonu Vikos, nebo s výstupem na některý z vrcholů nad chatou Astraka (astrakarefuge.com), které ale počátkem května byly ještě pod sněhem. A pokud se v oblasti ocitnete v zimě, zajímavou variantou může být třeba jedno z nejlepších řeckých lyžařských středisek – Vasilitsa (vasilitsa.com). Sněhu bývá dost a celou zimu. V době naší návštěvy byla sezóna ukončena až v půli dubna kvůli nízkému zájmu lyžařů, sněhu bylo stále dostatek. V dubnu a květnu je v řekách všech obtížností dostatek vody a jsou častým cílem kajakářů a raftařů.