Trek k bílé perle Alp – Mont Blanc

Hurá do hor!

S prvními ranními paprsky se pomalu šineme serpentinami do sedla Forclaz (1570 mnm). Náš Citroen už má nejlepší léta za sebou, takže funí jako lokomotiva a všichni nás předjíždějí ale co, alespoň se můžeme rozhlížet do kraje a výhledy jsou to vskutku impozantní. Široké ploché údolí v okolí Martigny je poseté domečky a jabloňovými sady, nad ním se prudce zdvihají z obou stran příkré svahy, zprvu osazené vinicemi a nahoře pokryté ledovci, prostě paráda. Za dobré viditelnosti odtud spatříte i nepříliš vzdálené čtyřtisícovky.To vše doprovází naprosto vymetená obloha a teploty ke třiceti stupňům. Jen ten opar kdyby šel na procházku…

Na sedle necháváme našeho plechového oře vydechnout a obhlížíme okolí. Vedou odtud první trasy k ledovcům, které doslova visí jen pár set metrů nad našimi hlavami a příjemně ochlazují vzduch. Je pořád ještě skoro ráno, nebo chcete li brzké dopoledne, a tak máme spoustu času na návštěvu asi nejvyhlášenějšího horského střediska ve Francii, kterým je samozřejmě Chamonix.

V Chamonix si nikdy neužijete klid

Nejsem tu poprvé, proto bohužel vím, co mě čeká a nemine. Ano, jsou to opět procesí turistů korzujících po městečku za všemožným účelem. Jedni prolézají stovky místních obchodů, jiní si jen užívají výhledů na okolní ledovce plazící se zpod Mont Blancu a okolních velikánů a jiní se rovnou nechají vyvézt kabinovou lanovkou na Aguille du Midi do výšky 3840 metrů, dostávají se tak z horkého léta během pár minut do území věčného sněhu a ledu. Atrakcí je tu zkrátka nespočet, čili pokud máte patřičný obnos v peněžence, můžete si tu objednat od tandemového létání, přes ledovcovou túru a rafting až po vyhlídkové lety….

Jediné, co mě tu opravdu zajímá je místní horolezecké muzeum a sousední informační centrum, kde zjišťujeme výhled předpovědi počasí. A to je opravdu dobře objednané! Tedy až na teploty atakující třicetistupňovou hranici. Ale to nám vrásky na čele nedělá, budeme se následující dny pohybovat nad 2500 metrů nad mořem, kde bude snad příjemněji. Jediné co mě není zrovna po chuti, jsou předpovídané odpolední a noční bouřky z tepla, ale na druhou stranu, kdyby zapršelo, ztratil by se i opar a po ničem jiném v podstatě netoužím, no uvidíme, jak se to vyvine. Takže shrnuto a podtrženo, slušné vyhlídky.

Nadešel čas pomalu ale jistě opustit zdejší blázinec a znovu vyjíždíme do sedla nad Chamonix poblíž francouzsko-švýcarských hranic, odkud vede turistická cesta k chatě Lac Blanc a též přilehlému stejnojmennému jezeru. To je naším hlavním cílem.

Nastává akce kulový blesk

Téměř veškeré věci, povalující se různě po autě cpeme pod tlakem do batohů, a tak spolu s jídlem na tři dny, stativem, foťákem a jinými ptákovinami má rázem můj drobeček přes 25 kilogramů. No je na co se těšit, délku výstupu jsem si raději předem přesně nezjišťoval, někdy je lepší nevědět a to se taky následně potvrzuje ale o tom potom.

Vaření ve škarpě za autem se opět neobejde bez udivených pohledů většiny místních „turistů“, kteří se s naškrobenými límečky prochází po parkovišti a obdivují tak krásu zdejších hor. No povím vám, zrovna tak podivně jak se dívají oni na nás, koukáme mi na ně. Holt každý má to svoje. Na druhou stranu je vlastně dobře, že většina zůstává tady dole, už se těším do kopců, až budeme opět sami mimo civilizaci.

Hurá do hory!

Výšlap začíná tedy i na můj vkus dosti zostra, copak musíme vystoupat vše hned na začátku? Síly tak velmi rychle ubývají, voda dochází a batoh nepříjemně těžkne. Příště budu muset před cestou do hor asi místo proseděných dní u úpravy fotek raději pořádně potrénovat.

Místní Frantíci nás s udivenými pohledy vzorně zdraví a někteří si můžou hlavy ukroutit při pohledu na čecháčka, který s vypětím všech sil poskakuje po kamenech s batohem pomalu větším, než je on sám. A to nejsem úplný prcek! Pochopitelně v těch chvílích nemůžu připustit ve svém výrazu únavu a šlapu jako o závod. Připadám si však jako mravenec, který vleče na zádech těžkou kládu.

Po dvou hodinách, kdy už si opravdu začínám myslet, že mě batoh zarazí do země, i můj úsměv značně povadnul a mezi zuby vždy jen procedím obligátní bonjour. Tady se nikdo s krosnou netahá, každý si nese v malinkém baťůžku maximálně vodu a větrovku, proto opět působíme, jako bychom spadli z Marsu, prostě klasika.

Jezero Lac Blanc

Za necelé tři hodinky stojíme konečně na břehu vytouženého a během cesty také několikrát proklínaného jezera, od kterého bych v následujících dnech rád fotografoval východy a západy slunce. Rázem jsou útrapy s výstupem sem nahoru zapomenuty. No dnes to však moc na fotografování nevypadá, vrcholek Mont Blancu se nám od našeho příjezdu do oblasti ještě v celé své kráse neukázal a mraky zakrývají i ostatní vršky okolních kopců.

Alespoň že během chvíle nacházíme vskutku luxusní místečko pro stan hned nad jezerem. Máme odtud výborný výhled na celý protější masiv a jsme i stranou od turistické cesty, takže nebudeme nikomu vadit a naopak nikdo nebude rušit nás. A co víc, pár metrů od stanu je malé jezírko, takže koupelna je v podstatě za rohem. Ihned toho využívám, přeci jen potok je odsud dál a teplota z tajícího ledovce nebude k nějaké velké očistě vybízet. Namísto toho je naše jezírko, vyhřáté sluncem, jako horká lázeň, lépe jsme si to ani nemohli zařídit.

Západ slunce se díky již zmíněné oblačnosti a oparu příliš nekonal, takže snad dny příští nabídnou lepší podmínky. Přeci jen mě to nedá a zkouším za šera alespoň delšími expozicemi zachytit pohyb mraků po obloze, ale s výsledkem rozhodně spokojený nejsem a tak se pomalu začínáme ukládat ke spánku.

Zvaní/nezvaní hosté

Ještě předtím máme ale neohlášenou, zato velice příjemnou návštěvu. V první okamžik zaměňuji rodinku pasoucích se Kozorožců alpských za Kamzíky a to proto, že je znám pouze z fotografií s téměř metrovými rohy, kdežto tito jsou zřejmě jen nějací dorostenci. Dokreslují parádní atmosféru, vůbec si nás nevšímají a klidně spásají trávu jen pár metrů od našeho stanu. Tak tedy dobrou.

Ze spánku nás kolem půlnoci budí poměrně prudký déšť, který neustává a pravidelně bubnuje do stanu. Ono by se při něm krásně spalo, ale byl tu jeden malý háček. Při hledání rovného místa pro náš skromný příbytek jsme jej postavili na rovince vytvořené vyschlým rašeliništěm. Holt na horách se rovná plocha hledá obtížně. Takže jen čekám, kdy se ze stanu stane plovoucí postel. Nevydrží mě to však dlouho, únava je silnější.

Několikrát se potom ještě v průběhu noci a rána budím a za stálého bubnování deště kontroluju, jestli už nezatéká a světe div se, stále jsme v suchu, to jsou tedy věci! Ven raději nevykukuju, aby mě mírný optimismus nad tím, že by sucho mohlo vydržet, rychle nepřešel.

Předpověď mluvila o přeháňce, ze které se nakonec vyklubal desetihodinový slejvák, který nás ze stanu pouští až před obědem. Řádně se ochladilo, a jestli jsem si včera ztěžoval na špatnou viditelnost, dnes jsme utopeni v mlze úplně a nevidíme si ani na špičku nosu. To je tedy vážně paráda.

Velikáni se konečně ukazují

A co dál? Samozřejmě lépe to myslí s plným žaludkem, a tak následuje cinkání ešusů a konzumace všeho možného až do té doby, než se nás počasí zželí a mlha začíná pomalu ustupovat. Nejprve jen tak pomaličku tu a tam otevře výhled na skály nad námi, po hodince už je ze mě zase hrdina a hlásím, že to bylo takto stejně objednané! No už bylo na čase. Poprvé se nám v průrvě mezi mraky ukazuje, mohutnými ledovci pokrytý, Dome du Goutera hned vedle samotný král Mont Blanc. Vypadají takto opravdu majestátně. Jen škoda že je poledne, mít takovou fotku při vycházejícím slunci, to by bylo jiné kafe!

Po další hodince už máme před očima opět luxusní podívanou. Dole v údolí nad Chamonix se převaluje nízká oblačnost, nad kterou se v několika patrech líně převalují další cáry mraků, zpod kterých tu a tam vykoukne nějaký ten ledovec nebo ostrý štít. Co bych to byl za fotografa, kdybych opět nezačal básnit o tom, jaké by to bylo úchvatné, kdyby byly podobné podmínky při západu slunce. No jak se dalo čekat, s kladnou odezvou se to příliš nepotkává a tak líně balím stan a chystáme se na dnešní procházku.

Hurá na túru

Stan, spacáky a všechny nepotřebné krámy ukrýváme mezi skály opodál a jen tak na lehko vyrážíme na túru. Jsem jako znovuzrozený, na zádech jen pár kousků oblečení a nezbytnou svačinu, to je panečku jiná písnička než předchozí den. Koukáme samozřejmě, co mají dobrého na chatě Lac Blanc, kde to voní minimálně jako v pětihvězdičkové restauraci (nikdy jsem v takové nebyl, ale takto nějak si to představuju), no vybrali bychom si hned, přeci jen těstoviny na tři způsoby stále dokola nejsou to pravé ořechové, jen ty ceny nejsou úplně dle našich představ, nebo takto, byly by, kdyby ovšem na konci nebyla značka eura. A tak to vypadá opět na vlastní proviant.

Mraky se stále tak různě honí po okolních kopcích a hrozí deštěm, ti počasáři by potřebovali dostat za uši, dnes mělo být podle prognóz vymeteno. Na druhou stranu je třeba hledat na tom pozitiva a já v tom jedno velké vidím! Nesmažím se na slunci a to je velikánské plus.

Pomalu se v průběhu odpoledne začínají v plné své kráse ukazovat vrcholky okolních zaledněných čtyřtisícovek, především legendární stěny Grandes Jorasses a hory Aig. Verte, která jako by doslova plula v mracích. Pokud jezdíte například do nám blízkých Rakouských Alp, tady budete jako na jiné planetě, nedá se to příliš srovnávat. Nakonec se opět poodhaluje i sám Mont Blanc, jehož ledovcová čepice ční vysoko nad ostatními štíty. Neuvěřitelný výhled umocňuje hluboké údolí pod námi, díky jemuž jsou zmíněné vrcholy opravdu impozantní.

Oblaka se pomalu ale jistě začínají tlačit dolu do údolí, přičemž se už pomalu tetelím blahem při pomyšlení, že do západu slunce už není až tak daleko a podmínky by mohly vydržet. K tomu všemu se přidává po dešti doslova křišťálově čistý vzduch. O tom jsem nesnil snad ani v těch nejdivočejších snech.

Během návratu nám ještě cestu zpestřuje naháč, koupající se v jezeru Lac Blanc, no koupel ve čtyřstupňové vodě bych si teda nechal ujít, mráz mě jen při tom pomyšlení běhá po zádech. Pozdní oběd chutná, no spíše brzká večeře, po výšlapu opět znamenitě. Kdepak těstoviny, dáváme si poslední nášup párků s kaší, to je dobrota… Vaříme si tu skoro jako Babica! Nejdříve uvařit párečky a v rámci šetření s plynem hned šup pěkně s kaší do stejné vody, která je od uzeniny náramně vyvoněná. Už jen nějaká ta zeleninka mě k tomu chybí.

Jak se okolí pomaličku vylidňuje, začínají se nám kolem stanu opět pást Kozorožci i s mladými, kteří při skotačení po přilehlých skalách doslova a do písmene popírají fyzikální zákony. To už si myslíte, že se musí už už zřítit do hlubin a ta malá koza se z krkolomné pozice vždy hravě dostane a dál si to vesele skotačí. Škoda že sebou nevláčím delší objektiv, ale jen dvoustovku. Ta je dobrá tak na slona, ale ne na Kozorožce. Taková pevná čtyřstovka, jo to by byla jiná písnička. Ale to bych k ní musel mít taky ještě šerpu…

Slunce pomalu ale jistě klesá k obzoru a i když je světlo ještě dosti ničemné, stíny už se protahují a mě to prostě nedá, popadnu stativ a jdu na obhlídku terénu. Z jezera jako by vystupující nejvyšší vrcholy Alp v kombinaci s oblačností pod nimi prostě zvěčnit musím. Jen škoda, že pofukuje a vše se krásně nezrcadlí na hladině. Ale já vím, nemůžu mít přeci všechno.

Moment s velkým „M“

Abych neměl všechny snímky kompozičně stejné, jdu dál od jezera po hřebínku, kde se mně rázem otevírá úžasný pohled do údolí pode mnou. Výškový rozdíl 1500 metrů dělá opravdu divy a protější vrcholy, které jsou ještě o nějakých 2000 metrů vyšší, než mé stanoviště, odtud vypadají báječně. A co víc, v údolí se s ustupujícím slunce velice rychle vytváří další nízká oblačnost, která atmosféru na fotografiích ještě více umocňuje.

Co vám budu povídat, dostávám se okamžitě do transu a snažím se zachytit vše, co jenom jde. Slunce se po obloze celý den courá až nesnesitelně pomalu, zato nyní při západu klesá neuvěřitelně rychle a to správné světlo trvá jen několik minut. Ozařuje poslední špičky a já nevím co dříve, jestli fotit jenom majestátné vrcholy pokryté věčným sněhem a ledem, nebo panoramata celého údolí zalitého chuchvalci mraků, které působí až neskutečně.

Aby toho nebylo málo, ve stejnou dobu se ukazuje jen pár metrů ode mě stádo Kozorohů s obrovskými rohy, přesně takovými, jak jsem je do té doby viděl jen v televizi… a co teď, myšlenky se v hlavě tlučou jedna s druhou. Fotit krajinu za podmínek, které jsem si tak moc přál, přehodit objektivy a fotit z pěti metrů majestátně vyhlížející Kozorohy a nebo se na to všechno bláznění vykašlat, prostě si jen sednout do trávy a užívat si ty okamžiky? Kéž by to vše šlo postupně splnit… Jak asi tušíte, zvítězilo v mé hlavě krajinkaření, však kvůli tomu jsem se sem trmácel, a tak mám holt zvětšené Kozorohy jen kompaktem od přítelkyně.

Perfektní atmosféru si v klidu užívám teprve až dlouho po západu slunce, kdy se snažím ještě fotit hvězdy.

Po takových fotografických žních člověk ani nemůže usnout. V hlavě si pořád dokola přehrávám, jaký to byl parádní večer a doufám, že jsem nic nepropásnul a nezkazil a fotografie se povedou, protože pokud to bude na fotkách vypadat alespoň z poloviny tak dobře, jako ve skutečnosti, budu nadmíru spokojený.

Kvůli takovým zážitkům se ten mord s plným batohem až do odrovnání těla opravdu vyplatí!

Poslední ráno ve znamení focení

Ranní budíček mě po poměrně krátkém spánku ani nevadí. Stále ve mně přetrvávají krásné pocity po předchozím dni. Protřu oči, šátrám v potemnělém stanu a hledám nejnutnější věci, vyskočím ze spacáku, popadnu brašnu s fotovýbavou, stativ a hurá k jezeru. Pouze lehounký vánek dává tušit, že by hladina mohla být konečně po třech dnech klidná a je tomu tak, výborně!

Ještě je šero a tak sedím u vody a koukám, jak se protější vrcholy Montblanského masivu začínají pozvolna rýsovat proti tmavé obloze, výborné ráno. Nikde ani živáčka, společnost mi opět dělá jen opodál se pasoucí stádečko bezstarostných Kozorohů. Chvíli mě zkoumá vůdčí koza, ale velice rychle usuzuje, že jsem úplně neškodný a pasou se klidně dál.Zvědavá mláďata jdou div ne až na dosah ruky.

Když už se z oblohy vytratí i poslední hvězda, začínám si hledat vhodnou kompozici. Po obloze líně putuje vysoká oblačnost, což mě samozřejmě hraje do karet, je to mnohem lepší, než když je úplně vymeteno. Co mě dělá mírné vrásky na čele je fakt, že jak se začíná víc a víc rozednívat, začíná ruku v ruce s tím také pofukovat a krásný odraz v jezeře pomalu mizí. Prostě klasika.

Nemůžu mít holt všechno. Přesto se pár snímků povedlo jak před samotným východem slunce, kdy se krajina krásně obarvila do odstínů růžové, tak po východu, kdy vrcholové ledovce olízly první sluneční paprsky.

S chutí dojídáme poslední zásoby, balíme a již s menší chutí opouštíme náš tábor. Vůbec se nám nechce a klidně bychom tu pár dní ještě zůstali. No řekněte, kde jinde byste měli lepší výhled než právě tady?

Cesta dolů jde velice rychle. Za necelou hodinku a půl už jsme u auta, kde opět s nelibostí vstřebáváme střet s civilizací. Smrad z projíždějících aut a davy turistů mě opravdu moooc chyběli. Na již odzkoušeném místečku za autem vaříme další nášup těstovin, naposledy se ohlížíme za Mont Blancem a odjíždíme…

Tak zase za rok!

Refuge du Lac Blanc

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Cestu vždy nezapomeneme spojit s návštěvou Ženevského jezera. Koupání na volně přístupných plážích přijde po devítihodinové cestě z Čech velice vhod. Pak už jen pár desítek kilometrů po dálnici do Martigny a hurá do hor!

1. den – Chamonix – jezero Lac Blanc

2. den – jezero Lac Blanc – Chamonix

Záleží, jak tento výlet pojmete. I na otočku se to dá v pohodě stihnout. Autor šel do hor za docením a jezero bylo jeho základní tábor pro výpady.

Pokud jste spíše na něco dobrodružnějšího – Výstup na Aiguille du Chardonnet vstupenka do alpinismu