Trek jižním Uralem s výstupem na Velký Iremel

Staré chalupy lemují širokou prašnou cestu a po ní se pohybují vehikly neodhadnutelného stáří a určení, obrovští černí kozlové ožírají, co zbylo po létě z kdysi  zelených keřů, a neustále mečí.

V chalupách není vodovod, kuchyně s pecí jsou ústřední místností, a na suchý záchod musíš do dvora. Stojíš v něm, jinak to nelze, v zimě při třicetistupňových mrazech je to ovšem zdraví nebezpečné. Ve dvoře má ovšem každá chalupa svoji baňu, což je místo sloužící očistě a nahrazující tak koupelnu, která v domech není. Do jedné bani jsme nahlédli.

Stařena nanosila na vahadlech na ramenou vědra s vodou, roztopila pec, a asi po hodině se celý dřevěný domek vyhřál na sto stupňů. Její synové shodili oblečení, vběhli dovnitř, ve vedru se mlátili březovými větvemi = věnikami, a pak vybíhali ven a polévali se vodou z věder. Tak to dělají v Rusku prakticky všichni, aspoň na Urale a v jiných drsných oblastech. Občanka nás sice lákala, abychom u ní přespali, ale já, pamětliv informací z četby klasické literatury (Ivan Olbracht, Nikola Suhaj loupežník, a v něm vyprávění o tom, jak chlupatá čarodějnice chtěla zbojníka oženit se svou ošklivou dcerou a jaký vzala za toto svoje snažení hrůzný konec) jsem zdvořile odmítl.Měli jsme zajištěné noclehy v turistické chatě Iremel na konci obce. Rozbitá cesta k ní nikdy nebyla silnicí, určitě však navozovala větší pocit pohybu v přírodě než asfaltka v Kyjovském údolí.Pobyt v chatě byl velice příjemný.

V západní Evropě by hned hovořili o ekoturistice a návratu k přírodě a považovali by to za jeden z vrcholů cestování v příslušném regionu. Chata byla dřevěná, čistě jednoduché pokoje byly opatřeny malými okny, za nimiž se procházely krávy, požíraly trávu a bučely. Teplá voda i sprchy byly ve společné, ale dobře zařízené koupelně a jídlo se podávalo v jídelně u dlouhých a bytelných dřevěných stolů, o kterých by jinde v Evropě opět mluvili jako o ekologických, podnikatelé by u nich seděli se svými rodinami a libovali si, jak tráví přírodně dovolenou. Hospodář podává ovesnou nebo pšeničnou kaši, lívance se zahuštěnou smetanou, ovčí sýr a čaj nebo čerstvě nadojené mléko.

Ráno jsme vyrazili na túru na horu Velký Iremel. Cesta stoupala od chaty ve výši 700 m n.m. listnatým lesem širokou cestou plnou bláta a kamení. Tudy terénní auta a malé autobusy zkracují některým turistům nástup do hor, cestu ovšem ničí a bahno nikdy nevysychá. Po pěti kilometrech jsme ovšem vstoupili na horskou stezku, označenou červenými praporky pověšenými na větvích. Výstup byl dlouhý a mírný, postupně se otevřely nádherné výhledy: Unikátní štíhlé smrky se rozestoupily a v jejich temném pozadí se rozzářily žlutě a oranžově malé tundrovité břízy.

Místy chůze rašeliništěm, rozsáhlá plošina ve výši asi 1200 m n.m. je najednou  bezlesá, překvapivě rovná a nad ní se zvedají vrcholy prastarého pohoří , napohled připomínající Krkonoše, ty jsou ale proti Uralu geologicky dítětem: uralské hory jsou nakupeny z obrovských kamenů, které velkými splazy i „kamennými řekami“ stékají do nižších poloh a běda, pokud poutník odbočí v lese ze stezky. Po pár metrech zjistíš, že balvanitý prales je neschůdný, zlámal by sis nohy. Výstup na vrcholovou plošinu je strastiplný. „Svatá hora“ přitahovala okolní lid odedávna. Podle starých legend vyšli z útrob hory kdysi zástupci národů, které se rozešly po celé Eurasii a osídlily ji.

Na vrcholových skalách z výše 1582 m n.m. jsme se rozhlíželi na okolní nekončící řetězce hor. Zuratkul, Nurguš, Jamantau, v dáli roviny Baškirie, totální pustina, bez příbytku, rozcestníku, jediné značky. Za ohromným balvanem seděla krásná baškirská dívka, v nejlepším možném outdoorovém oblečení, a se zavřenýma očima zpívala táhlé monotónní písně, které jistě vyprávěly o dobrovolném svazku Baškirie s Ruskem, který trvá už od roku 1457, jak vyprávějí četné poutače na obrovsky přetížené dálkové silnici M5 vedoucí z Moskvy přes Ufu do Čeljabinsku, která jako jediná komunikace výrazně zkracuje průstup horami Jižního Uralu.

V Národním parku Taganaj

Ve městě Zlatoustu na Jižním Uralu jsem měl možnost seznámit se s Olgou Fokinou, pracovnicí tamní pobočky Reiffeisen, která je milovnicí okolních hor. Každý víkend vyráží zdolat nějakých 40 až 50 kilometrů, což je pro ni, jak sama říká, procházka v přírodě. Bydlí v paneláku s rodinou a kocourem Thomasem, který je pozoruhodný svou velikostí a jménem, zděděném  po nějakém jejím vzdáleném německém příbuzném.Olga sama je „ženščina požilaja“, což v Rusku znamená něco mezi padesáti a nekonečnem, její záběr je ovšem mimořádný. Ověnčeni výbavou na dva dny vyběhli jsme z domu na zastávku místní starobylé tramvaje.

Olga první tři stanice běžela podél kolejí, zprohýbaných do všech směrů. Měla na začátku jen nepatrný náskok, ale tramvaj ji nepředjela.Na konci města je to jen asi kilometr prašnou cestou ke vstupu do národního parku, o něm později. Olga v malých botkách „krasovkách“ vysloveně plula v cestě plné bahna, kde já se v těžkých pohorách propadal po kolena. Do toho stačila sbírat borůvky a desítky dalších lesních plodin, které si nepamatuji, a stačila jimi krmit sebe i mne. U první říčky vše odložila a vrhla se do vln, volajíc, že takové osvěžení napomáhá k dlouhověkosti. Pak uvařila čaj v kastrolu na vařiči Camping Gaz, nakrájela salám, sýr, rajčata, a byla díkybohu přestávka.Vodu v říčce jsem taky zkusil, byla vynikající, ale přece jen poněkud ledová…

Mezitím již příprava na další pochod, strmou bahnitou cestou jsme asi po hodině vystoupali na turistickou základnu Gremučij kluč. Krásná louka, na ní několik stanů a „centrální“ dřevěná budova, kde bydlí správce Voloďa. Kdo někdy navštívil pověstný Hnojový dům na Jizerce, by mohl srovnávat.  Něco velmi podobného: Všude spousta jídla, nepořádek, hadry, pryčny a na jedné z nich ležel Voloďa, který se právě probíral z mrákotného opojení po včerejší oslavě svých narozenin. Uvítal mne srdečně, jako zahraniční host jsem se musel podepsat do knihy, která na titulu nesla obrovskou fotografii vůdce světového proletariátu.

Olga vytáhla vědro, Voloďu polila studenou vodou a během okamžiku bordel uklidila. Uvařila vynikající polévku šči a nalehko jsme vyrazili na hřeben pohoří Taganaj. Nejvyšší hora Kruglica měří něco kolem 1180 metrů, výstup k ní napřed vede krásným jedlovým lesem, ale v závěru strmě po obrovských balvanech, poskládaných na sobě tak, že ostrou hranou ve většině případů čnějí vzhůru. Celá hora je nakupením těchto šutrů. Olga se opět vznášela, po hranách stoupala lehce vzhůru, zatímco já kameny přelézal, obcházel a vzpomínal na roztomilé oblázky, z nichž sestávají kamenná moře na Růžáku nebo kopcích Lužických hor.

Do toho Olga neustála volala, kde jsem, proč se opožďuji, a vyprávěla příhody o mnoha svých známých, kteří v horách zahynuli v širokém rozmezí let 1955 a 2008. Mezi kameny mi ukazovala malé pomníčky dávných tragédií a po několika hodinách jsme byli na nejvyšším šutru. Otřel jsem si kolena nízkokvalitní vodkou, kterou s sebou nosím proti komárům, oparům, odřeninám a spáleninám (slouží znamenitě)  a kochal se chvíli pohledem na moře lesů a hor, vypadajících jen zdálky jako Jeseníky. Urenga, Iremel, Zjuratkul, Jurma, to jsou krásné názvy tajemných hor v řeči Baškirců, kteří tuto zemi obývali.

Ovšem například Jurma znamená Nechoď tam, a tak si ani představovat nechci, co by mne tam potkalo. Stačila Kruglica a sestup z ní. Dolů to bylo stokrát horší. Udržet rovnováhu na ostrých kamenech, nebo je stále přelézat, ovšem v jejich třímetrové výšce, to bylo nekonečné dilema.V sedle byl opět hotov čaj a po něm ještě „odbočka“ na dvě „menší skalky“. Kameny, kameny, kameny, a při sestupu na základnu opět kameny. Jeden Holanďan prý chtěl vyjet na Kruglicu na horském kole. Holanďana našli po třech dnech poloutopeného v nějakém bahně, kolo nenašli nikdy.Já jsem ledva pozdravil Voloďu, odmítl koupel v jejich baně a usnul na pryčně. Řev opilých z okolních stanů mi nevadil. Jen kolem druhé hodiny v noci jsem jako zdálky slyšel Olgu hrát na kytaru a zpívat tklivé ruské písně. Asi vůbec nechodí spát. Ráno sestup Kamennou řekou zpět do údolí. Umíte si asi již představit, co to bylo. Přírodně ovšem nádherné: Kamenný splaz mezi lesy, asi šest kilometrů dlouhý, miliony balvanů, něco zcela nového, s čím jsem se ještě nikdy nesetkal. Ze Zlatoustu 280 kilometrů autem zpět do Jekatěrinburgu = to už byla maličkost. Víkend s Olgou jsem přežil.

Turistická chata Iremel

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Do Ťuluku mašrutkou či busem

Trek Uralem s výstupem na vrchol Pajer