Třítýdenní trek s velkolepými výhledy na Walliské Alpy a švýcarské čtyřtisícovky. Přechod z nejnižšího bodu od břehu jezera Maggiore až na nejvyšší horu Švýcarska Dufourspitze.
Walliské Alpy – Švýcarsko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
S nápadem přišla na podzim kamarádka Katka během covidové karantény, poté co zhlédla video s rekordem Andyho Steindla, který to od Lago Maggiore (193 m n. m.) na Dufourspitzi (4634 m n. m.) zvládl za 8 hodin! Ten je ale trochu jiná liga než my. Navíc to bral nejkratší cestou přes Itálii a “fixloval” to na kole. 🙂 Žiju ve Švýcarsku už 12 let, místní přírodu a hory především jsem si zamilovala, takže jsem se pro myšlenku dojít z nejnižšího na nejvyšší bod této krásné země rychle nadchla.
Naplánovaly jsme si trasu a odhadly, že na to budeme potřebovat asi tak 3 týdny. Teď už jen zbývalo sehnat na finální výstup nějakého horského vůdce a vyžebrat volno v práci. Zatímco s guidem jsem uspěla na první pokus, dlouhá dovolená byla nakonec pro Katku překážka, kvůli které z našeho projektu musela ustoupit. Já už se ale plánovaného záměru vzdát nechtěla, a tak jsem ukecala jiného parťáka – přítele Filipa. Vlastně to pro mě byla výhodnější volba, protože toho unese víc a navíc už máme za ty společné roky vyzkoušený, že spolu vydržíme bez ponorky i delší dobu v kuse. 🙂
Start na břehu jezera Maggiore
Na trasu jsme vyrazili z Locarna od břehu Lago Maggiore v kantonu Ticino. Hned na úvod jsme se nešetřili, a protože jsme procházeli údolím Vale Maggia bez výraznějších výškových změn, ušli jsme asi 30 km. Sice vyznáváme styl nalehko, ale ze začátku jsme měli (až zbytečně) hodně jídla, a navíc naše těla ještě jaksi nebyla ochotná přijmout skutečnost, že budou mít dlouhé pochody s batohem na zádech na denním režimu. Takže mě po prvním dnu bolelo všechno možné a moc jsem nevěřila, že to ujdu až do konce. Naštěstí se to s přibývajícími dny a ubývajícími zásobami zlepšovalo.
Třetí den jsme poprvé procházeli přes sedlo ve 2,5 tis. m n.m. V horách zůstalo po tuhé zimě i začátkem července ještě dost sněhu, takže naše lehká trailová obuv nebyla v horských výškách úplně optimální. Občas si možná protijdoucí horalové klepali na čelo, ale táhněte se takovou štreku v těžkých neprodyšných pohorách…
Vstup do horského ráje Wallisu
Další den jsme překročili hranici kantonu Ticina a Wallisu a “oslavili” to noclehem v kempu, sprchou a dokoupením zásob v historické vesničce Ulrichen, kudy dříve procházela obchodní soumarská stezka. Předpověď počasí na následující dny se nejevila úplně příznivě, ale nechtěli jsme ztrácet čas, a tak jsme půl dne vytrvale dupali i za deště.
Trasa nás zrovna vedla údolím Goms, takže jsme o žádné horské výhledy nepřišli. S blížící se tmou už jsme se chtěli někde utábořit, ale nejdřív jsme procházeli krajinný parkem Binntal, kde je kempování zakázané, a pak strmým lesem, kde jsme žádné rovné místo pro náš tarp nepotkali. A tak jsme se trmáceli až do půl 12 (!) v noci, a nakonec to zalomili na kamenném plácku před kozím chlívkem. Věci jsme pak dosušovali až další den v horské chatě Bortenhütte, kam jsme se uchýlili před bouřkou.
Po zdolání několika dalších pasů (nejznámější z nich byl Simplonpass) jsme dorazili do Saas Fee, kde jsme se opět trochu zkulturnili při noclehu v kempu. K ubytování jsme měli lanovky po okolí zdarma, tak jsme toho jako správný Čecháčci chtěli využít a jednou z nich jsme se vyvezli na čumendu do 3 tis. m n.m. na ledovec Feegletscher. Počasí se konečně umoudřilo, a tak jsme si užívali výhledů na okolní čtvřtisícovky. Po návratu dolů jsme se napojili zpátky na naší trasu a pokračovali dále zase pěkně po svých. Odpolko jsme pak poprvé potkali stádo kozorožců – pěkně zblízka na pár desítek metrů.
Kozorožce jsme od té doby už vídali pravidelně, občas jsme jich za den potkali víc než lidí. 🙂 Z dalších fauny stojí za zmínku také walliserské kozy a černonosé ovce.
Po Europaweg do Zermattu
Závěrečný úsek před Zermattem jsme šli po Europaweg. O tomto horském 2-denním přechodu jsem slyšela už dříve a těšila se, že ho konečně absolvuju. O to větší bylo zklamání, když jsem zjistila, že je jedna jeho část (už 4. sezónu) uzavřená kvůli opakujícím se sesuvům a musí se tak sestoupit téměř do údolí a pak zase nastoupat zpátky asi 1300 výškových metrů.
Dotrmáceli jsme se až do Europahütte, kde jsme si kvůli vidině špatného počasí rezervovali 2 noci a dopřáli si tak poprvé celý den odpočinku. Jen dopoledne jsme se byli projít k visutému mostu Charles Kuonen nad Randou, který měří 494 metrů a při svém vzniku roku 2017 byl nejdelším pěším visutým mostem na světě.
Odpoledne už se ale pak venku čerti ženili, takže zůstat na chatě bylo určitě dobré rozhodnutí. Další den jsme (po celkově 12 dnech a asi 280 km) došli do Zermattu, skoro o 1 týden dříve, než jsme byli domluvení s naším guidem. V okolí Zermattu ale není úplně problém se zabavit. Podnikli jsme 3-denní túru (Trift – Wisshorn – Mettelhorn – Rothornhütte – Höhbalmen – Hornlihütte – Matterhorn Glacier Trail). To už jsme ale přecejen trochu přestrojili, protože jsme si do Zermattu nechali poslat vybavení na vysokohorské túry. V těch teniskách bychom to už asi nedali. 😀
Výstup na Dufourspitze
Když konečně dorazil i náš guide, potkali jsme se v Rotenbodenu, kam vyjel zubačkou, zatímco my si to v rámci našeho projektu vyšlápli hezky pěšky. Společně jsme došli na Monte Rosa Hütte, kde jsme měli rezervovaný nocleh před finálním výstupem. Jen jsme toho teda moc nenaspali, protože jsme nebyli zvyklí ulehat tak brzy a ve 2 ráno už se podávala snídaně, abychom v půl 3 mohli opustit chatu.
Samotný výstup na Dufourspitzi znamenal dlouhý přechod ledovce a závěrečnou lezeckou pasáž. Obojí jsme zvládli bez vážnějších obtíží. Nachozeno jsme měli z předchozích 2 týdnů dostatečně, a i ten aklimatizační trip během “čekání na Godota” dost pomohl. Vrcholu jsme tak dosáhli už kolem čtvrt na 9. Očekávaná euforie se ale nedostavila, protože jsme věděli, co nás ještě čeká na cestě zpět. Takže jsme jen pořídili několik vrcholových fotek, trochu se pokochali výhledy a spěchali dolů. Sníh už mezitím začal dost měknout a riziko pádu do ledovcové trhliny zvětšovat, ale vše dobře dopadlo a na chatě jsme si tak mohli dát zasloužené pivo na oslavu úspěšně zdolaného přechodu.
