Třídenní přechod přes polské Beskydy s výstupem na vrchol Barania Góra (1220 m) odhalí v zimě zcela zapomenuté kouty pohraničí. Skvělý tip na víkendový přechod nejen v zimě na sněžnicích!
Beskydy – Polsko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Pět hodin ráno, tma jako v pytli, nos slepený mrazem, narůstající krápníky na vousech – prostě lednové ráno jako vystřižené. Tiché beskydské svítání narušuje jen sníh, vrzající pod nohama jako zrezivělá vrata. Naštěstí zanedlouho nesmělé slunce vysvobozuje barvy ze zajetí noci.
Vzhůru do divočiny polských Beskyd!
Groteskně protáhlé stíny postav shrbených pod obludnými batohy kreslí na bělostném prašanu scénky jako v japonském stínovém divadle. Bledá obloha temní tou nejmodřejší modří a větve pod tíhou peřin sněhu tvoří slavobránu zimy. Malá sněhová anabáze může začít. Existuje snad lepší ouvertura?
Vybrat vhodný terén pro sněžnice není tak snadné, jak by se možná mohlo zdát. Musí to být oblast s dostatkem sněhu, z dosahu běžeckých tratí a v neposlední řadě – měla by to být alespoň částečně divočina. A takových terénů není zrovna v dosahu našich domovů mnoho. Situaci zachraňuje Slovensko či blízké hory Polska. A protože máme jako praví „kratci zobaci“ polské Beskydy doslova za humny, vyrážíme jednoho lednového rána právě tam.
Přes „bílou“ hranici u chaty Stožek
Startovním místem pro přechod polských Beskyd, resp. Beskidu Śląskiego může být podhorské město Jablunkov (400 m n. m.). Naše malá skupina tří mužů a jedné zvláště odolné ženy míří nejprve k chatě Stožek (950 m n. m.), stojící na polské straně hřebene Slezských Beskyd.
Sněžnice nazouváme takřka hned za posledním stavením vesnice. Sněhové podmínky se zdají pro tento způsob přesunu vynikající. Jiskřivého prašanu je tak do půl pasu, bezvětří, slunce, ovšem mráz blížící se k hodnotě mínus pětadvacet. Prostě idylka. Cestu k chatě si zkracujeme lesní „direttissimou“ (zdejší terén známe jako své boty) a tak po třech hodinách nádherné dřiny sedíme v teple chaty (zároveň turistický hraniční přechod). Vzhledem k množství sněhu je chata zcela odřezána od světa a tak jsme zde jedinými hosty. Z prosklenné terasy máme jako na dlani průběh celé plánované trasy, především protáhlou nudli masívu Barania Góra a homoli nejvyššího vrcholu Skrzyczne s velkým vysílačem na temeni. Ale až tak daleko se pouštět nechceme, na to máme příliš málo času.
Rychle dopít škopík lahodného černého piva Porter (pozor – dle varování chatařky „bardzo mocne“, tedy velmi silné!), nazout bambusy a jde se na to. Což o to, v lese to ještě jakž takž jde, horší to je však na otevřeném hřebeni Kiczory (Kyčera, 989 m n. m.), kde se v prošlapávání stopy střídáme po každých 15 – 20 krocích. Díky batohům a prachovému sněhu se boříme skutečně až po uši a cesta jen velmi pomalu ubíhá.
Právě v těchto místech opouštíme Moravu a přes „zelenou“ resp. bílou hranici přecházíme do Polska. V létě se jedná o pohodový úsek, v této chvíli to je boj o každá metr. Galeje zachraňují jen nádherné rozhledy daleko do slovenských hor – Malá Fatra s „Jeho Veličenstvem“ Rozsutcem, Oravské Beskydy, Velký Choč, zubatisko Roháčů. Krása zakletá do modři oblohy a běloučkého sněhu.
Po hodině přicházíme ke známým skalním útvarům pod Kiczorou, připomínající tak trochu jesenické Petrovy kameny. Bloky pískovcových skalních hřibů pocukrované sněhem dostávají zcela jiný, mohutnější rozměr. Lednové dny jsou však krátké a soumrak přichází velmi rychle. Rychlostí závodních šneků scházíme, lépe řečeno plužíme prudce spadající svahy k sedlu Kubalonka (761 m n. m.). Tma však už klepe na dveře a tak rychle ušlapat plošinku pro stan. Stavění přístřešku není sice v tomto mrazu bůhvíjakou selankou, ale po chvíli už zavoní čaj, ale především jeho neoddělitelná součást (však víte co…).
Bílá hora v rouše beránčím
Silniční sedlo Kubalonka (761 m n. m.) je důležitým horským předělem mezi hraničním pásmem Stožek-Čantoryja a nejvyšším masívem Slezských Beskyd – masívem Barania Góra-Skrzyczne. Při sobotním mrazivém ránu nezvykle ticho a prázdno. Až k samotám a polaně Stecówka vede cesta, která nám díky ujetému a posypanému povrchu výrazně vylepšuje časovou ztrátu. Malebný dřevěný kostelík na polaně sténá pod nánosem sněhu a takřka jej není vidět.
Ovšem počasí již zdaleka není tak kýčovité jako včera. Oblohou letí jako v nějakém šíleném videoklipu cáry podivně nasvícených mraků, zatahuje se a díky oteplení to vypadá na pořádnou přeháňku. Sněžnice přicházejí ke slovu až ve vysokém lese, kterým si zkracujeme cestu k chatě Barania Góra (také Przysłop). Bohaté a husté lesy jsou největším přírodním bohatstvím tohoto kousku Slezských Beskyd a až 200 let staré javory, buky a smrky tvoří kouzelnou zelenobílou klenbu.
Chata (schronisko) Barania Góra je oproti názvu nevkusný panelák s neútulným interiérem a tak rychle pryč. Lesním průsekem se závějemi sněhu prodíráme k nejvyššímu bodu naší cesty. Vrchol Barania Góra (1220 m n. m.) nás vítá novou kovovou rozhlednou, větrem a mraky. Sněžnice jdou dolů a po zmrzlých stupních stoupáme k plošině rozhledny, ale výhled je podle předpokladu zklamáním. V těchto místech jsme měli být včera, kdy se hory představovaly v té nejkouzelnější podobě. Dnes nebe ocelově ztěžklo a tak na panoráma Tater či jen blízkých Beskyd můžeme zapomenout. Místo pro tábor nacházíme v závětří dřevěného přístřešku, připomínající však spíše autobusovou zastávku (polština má pro tyto stavby zcela přiléhavý název – „deszczochron“, tedy něco jako „deštník“). Noc je větrná a podstatně teplejší než ta předešlá („jen“ mínus deset).
Od pramenů Wisly do civilizace
Barania Góra je nejen pravděpodobně nejrozsáhlejším územím divoké a neporušené přírody (zvěř), ale také rodištěm polské kultovní řeky Wisla. A nutno podotknout, že prameny Wisly patří k tomu nejpěknějšímu, co mohou Slezské Beskydy nabídnout. Přestože hřebenovka pokračuje dále přes vrchol Malinowska Skała a nejvyšší bod Slezských Beskyd – 1257 m vysoké Skrzyczne, scházíme neskutečnými závějemi sněhu přímo do údolí Biała Wisełka.
Cesta kolem skal a zamrzlých závojů vodopádů, vytvářejících jeden z pramenů řeky Wisła, připomíná procházku začarovanou krajinou. Právě v těchto místech je ukrytá v hlubinách země jeskyně, která údajně sloužila jako úkryt, zbrojnice, ale také pokladnice Ondrášovým zbojníkům. Modře značená pěšina zanedlouho přechází v širokou lesní cestu, lemovanou turistickými přístřešky a objevují se první stavení malé osady Czarne.
Přehradní nádrž Czernianske je jen temnou studenou jizvou, smutná a prázdná krajina podtrhuje osamělost místa a času. Autobusy do těchto míst zajíždí „co přestupný rok“ a tak musíme pěkně po svých šlapat ještě dobrých pět kilometrů k hlavní cestě u města Wisla. Popisovat anabázi návratu veřejnými dopravními prostředky je tématem na samostatný článek, ale již jen fakt, že na překonání vzdálenosti nějakých 40 km potřebujeme více jak 5 hodin času svědčí o všem.
Malá sonda do historie sněžnicTento již 12 000 let starý „dopravní prostředek“ byl využíván především v severních oblastech světa. Asijští, grónští a skandinávští lovci dokonale využili rozložení váhy těla do větší plochy při pronásledování zvěře a při kladení pastí. Takto byla snad i překročena Beringova úžina a za domov sněžnic je dnes považována především severní Kanada. Hlavním inspiračním zdrojem při výrobě sněžnic byly zvířecí stopy především bobra či vydry, Hurónští indiáni se zase poučili stopami lišky, která využívá ocas jako jakýsi stabilizátor, sněžnice zvané „bears´paw Montagnais“inspirované medvědími stopami byly zase krátké, ale poměrně široké. Velikost sněžnic se řídí hmotnosti uživatele, známé kapkovité sněžnice kmene Objiway tak dosahovaly délky až 2 m. Od r. 1608 jsou sněžnice objeveny Evropany při obydlování severoamerického kontinentu. Zlatokopové, lovci, ale i obchodníci brzy objevují jejich přednosti, v dobách války o nezávislost (1765 – 1775) jsou využívány armádou při obraně hranic mezi Quebecem a Novou Anglií. V té době nastává skutečná renesance sněžnic. Je vylepšena jejich pružnost a pevnost, původní sobí střeva používaná jako výplet jsou nahrazena dobytčí kůží. Američtí výrobci přicházejí s hliníkovým rámem, který je dnes vytlačován umělými vlákny.Bambusové sněžnice se díky použitému přírodnímu materiálu snad přece jen ze všeho nejvíce blíží prapůvodnímu ideálu. Který typ sněžnic do hor?V nabídce sportovních prodejen se můžeme vedle technicky velmi propracovaných sněžnic světových značek (např. MSR), nepostrádající drapáky do ledu a dalšími finesami (ovšem také za patřičně vysoký obnos), setkat s tradičními dřevěnými či bambusovými sněžnicemi. Ty se vyrábějí prakticky ve dvou základních tvarech – klasické podlouhlé sněžnice Objiway (zvané také tenisové rakety) a oválné širší sněžnice typu Norway. Zatímco první z nich se hodí díky ideálními tvaru ve smyslu chůze (přední části sněžnic perfektně kopírují patu a zapadají do sebe) především do nenáročného nehorského terénu, v druhém případě se můžeme vcelku bez obav pustit i do vysokých hor. Kyčelní klouby si sice budou chvíli zvykat na poněkud širší krok, jakmile však zvládneme techniku chůze, půjde vše jak po másle. |
Ubytování a jídlo
Chata Stožek na česko-polské hranici: http://www.stozek.com.pl
Chata Schronisko Barania Góra: http://www.przyslop.pl
Nejflexibilnější variantou je vlastní stan.
Potřebné vybavení
Jedná se o zimní túru, takže základním předpokladem je teplé oblečení. V tomto případě ještě přibalit sněžnice, trekové hůlky s širokými kotoučky a není co řešit. Termoska s horkým čajem taky přijde vhod.
Krásné a klidné polské Beskydy.
Krásné a klidné polské Beskydy.
Krásné a klidné polské Beskydy.
Přístup na začátek
Slezské Beskydy jsou dostupné z mnoha směrů. Pokud máme v úmyslu dojet do srdce hor veřejnou dopravou, lze tak učinit využitím vlakových a autobusových spojů s příhraničního dvojměsta Český Těšín/Czeszyn. Vozový park jak autobusový, tak železniční sice vykazuje jistou míru opotřebovanosti, ale při troše trpělivosti se do hor nakonec dopravíme (konečnou stanicí je městečko Wisła, dále lze pokračovat navazujícími spoji). Na hřebeny hor lze však také vystoupit ze strany ČR. Ideálními nástupními místy pak budou obce a města na trati Český Těšín – Žilina (Bystřice nad Olší, Hrádek, především pak Jablunkov). Na samotném pohraničním hřebeni fungují v současnosti čtyři turistické přechody.
Povolení, poplatky, omezení, zákazy
Základní trasa
Orientační rozpis po dnech
1. den: Jablunkov (400 m n. m.) – chata Stožek (950 m n. m.) – sedlo Kubalonka (761 m n. m.): 17 km, + 700/ -450 v. m
2. den: sedlo Kubalonka – Barania Góra (1220 m n. m.): 11 km, + 700/ – 300 v. m
3. den: Barania Góra – Wisla: 15 km, + 150/ – 800 v. m
Další možnosti túr v okolí
Nejtěžší značená cesta Tater? Orlí stezka (Orla perc) v polské části pohoří.
Přechod hlavní části Moravskoslezských Beskyd dá rozhodně zabrat!
Přechod hřebene Bílých Karpat patří k méně vyhladávaným českým hřebenovkám.
