Dvoudenní skialpový výstup a sjezd nejvyššího vrcholu pohoří Grajských Alp – Gran Paradiso (4 061 m.n.m) – jediné čtyřtisícovky, která leží celým objemem na území Itálie.
Grajské Alpy – Itálie
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Na Gran Paradiso vyrážíme jednoho slunného a horkého květnového rána z rozpáleného, typicky italského městečka Aosta, jehož kořeny sahají až do dob římské říše. Tady dole je to už na trenky a triko, ale nahoře nás opět čeká svět sněhu, ledu a mrazu. Jde brácha, naši čtyři hosté Jirka, Ctirda, Ríša a Vláďa, a já. Celé to chceme udělat jakožto přípravu a aklimatizaci na náš hlavní cíl, výstup a sjezd Mont Blancu. Ale to je teď zatím daleko a už samotné Paradiso je úžasný skialpový kopec, krásný cíl a výzva v srdci stejnojmenného národního parku.
CESTA ZA ITALSKOU KUCHYNÍ
Auty zajíždíme téměř až na konec údolí Valsavarenche, kde je velké a jasně označené parkoviště pro návštěvníky chaty Rifugio Chabod, která bývá na skialpovou sezónu otevřená (zhruba půlka března – půlka května). Tam míříme i my. Je to nějaké dvě a půl hodinky (850 m+) a teď na začátku května je pohodlnější začít stoupat v teniskách a lyžáky zatím připnout do lyží na batohu. Jsme ve výšce 1 850 metrů a k čáře sněhu to máme asi 350 výškových metrů. Historická, kameny dlážděná cestička stoupá prudce nahoru v ostrých serpentinách a v lehkých teniskách rychle nabíráme výšku. Jaro je tady v plném rozpuku, horský les i louky se pomalu probírají ze zimního spánku, všude zurčí voda z tajících mas sněhu nad námi. To je doba, kterou mám v horách asi úplně nejraději!
Po nějaké době vstupujeme na první sněhové zmrazky a za chvíli už obouváme lyžáky a nasazujeme lyže. Pořádně se mažeme opalovacím krémem, protože polední slunce teď praží o sto šest a odráží se od mokrého sněhu pod námi. Líným tempem stoupáme v tomhle horku ke kamenné chatě, která se krčí nalevo od velkých morén dávného ledovce, který tu už teď není.
Zastavujeme se až na terase chaty, shazujeme batohy a jako úplně první věc rychle objednáváme radlery, polévku minestrone a závěrem pravé italské espresso. Jo, italské chaty jsou většinou super! Ale pak už je čas z toho slunce na chvíli zmizet a načerpat síly na zítřejší výstup v tichých a chladných postelích. Probouzí nás až budík před večeří. Večerní menu je tady taky dost klasické, italské: minestrone, pasta bolognese s parmazánem, tiramisu, sýry a červené víno. Po tomhle se bude spát jedna báseň a je to potřeba, protože takto na jaře se na skialpové túry vstává opravdu brzy, a to platí i pro čtyřtisícovky. Spíme ve výšce 2 700 m n. m., a to už je užitečná výška pro aklimatizaci, i pro ten Blanc…
ZA MADONOU PŘES TRHLINY I HŘEBENEM
Budík se rozdrnčí v 4:30, balíme vše do batohů, v pět do sebe hodíme poměrně spartánskou snídani a v 5:30, tedy chvíli před svítáním, vyrážíme. Obloha pomalu bledne a začínáme rozeznávat obrysy ledového obra bezmála 1 400 výškových metrů nad námi. Nejdřív překonáváme velkou boční morénu, ale ledovec za ní chybí. Ten začíná až výše a z léta víme, že má opravdu obrovské trhliny. Sledujeme, kolik sněhu tu takto začátkem května zbývá a nakonec se rozhodujeme pro navázání. Přestože jdeme na lyžích, koncem sezóny není žádná ostuda se navázat, zvlášť na ledovci jako je Ghiacciaio del Laveciau.
V mrazivém ránu trpělivě nabíráme výšku a těšíme se, až ze stínu vyjdeme na slunce. Tentam je včerejší výpek, tady teď slušně mrzne a fouká studený severní vítr. Až na rameni předvrcholu Becca di Moncorve na nás začínají dopadat první sluneční paprsky. Zastavujeme na svačinu a obdivujeme hrozivé, kolmé séraky na protější straně ledovcového údolí, teď už nás nemohou ohrozit. Taky se tady můžeme zase odvázat z lana.
Jsme ve výšce 3 700 metrů a kluci začínají značně zpomalovat. Výška se začíná projevovat. Dnes je opravdu chladno, a tak nemusíme příliš tlačit na pilu. Ledovec tady má tvrdý, vyfoukaný povrch, a tak nasazujeme haršajzny a pomalu se suneme svahem výš a výš. Postupně se nám otevírají nádherné výhledy: směrem na sever jasně rozeznáváme siluetu Mont Blancu a Grandes Jorasses, směrem na západ a jih vidíme bezpočet dalších alpských hřebenů, které ale pomalu ztrácejí svoji výšku.
Míříme přímo na nevýrazné sedýlko ve vrcholovém hřebeni, kde necháváme lyže a hole a vytahujeme mačky a cepín. Znovu se navazujeme, tentokrát ale ne v dlouhých rozestupech jako na ledovci, ale hezky nakrátko, a čeká nás krátký skalní hřeben k vrcholu. Na několika těžších místech jsou nýty na dobrání, a tak těch několik nepříliš těžkých výšvihů překonáváme, rozdělení do dvou družstev po třech, úplně bezpečně a bez problémů. Pro kluky je to ale velký zážitek, kterým nasazujeme téhle velehorské skitúře korunu! V závěrečném traverzíku máme pod sebou v jednu chvíli dobrých 500 metrů vzduchu, ale hned po něm se konečně ocitáme na vrcholu samotného Gran Paradiso! Objímáme blesky ošlehanou sošku Madony na vrcholu a z výšky 4 061 metrů můžeme přehlédnout celé širé okolí. Tohle je opravdu nejvyšší bod tohoto koutu Alp. Máme štěstí na počasí, je 10:30, už není velká zima, a tak se můžeme kochat do sytosti.
CO METR, TO JINÝ SNÍH
Po nějaké době je ale potřeba vyrazit zpět, abychom zastihli sníh i v nižších partiích sjezdu ještě v rozumném stavu. Kluci obezřetně slézají skalní úsek zpět k lyžím, zatímco my je pozorně jistíme. A jakmile zacvakneme lyžáky do vázání, začíná ta pravá zábava! Teď už nás nečekají žádné obtíže ani dřina, ale jen a pouze euforický sjezd! A pozor, jedeme z čtyřtisícovky, takže parametry sjezdu jsou dechberoucí: na konec sněhu to máme celých 2 000 metrů převýšení! 2 000 metrů jízdy ve volném terénu bez přerušení, tohle máte v rámci Evropy víceméně jenom na čtyřtisícovkách.
Samozřejmě druh i kvalita sněhu se mění, vystřídáme mnohá klimatická pásma a během pár desítek minut se přesuneme z vrcholné zimy až do začínajícího léta. Horní částí ledovce jedeme po tvrdém, zmrzlém a vyfoukaném sněhu, zatímco níže v ledovcovém údolí na nás i teď v květnu čeká prašan, který je tu sfoukaný z okolních plání.
Jedeme bez navázání, to se používá při sjezdu jen v extrémních případech. Pomalu se dostáváme do oblasti velkých trhlin, a tak s Ondrou pečlivě vybíráme místa, kde lze bezpečně zastavit a shromáždit celou skupinu, to je pro naši bezpečnost zásadní.
Za pásmem trhlin přechází prašan v mokrý slush, který ale pořád parádně jede. Jakmile vyjedeme pryč z ledovce, sníh se opět mění. Ledovec totiž funguje jako přírodní mraznička a na jeho povrchu se sníh vždy udrží déle a v jiné konzistenci. Tady na kamenitých morénách nás čeká jarní firn, teď chvíli po poledni ještě v rozumné kvalitě. Svlékáme se už jen do triček, tady dole je už úplně jinak a péřovky jsou v batozích už nějakou dobu.
Postupně se i firn mění a v úplném závěru bojujeme v prohnilém a mokrém sněhu, dokud lyže definitivně nesundáváme přímo na dlážděné cestičce vedoucí do údolí. Sedíme na balvanech uprostřed rozmáčené, zelené louky, oddechujeme a vychutnáváme ten pocit z dobře zvládnuté, nádherné a náročné túry. Dojídáme zbytky svačiny, pozorujeme zelené údolí a řeku pod námi, dokud se naposledy nezvedneme, přezujeme do tenisek a vyrazíme na poslední úsek sestupu. A pak už hurá do Chamonix…
Ubytování a jídlo
Potřebné vybavení
každá osoba – skialp lyže, pásy, haršajzny, hole, mačky, lehký skialp sedák, 3x šroubovací karabina, sada na záchranu z trhliny, šroub do ledu, expreska, turistický cepín (volitelný); do skupiny tří osob lano 1x 50 m
Přístup na začátek
Valsavarenche, Valle d’Aosta, Itálie
