Hřebenovka pohoří Sierra Nevada není žádnou značenou trasou. Traverz pohoří v Andalusii vede přes řadu třítisícovek včetně nejvyšší hory kontinentálního Španělska – Mulhacén.
Sierra Nevada – Španělsko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Paprsky říjnového slunce už byly ty tam a Sluneční pobřeží u Málagy pomalu pohlcovalo šero. Já, Ivan a Marci jsme vysedávali u Felixe (obytňák) vstřebávajíce ty nejčerstvější zážitky. Právě jsme totiž dokončili fenomenální šestidenní přechod hřebenovky Sierra Nevady a naše svobodné duše vzívající Kerouacovu ruksakovou revoluci hořely radostí ze života.
ZAČÁTEK V POUŠTI TABERNAS
Z autobusu jsme vystoupili ve vesničce Alboloduy, výchozího místa našeho treku, které leží na okraji pouště Tabernas. Sice se rádi nazýváme ultralight hikery, ale to, co jsme měli tou dobou na zádech, nemělo s ultralightem moc společného – 5 kg základní váhy gearu, 6 kg jídla, 6 litrů vody. Nutno ale podotknout, že bez ultralehkého vybavení by takto náročný přechod šel jen stěží..
Vyrážíme. Naše první kroky vedly zaříznutým suchým korytem proti proudu nedávno proběhnuvší povodňové události. Stoupali jsme výš a fascinovaně shlíželi dolů. Krajina kolem nás sestávala ze stovek, možná tisíců takovýchto koryt, jejichž okraje lemovaly věže z erozně poddajných slínovců a pískovců. Této krajině se v geomorfologii říká badlands.
HŘEBENOVKA BEZ STEZKY
Stezku střídá off-trail (chůze mimo stezku), dynamické hikerské tempo zase odpočinek v trávě. Ivan leží, kouká do krásně modrého nebe, v puse stéblo trávy a zpívá Blues Folsomské věznice od Tučného. Absolutní svoboda! O kousek dál jsme se zastavili na vrcholu Cerro del Galayo (1711 m n. m.), předčítali si Kerouacovy Dharmové tuláky a plánovali obrysy naší vlastní ruksakové revoluce. Od přístřešku Refugio Vivac Peñon de la Polarda, kde jsme si nafiltrovali vodu z důmyslně vyrobeného systému sběru dešťové vody, jsme pokračovali po hřebeni, jehož reliéf nám připomínal Nízké Tatry. Sbírali jsme jeden vrchol za druhým a oblačnost kolem nás neustále proplouvala. Když jsme v dáli poprvé spatřili první třítisícovky, rozbušila se nám srdce. Právě k nim jsme měli namířeno. Jejich strmé svahy už z dálky vyvolávaly respekt. Na výstup jsme si ale museli ještě pár dní počkat.
VODA A ZÁVĚTŘÍ BYLY VZÁCNOST
Druhý vodní zdroj na trase v podobě pítka jsme objevili po sestupu do sedla Puerto de la Ragua. Vyvalili jsme se tam, jako by nám to celé patřilo a předvedli tak ukázkový hiker-trash. Poté, co jsme znovu vyrazili vstříc místním kopcům, jsme během stoupání procedili mezi zuby cosi o tom, jak nepohodlná by tu byla chůze v pohorkách. Slečna z právě procházející skupinky se otočila. „Čo si hovoril?“ Podívali jsme se na sebe a začali se smát. Ve finále to takové překvapení nebylo. Kdo jiný by tu přeci co prohledával než právě Češi nebo Slováci.
Když jsme se opět dostali dostatečně vysoko, vítr sílil a rozlévající se oblaka připomínala rozbouřené moře. Čas neúprosně ubíhal a my jsme si potřebovali do tmy najít vhodné závětří na spaní. To se nám nepodařilo, a tak jsme byli nuceni sejít pár set metrů z hlavního hřebene, kde jsme objevili chlév s čistou místností. Ustlali jsme si a přečkali noc.
SVOBODA A MEDITACE STEZKY
Stoupali jsme off-trail kolmo na vrstevnice zpátky na hřeben. Čím déle jste v horách bez civilizace, tím více v sobě necháte propuknout radost ze zdánlivých maličkostí. Z větru, ze slunce, z pobíhajících kozorožců, ze zpěvu, z existence. Ta lehkost bytí nás hnala dál a prakticky skoro celou druhou půlku přechodu jsme strávili nad 3000 m n. m. Během chvíle jsme upadli do transu. V tomto stavu vás nohy začnou nést úplně samy, kroky děláte naprosto automaticky, bez přemýšlení. Toho využije váš vyklidněný mozek a vy se tak ponoříte hluboko do svých myšlenek. Kerouac tento stav ve své knize Dharmoví tuláci nazývá „meditace stezky“.
NÁROČNÝ TERÉN
Terén začal přiostřovat u vrcholu Pico de la Justicia (3141 m n. m.). U sedla Cuneta de Cacares (2968 m n. m.) jsme si vybrali dvě závětří z vyskládaných kamenů. Při západu nás přišel zkontrolovat mladý kozorožec, který trpělivě pozoroval pro tamní podmínky dvě velmi netypická stvoření – lidi. Po setmění se v dáli objevilo město Granada, které nás svými světly přesvědčovalo o existenci i jiného světa, než jsou liduprázdné hory. Nebýt těch světel, téměř bychom zapomněli, že nejsme jediní dva lidé na této planetě.
VRCHOLOVÁ EUFORIE
Jakmile jsme se vyhoupli zpět do sedla, odložili jsme batohy a pouze s láhvemi a vodním filtrem jsme seběhli o několik desítek výškových metrů níže k jezeru. Konečně jsme měli opět dostatek vody. Šplhali jsme, přeskakovali obrovské balvany velké jako auta, velké jako lodě. Nejvíce jsme se zapotili při výstupu na vrchol Alcazaba (3369 m n. m.), kam jsme stoupali strmou západní stěnou po kluzké suti. Podobný výstup nás čekal na dva kilometry vzdálený vrchol Mulhacén. Vzhledem k tomu, že na Mulhacén vede z druhé strany i jednodušší značená cesta, byla na vrcholu doslova hlava na hlavě. Tomu se říká prokletí nejvyšších hor. Zatímco na nižších vrcholcích těžko na někoho narazíte, k té nejvyšší se valí davy téměř nepřetržitě.
Zahájili jsme sestup. Naši mysl zalila euforie a my jsme se v tu ránu rozběhli z kopce. Řvali jsme jako malé děti, které pod vánočním stromečkem najdou to, co si nejvíce přáli. V horách jsme oba jako malí kluci s obrovskou radostí ze života. Běželi jsme, dokud kontrolky monitorující úroveň svobody v našich tělech neukazovaly plnou nádrž. Kdo takové stavy poznal, dá nám jistě za pravdu, že tyto pocity jsou lepší než kdejaké návykové látky, ačkoli jsou samy o sobě dost možná ještě návykovější.
Čekal nás jeden z posledních výstupů. Zcela jistě to byl ale výstup nejnáročnější. Na horu Pico del Veleta (3396 m n. m.) lze sice z jedné strany vyjet lanovkou, nebo dokonce autem po zpevněné cestě, z druhé strany se však vyjímá svislá skalní stěna, místy několik desítek, ne-li stovek metrů vysoká. Můžete hádat, z jaké strany jsme se k hoře blížili my dva. Hora budila skutečný respekt. Vše umocňoval ještě silný vítr, a tak bylo posledních 80 metrů k vrcholu opravdu výživných, chůzi totiž nahradilo lezení.
SPŘÍZNĚNÁ DUŠE
Na vrcholu přátelské obejmutí, poplácání po zádech a pak už hurá k útulně. Byla ale sobota a v přístřešku Refugio-Vivac de la Carihuela to žilo. Nám se naštěstí podařilo zabrat tři místa na spaní. Ptáte se proč tři místa pro dva? Třetí byla totiž na cestě k nám. Českou hikerku Marci se nám povedlo zmagnetizovat až z 600 km vzdáleného severu Španělska. Během jednoho dne ho celé přestopovala. Stopla si i Porsche a když se dostala do vesničky pod hřebenem Sierry, byla už skoro na dohled. Nebe zalila rudá barva, teplota klesla pod nulu a ona za námi lezla v kraťáskách s do krve sedřeným kolenem až do 3205 m n. m. Nalodila se k nám spřízněná duše, která v tomhle všem umí skvěle plavat. Plavat bez vody, bez jídla, bez nabitého telefonu, bez alkoholu, bez cigaret. A přitom byla pořád tak veselá. Ještěže mezi lidmi stejného bláznovství fungují přitažlivé síly, nebo alespoň Instagram.
VŠECHNO JEDNOU KONČÍ…
Poslední den jsme si povídali při chůzi po rozeklaném hřebeni takřka bez přestání. Ačkoli jsme se s Marci znali jen pár hodin, přišlo nám, jako bychom se znali už roky. Jako bychom věděli, co ten druhý chce říct. Klesali jsme směrem do Lanjarónu, cíle našeho šestidenního dobrodružství. Měli jsme za sebou přechod Sierra Nevady po hřebeni. Vzhledem k tomu, že na trase de facto není žádné značení a normální stezky, vody je nedostatek a možnost dozásobit se či si dobít elektroniku je v podstatě nulová, je otázkou, kolik lidí tuto trasu před námi vůbec šlo. Bylo to zvláštní. Dostat se do 3000 m n. m. nám zabralo několik dní a nyní jsme během jediného dne o všechny pracně nastoupené metry měli přijít. Znamenalo to konec a ačkoli jsme trailů došli již mnoho, ten pocit se nemění. Nejprve vás mrzí, že tento krásný čas končí a jste z toho tak trochu smutní. V cíli samotném to však přebije radost, že jste to dokázali a že jste to mohli s někým sdílet. Vyrazili jsme na trek ve dvou a dokončili ho ve třech, veselí, plní života.
Ty kilometry v nohách, zdolané hory, západy a východy slunce a výhledy do krajiny z pustých vrcholků bez lidí jen utužily naše přátelství. Poznali jsme novou parťačku, která se zamilovala do té stejné svobody jako my. Do té svobody, kterou nám nabízí chůze v horách. Do té svobody, kterou prožíváme, když se touláme světem. Občas se do nás vkrádá myšlenka, že vlastně nikam nepatříme. Tento nepříjemný pocit ale mizí vždy s ranní rosou, do které se tak rádi venku probouzíme, protože „Lepší spát svobodnej v nepohodlný posteli než v pohodlný a nebejt svobodnej.“ Jack Kerouac.
Kuba Šolc
Šéfredaktor Světa outdooru, fyzický geograf, milovník hor a vodních toků, dálkových trailů a ultralehké výbavy na treky. Po českých a evropských stezkách nachodil za posledních šest let 10 000 km. Zvláštností je, že pracuje a trvale žije na cestě ve svém obytném autě, kterému říká Felix. O dálkových přechodech hor a o životě na cestě přednáší a píše blog www.kubojovycesty.cz. Sledovat ho můžete na FB Kubojovy cesty nebo IG @kuboj9.
Ivan Mitrus
Už od dětství toužil po nějakém pořádném dobrodružství, na které bude celý život vzpomínat. Ve 22 letech mu jeho dosavadní život přestal dávat smysl a tak si sbalil batoh a vydal se na pěší cestu přes Evropu ze Sicílie na Nordkapp. Po roce a půl a 8700 kilometrech se vrátil jako nový člověk, jehož posláním je dálková chůze a sdílení zážitků na svém blogu www.mitruszivota.com, FB Ivan na cestě a na IG @mitrus_zivota.
Ubytování a jídlo
- Refugio-Vivac de la Carihuela
