Hayduke Trail určitě nenajdete v knize 100 nejhezčích treků planety a hádám, že většina z vás o téhle 1 300 kilometrů dlouhé trase pouštěmi a kaňony na Kolorádské plošině v Utahu a Arizoně nikdy neslyšela. Tento trail spojuje dechberoucí pouštní americké národní parky.
Arches, Canyonlands, Capitol Reef, Bryce Canyon, Grand Canyon, Zion – USA
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Krajina filmu 127 hodin
O co míň je tahle trasa známá, o to větší je to paráda. Spojuje totiž dechberoucí pouštní národní parky Arches, Canyonlands, Capitol Reef, Bryce Canyon, Grand Canyon, Zion a pár set kilometrů prochází oblastí Escalante, tedy místy, kde se ve filmu „127 hodin“ prohání herec James Franco barevnými kaňony a kde ho v jednom z nich přiskřípne obrovský kámen, takže si musí uřezat malým nožíkem ruku, aby unikl jisté smrti. Tento skutečný příběh horolezce Arona Ralstona celou trasu a její specifika docela dobře charakterizuje.
Specifika Hayduku
- Terén | Hayduke trail není pěšina nebo jasně prošlapaná trasa, ale jenom v mapě vytečkovaná trasa, která sice občas sleduje nějakou prašnou cestu nebo dobytkem vyšlapanou cestičku, ale ve zbytku času prolézá hluboké kaňony či sleduje koryta vyschlých potoků. Často se i brodíte klidně dvacet kilometrů přímo řekou, protože to je jediný způsob, jak se danou oblastí „prodrat“. Prostě se snažíte projít, prolézt, probrodit a proklestit koridorem, který je v mapě tečkovanou čarou označený.
- Signál | Celá trasa prochází úplně opuštěnými oblastmi daleko od civilizace, bez mobilního signálu a většinu času nemáte ani GPS signál, protože hluboko v kaňonech nemá navigace „výhled“ k potřebnému počtu satelitů, aby zaměřila svoji polohu. Známé jsou případy, kdy někdo stráví celý den hledáním cesty z kaňonu ven.
- Zásobování | Musíte moc dobře vědět, kde jste a co děláte, jinak se to může hodně rychle změnit v noční můru. Jsou tu velmi dlouhé úseky mezi možnostmi zásobování (k tomu je ještě potřeba do kriticky důležitého městečka Escalante dostopovat 80 kilometrů po prašné cestě) .Voda je vzácná a vodní zdroje nejisté. Pokud si předem pečlivě nedohledáte informace, vaše cesta skončí neštěstím nejspíš hned druhý nebo třetí den.
- Původce | Na Hayduke sice existuje skvělý průvodce – za nápadem a oficiální trasou Hayduku stojí dva chlapíci z Utahu Mike Coronella a Joe Mitchell, kteří kolem roku 2000 během stovek dní v kaňonech nalezli a zmapovali průchozí trasu a v roce 2005 vydali průvodce – ale i průvodce obsahuje pasáže typu:„Po travnaté náhorní plošině směřujte jihozápadním směrem až k okraji Dark Canyonu. Tam si najděte nejvhodnější místo a nechte gravitaci dělat svoji práci. Až se dosesouváte a dopadáte těch 400 metrů dolů, držte se na levém břehu potoka, pravý je bez lan neprůchozí.“ To povzbudí! Takže stále je tu obrovský prostor pro dobrodružství.
- Počasí | Překvapivé je i rozmezí teplot, ve kterých se člověk pohybuje. Celé dny se pečete pod nemilosrdnými slunečními paprsky, a pak jste zaskočeni dvěma dny sněžení. Na kraji Grand Canyonu se probouzíte v mrazu, přejdete pár sněhových jazyků, abyste se o šest hodin později chladili v potoce za teplot atakujících 40°C. Při průchodu častých štěrbinových kaňonů je nutné pečlivě sledovat předpovědi počasí, aby člověka v úzkém kaňonu, ze kterého není v několikakilometrových pasážích cesta ven, nepřekvapila přívalová záplava. Tady už nejde pouze o nepříjemnost, ale o reálné ohrožení života.
- Zkušenosti | Většina těch, kteří se do Hayduku pustí, už za sebou mají hromady dlouhých trailů všude možně po světě. I tak se každoročně najdou jen dvě až tři desítky odvážlivců, kteří do toho jsou. Rozhodně to není trasa pro začátečníky a už při plánování budí potřebný respekt.
Není voda!
Abyste si to dokázali představit – v průvodci píšou, že na celé trase, kterou obvykle lidé prochází 50 až 60 dní, jsou jenom dva permanentní zdroje vody – řeky Colorado a Indian Creek. Všechny ostatní malé sezónní potůčky, prameny a průsaky můžou být někdy vyschlé. A co je možná ještě horší, některé prameny mají vysoký obsah alkalických solí, které působí jako silné projímadlo. Takže opravdu potřebujete vědět, kde použitelnou vodu hledat a jak chodit dlouhé úseky mezi vodními zdroji. Nás chytla hned v prvním týdnu vlna veder, spotřeba vody byla velká, nosili jsme v batohu i 7 litrů vody. V kritický dlouhý den byl jeden pramen vyschlý, a tak jsme napnuli síly a ve spleti kaňonů prolezli dlouhých 36 kilometrů až ke zmiňovanému Indian Creeku – a ten byl vyschlý! To se v historii ještě nikdy nestalo. Museli jsme kaňonem projít dalších pár kilometrů úplně mimo trasu, než se nám v prohlubni pod kamenem podařilo najít kaluž stojaté alkalické vody.
Sólo nebo týmově?
A všechno tohle byly důvody, proč jsem o Hayduku tolik let snil. Dlouhá, náročná trasa plná lezení a složité navigace, bez lidí a ještě logisticky hodně složitá. Po všech směrech upgrade všeho, co jsem na amerických dlouhých trecích zažil. Už od začátku jsem plánoval, že půjdeme s kolegou z Nalehko Petrem Damajkou. Nakonec se k nám přidal ještě Kuba Čech, se kterým jsem už roky chtěl něco podniknout a pořád se to nepotkávalo. Navíc u něj bylo jasné, že je ostřílený a naprosto samostatný borec a že když to z jakéhokoliv důvodu nebude fungovat, nemá problém se oddělit a jít nezávisle, aniž by to nějak ovlivnilo naše přátelství.
Asi i díky vědomí nezávislosti jsme nakonec fungovali naprosto dokonale a jít ve třech v tomhle složení byla čirá radost! Vůbec nevadilo, že nikdo není pravý týmový hráč a rádi si děláme věci po svém. Fungovali jsme každý, jak potřebujeme, a když měl někdo zlepšovák, převzali jsme ho a posunuli efektivitu týmu o kus dál. Každý se něco naučil, ale nikoho to vlastně neomezovalo. A vůbec nejsilnější zbraní naší trojice byla neskutečná rozhodovací síla – při těžké volbě jeden prohlásil „tohle nechám na vás hoši“ a zbylí dva „my se přizpůsobíme“.
Mirek Dušín na třetí!
Kromě fyzické náročnosti trasy je docela náročná logistika zásobování a skutečnou noční můrou jsou potom permity pro národní parky, kterými Hayduke prochází. Vyřídit permit pro nějakých 250 kilometrů v Grand Canyonu, který je rozdělený na 100 různých oblastí a v některých se nesmí tábořit vůbec, v dalších může být jen 6 až 8 lidí na noc v přesně daném tábořišti a v další oblasti se musí kempovat rozptýleně, ale opět jen pár lidí na noc, byl opravdu oříšek. Žádost o permit musíte vypsat ručně do papírového formuláře, poslat poštou nebo faxem a pak doufat, že tábořiště, která potřebujete pro hladký „průlet“ vyprahlým Grand Canyonem, budou ještě volná. A spočítejte si přesně na den, kdy tam po 900 km prodírání se kaňony dorazíte. Mám plánování rád, ale tohle byla fakt vysoká škola a byl jsem jen krůček od toho to vzdát.
Nikdy by mě ovšem nenapadlo se na permity vykašlat a vyrazit bez nich. Takovej Mirek Dušín. Není to zbytečná buzerace, je to snaha o zachování divokosti přírody a minimalizaci dopadu lidské přítomnosti na divoká zvířata (většinou medvědy) a vegetaci, která to tu má opravdu těžké. A v tom jsme se taky v naší trojici sešli naprosto dokonale. Pokud jsou nějaká pravidla, dodržujeme je. I ta nepsaná. Někdy to vedlo až k absurdním situacím, kdy jsme se tomu smáli, ale stejně jsme nevyměkli a pravidla dodrželi. Jako v národním parku Bryce Canyon, pro který jsem už neměl sílu vyřizovat permit na přespání. Takže jsme podle mapy zhruba v půlce vytipovali místo, kde trail prochází blízko hranice parku, a na přespání jsme přelezli plot z ostnatého drátu a utábořili se asi 200 metrů za hranicí parku. Vypadá to jako zbytečnost, ale není. Když se pravidla porušují, přijde zpřísnění pravidel a větší opruz pro všechny. Když se dodržují jednoduchá pravidla, zůstane to jednoduché a všechno funguje. Neděláme to jen pro sebe, ale i pro zbytek trailové komunity, kterou před správci národních parků reprezentujeme.
Leave nothing but footprints
Je taky skvělé, že na Hayduke není žádná appka ani nikdo volně nesdílí GPX trasu, protože s očima přilepenýma na displeji se špatně kouká pod nohy a vyhýbá krypto-krustě. A za stovkami párů bot, které by se do trasy povzbuzeny appkou pustily, by zbyla poušť na desítky let rozšlapaná a mrtvá… To je taky důvod, proč si mapy na Hayduke mezi sebou předávají jen ti, kteří si jsou jistí, že se jejich příjemce bude chovat dostatečně zodpovědně a má na absolvování celého treku dostatek zkušeností. Jasně, i my tři jsme za sebou nechali nějaké stopy, ale věříme, že jen takové, které smaže první podzimní sníh. Neděláme ohně, vše, co si na trail bereme, si zase odneseme, bobany zahrabáváme a použitý toaletní papír si odnášíme spolu s dalšími odpadky, protože se v suchém podnebí nerozloží ani za desítky let a spíš ho vyhrabou zvířata.
Dalších chodců jsme na samotném trailu moc nepotkali, vlastně jen jediného hikera – Coopera a pak už jen lidi ve vyhlášených turistických destinacích, jako je Coyote Gulch, Bucksin Gulch nebo Grand Canyon. A pár hikerů v protisměru, kteří u arizonské hranice dokončovali Arizona Trail. Jinak nádherné osamění a nekončící divočina. A tvary a rozměry, nad kterými zůstával rozum stát. Několikrát se mi večer stalo, že jsem ve spacáku úplně unavený nemohl usnout, protože mozek neustále vytahoval nějaké obrázky z uplynulého dne a ptal se: „Bylo tohle skutečné?“ „I ta velikost všeho?“. Zkrátka to nedokázal zařadit.
Prchavost zážitku
I když krajina byla neuvěřitelná, jedinečnost každému trailu stejně nejvíc dodávají parťáci a lidi, které potkáváte. Krajina je pro každého téměř stejná, ale setkání a společné zážitky jsou naprosto unikátní. Občas to bylo jako z filmu – v odlehlé části Grand Canyonu jsem kluky vytáhl do krásné, ale náročné cross-country sekce (je zvláštní na planetě Zemi chodit místy, kudy třeba ještě nikdy lidská noha nešla), kde bylo těžké se ve spleti ostrého kamení a kaktusů vůbec udržet na nohou, natož se ještě snažit udržovat trochu správný směr a hledat průchozí cestu. Kuba měl toho dne narozeniny a my mu s Petrem nesli už třetí den v batohu každý jedno litrové pivo. Byla dost únava, ale těšil jsem se na to večerní překvápko pro Kubu a na dvoupivový večírek. Už nám zbývalo jen pár jednodušších kilometrů kaňonem ke krásně čistému Coloradu, pohoda. Ve vzduchu ovšem rostlo napětí, protože další den ráno jsme potřebovali „stopnout“ nějaký velký raft a nechat se převézt na druhou stranu divoké řeky. Když nebudeme mít štěstí, zdržíme se o den, dva, a krom toho, že nám nebudou sedět permity (a ty se tu docela kontrolují), dojde nám jídlo a další tři dny to bude smutný pochod.
Snažil jsem se odlehčit situaci a povídám: „Hoši, teď nás čeká jeden z nejlepších zážitků života – dojdeme dolů ke Coloradu a tam bude zakempovaná velká dívčí rafťácká výprava, která se nás ujme a kromě divokého večírku nás ještě ráno převeze na druhou stranu, jak potřebujeme. Co na to říkáte?“
Fiktivní příběh ještě trochu rozvíjíme, ale pak nás usazuje krása i náročnost pohybu kolem řeky – písek a vrbové houští. O to větší pecka přichází, když vylézáme z houští do písčité zátoky řeky a kempuje tam velká rafťácká výprava. Pravda, některá děvčata jsou trochu vousatá.
Zdravíme, a když míjíme jejich polní kuchyni, vedoucí výpravy volá: „Kam si jako myslíte, že jdete?“ Chceme vysvětlovat naši situaci, ale kuchař do toho hned vstupuje: „Hele, navrhuju tohle – vy si sundáte batohy, umyjete si ruce, pak si vezmete talíře a dáte si s náma večeři. Z tamtoho sudu si napumpujte Margaritu a pokecáme u ohně. No a ráno vás svezeme na druhou stranu. Co tomu říkáte?“ Nemělo cenu odmlouvat.
A stálo to za to?
Pro unikátní zážitky nemusíte cestovat přes půl planety, můžete je zažít, kdykoliv si nahodíte batoh na ramena a vyrazíte. Klidně i na Stezku Českem. Není to o kilometrech, ale o radosti z každého kroku venku. Hayduke nám ale umožnil zažívat intenzivní dobrodružství a setkání v naprosto surreálné a monumentální krajině amerického jihozápadu. Daleko od lidí i mobilního signálu na trase, kde člověk musí naplno používat svoje smysly a schopnosti. A ještě ve skvělé partě!
Další možnosti túr v okolí
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
