Rodopy: bulharské hory na okraji zájmu

Začalo to v roce 1982..

V Rodopech jsem byl kdysi dávno, přesně před 41 lety. Tedy v době, kdy velká část tohoto rozsáhlého bulharského pohoří ležela v tzv. „hraniční zóně“ v blízkosti Řecka. Dostat se bez povolení do nejzajímavějších částí, především kolem vesnice Trigrad, bylo takřka nemožné. Vzpomínám si na chvíle napětí, kdy jsme s kamarádem leželi na korbě náklaďáku pod plachtou a unikali vojenské kontrole, jak se nás pak zde ujal jakýsi dobrovolný pohraničník a ukázal nám úchvatnou Trigradskou soutěsku včetně podzemní rokle zvané Hrdlo. Ty doby jsou naštěstí dávno pryč a dnes lze po Rodopech cestovat naprosto svobodně a to včetně výstupu na nejvyšší vrchol Goljam Perelik, který byl tehdy nepřístupným. Přesto Rodopy, možná díky atraktivnějším blízkým a vyšším pohořím, stále unikaly pozornosti a dostaly se nezaslouženě na okraj zájmu. Teprve pomalu se otevírající turistické možnosti po pandemickém šílenství mě přiměly k výpravě do těchto stále ještě velmi málo navštěvovaných hor.

Logistika pohybu a vytvoření nějaké smysluplné trekové trasy je alfou a omegou plánování. Rodopy jsou poměrně spletitý horský systém bez jasného hlavního hřebene. Jedná se spíše o labyrint horských hřbetů, hlubokých údolí a zdaleka ne všude je možné se dostat veřejnou dopravou. Po lámání si hlavy nad mapou jsem nakonec vymyslel přechod, který pospojoval asi ty nejatraktivnější místa v pohoří. Startovním bodem se stala větší vesnice Borino, kam jednou denně zajíždí malý autobus z kulturního a společenského epicentra Rodop – města Plovdiv (sem je možné se pohodlně dostat ze Sofie vlakem, do Sofie samozřejmě levně a rychle letadlem, například z Bratislavy). Vzhledem k faktu, že nás byla partička 8 lidí, jízdenku na bus, respektive minibus, jsem si na autobusovém nádraží v Plovdivu zajistil raději již den před odjezdem. Plovdiv totiž za minimálně jednodenní zastávku určitě stojí, noclehy najdeme ve velmi rozumných cenách například na Booking.com.

Kaňonem řeky Khatak k Orlímu oku

Borino je vesnice postavená na kopci, kde najdeme několik obchodů, takže můžeme na nějakou dobu doplnit potraviny (pečivo) a pak vyrazit na trek. Podotýkám, že celou cestu jsme šli podle aplikace Mapy.cz a vše fungovalo perfektně, vše v reálu odpovídalo mapě a nikde jsme nezabloudili, takže nějakou oficiální mapu ani nepotřebujeme. Abychom dosáhli dna kaňonu, sestupujeme po uzoučké stezičce. Po nějakých dvou kilometrech narazíme v lese na přístřešek s pramenem vody. Stany však stavíme kousek od boudy – je tu řeka, u které jsou pěkná místa k táboření. Hned následující den se trek přes Rodopy dostává do své asi nejdivočejší části. Stezka se nejprve po příliš důvěru nevzbuzujících dřevěných roštech dostává k Ďáblovu mostu, což je impozantní skalní průrva (neplést s podobných Ďáblovým mostem, což je skutečný historický kamenný most na řece, ležící o kus cesty dále). Pěšina se proplétá mezi skalami, stoupá nebo naopak prudce klesá k řece a o vzrušující místa rozhodně není nouze. Nicméně nejedná se o vyložené nebezpečné či neschůdné úseky, která lze v pohodě zvládnout i s objemným batohem. Dobrodružný úsek má svůj konec dosažením silnice v kaňonu Bujnovo.

V následujícím úseku budeme tuto silnici sledovat až do obce Jagodina. To se nám už vysoko nad hlavou bude vyjímat slavná visutá vyhlídka Orlovo oko, která je další zajímavou zastávkou na cestě. U moderního hotelu Mursal zanecháme batohy a jen tak polehku vyjdeme strmě do kopce, kde najdeme tuto novou atraktivní vyhlídkovou plošinu. Je to sice dost do kopce, místo je evidentně dle zvýšeného pohybu turistů velmi vyhledávané, ale návštěva do údolí vystrčené platformy se určitě vyplatí. Po návratu můžeme pokračovat v přechodu pohoří dále k východu. Blížící se bouře nás donutí poněkud brzy se utábořit na loukách za velkou obcí Jagodina. Zde proběhlo první a vlastně jediné setkání s projevením zájmu ze strany místních, ale pouze s ujištěním, že nebudeme rozdělávat oheň, neb celá oblast je značně suchá a hrozí zde nebezpečí požáru.

Trigradská soutěska a Čairská jezera

Druhý den nás čeká pěkný přechod do další top destinace Rodop – úchvatné mramorové soutěsky u obce Trigrad. V obci samotné je další možnost k občerstvení a dokoupení potravin. Trigradská soutěska je skutečně moc hezký zářez do krajiny, jehož největší ozdobou je Trigradsko (Djavolsko) garlo (hrdlo). Jedná se o impozantní 100 metrů hlubokou jeskyni s dravou říčkou a hučivým vodopádem. Dnes je samozřejmě vše jinak než před mnoha lety, kdy jsem místo poněkud ilegálně navštívil. Místo je prvotřídním turistickým lákadlem se vstupným, obchody a stánky se suvenýry. Naše cesta pak pokračuje po silnici do hloubi soutěsky kolem nádherně čisté řeky, řinoucí se přes působivě zbarvené skalnaté prahy. U velkého turistického přístřešku opouštíme hlavní cestu a vyrážíme dále na východ již jen štěrkovou cestou opět do hloubi hor. Míjíme skalní útvar Skalen most a v ostré zatáčce bychom měli odbočit k chatě Čairski Ezera. Je však evidentní, že turistická stezka zde podlehla sesuvům půdy, a tak nalezení náhradní trasy není vůbec jednoduché. Tok bočního přítoku je nepříliš dobře schůdný, naštěstí po chvíli hledání je nalezena původní cesta a výstup na chatu je již zcela bezproblémový. Chata samotná je typickým pohrobkem zašlé slávy bulharské turistiky. Stavení, do kterého se evidentně roky neinvestovala ani koruna, pomalu ale jistě chátrá. Chata je však otevřena, provozovatel je laskavý a rychle je schopen vykouzlit na sporáku velmi dobré jídlo. Piva je tu také dost. Po kontrole zařízení raději volíme postavení stanu na dvorku před chatou a večerní posezení v milé společnosti je pak příjemnou tečkou za dalším dnem. Čairská jezera jsou dvě víceméně zaneřáděné kaluže s ostrůvkem a zchátralou boudou uprostřed. Následující část přechodu je moc krásnou etapou, vedoucí po loukách a krásně zdravými lesy.

Výhledy nejvyšších partií Rodop

Naším dílčím cílem je vesnice Mugla, ležící na dně úzkého údolí. Vypadá to, že zde totálně „zdechl pes“, ale kupodivu tady funguje příjemná hospůdka a tak po osvěžující pauze pokračujeme v cestě. Jak hluboko jsme klesali, tak stejně vysoko zase musíme vystoupat vzhůru. Čekají nás nejvyšší polohy celých Rodop a nutno uznat, že také nejkrásnější pasáže našeho přechodu. Cesta je krásně značená, relativně i vychozená, vede střídavě po překrásných, na rozhledy bohatých loukách, a kulminuje v blízkosti vrcholu Goljam Perelik (2191 m). Stezka samotný vrchol sice míjí, ale výstup po vojenské silnici je možný. Nás však k výstupu nic neláká. Vrchol je totiž zastavěn budovami kasáren, je oplocený, a tak se pocitu dobytí nejvyššího kopce pohoří raději vzdáváme. Naštěstí jen kousek cesty odtud leží příjemná turistická chata stejného jména, a přestože jsou tyto hory turistů prosté, je otevřena a nabízí vše, po čem naše hladové žaludky a vyschlá hrdla touží. Krásná místa na nocleh pak lze nalézt asi o kilometr dále v blízkosti silnice. Překrásná horské louka s několika skalkami a skvělým výhledem přes polovinu pohoří je opět skvělým zakončením další etapy.

Poslední části přechodu, tedy alespoň na tomto tripu, je přesun ke známým Smoljanským jezerům. Bohužel se tu nevyhneme asfaltové silnici. Samotná jezera jsou relativně pěkným místem s úchvatnou polohou pod známými Orfeovými skalami. Bohužel celá oblast doplácí na svou popularitu a snadnou dostupnost. Bývalé rekreační objekty působí značně zuboženým dojmem. Naštěstí stará turistická chata Smolânski Ezera stále slouží svému účelu. Pokusu o pokračování našeho přechodu se musíme pro nepřekonatelné lesní polomy vzdát, a tak se raději spouštíme na jih k městu Smoljan. Vede tam sice asfaltka, té se ale pokoušíme vyhnout značně nejistým sestupem volným terénem, který nás dovede až k roztroušené osadě. Zde se setkáváme s velmi vstřícnými obyvateli a stany si stavíme na travnatém pozemku jednoho z nich. Poslední den už zbývá jen sejít do většího města Smoljan, odkud jezdí několikrát denně autobus do Plovdivu.

Liduprázdné hory mají své kouzlo

Jeden z dalších vysokých horských hřebenů Rodop sice pokračuje odtud dále na sever přes druhý nejvyšší vrchol pohoří – Goljam Persenk (2091 m) a lze takto dojít až k městu Asenovgrad, ale to si necháme zase někdy na příště. Rodopy jsou turisticky zatím stále nepolíbené, prakticky liduprázdné hory s nádhernou a nezničenou přírodou a rozhodně by se měly zařadit do itinerářů přátel hor a volného táboření. Rodopy nabízejí navíc velmi silný a přátelský „lidský rozměr“ v podobě milých a pohostinných lidí, kteří zde žijí. A vlastně zde odpadá i komunikační bariéra, neb bulharština rozhodně není nijak vzdáleným jazykem a i elementární znalosti otevírají srdce domorodců.

• obec Trigrad – možnost dokoupení potravin
• vesnice Mugla
• chata Čairski Ezera

• Přechod pohoří Rila a Pirin v Bulharsku
• Přechod pohoří Stara planina v Srbsku
• Mytikas: Výstup na Olymp, sídlo řeckých bohů