Dálková turistická trasa GR 131 se klikatí sopečným terénem přes ostrov Tenerife v délce 87 km z vesničky Arona do La Esperanza. Krátkou odbočkou z přechodu ostrova od jihu na sever se dá zvládnout i výstup na Pico del Teide, nejvyšší vrchol Španělska.
Tenerife – Španělsko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Zvuk příboje mi doznívá v uších, vůni borovic a zápach síry už necítím a prach v očích už je taky pryč. Je konec. Tímto začíná klasická potrailová psychická kocovina. To, co jsme tady zažili během těch pár dní bylo fantastický.
Na ostrově Tenerife jsme strávili 9 dní, kdy hlavním cílem bylo přejít trail GR 131, který vede napříč ostrovem téměř mimo civilizaci. Povedlo se nám to za celkem solidních až dynamických 5 dní, kdy jsme ušli dohromady 109,16 km. O kilometrech tento trail ale zdaleka není. To nejtěžší je převýšení. Za těch 5 dní jsme vystoupali 6750 m a sklesali 6466 m. Což v průměru dělá 2643 výškových metrů denně. Na druhou stranu výškové metry člověku umožňují zažívat zdejší neuvěřitelnou přírodní pestrost každý den. Přírodní pestrost, které zeshora vévodí vulkán Teide, je asi to nejcharakterističtější pro Tenerife. Naopak ne příliš pozitivní skutečností je, že v krajině absolutně není voda. Během cesty nepotkáte žádný přírodní pramen či vodní tok, takže všechnu vodu si musíte nést s sebou a neustále kupovat balenou v civilizaci (pokud zrovna nějaká je).
Celkově budu velmi rád vzpomínat na nádhernou vulkanickou krajinu plnou různých barev, na divoké a provoněné borové lesy, na prachovou bouři Calima, na náročný výstup na Teide, na sopečný popel, na ztuhlé lávové proudy, na ostré tvary všude kolem nás, na procházení nad oblačností při západu Slunce a taky na dvoudenní vypnutí na odlehlé pláži bez lidí. No nic, bude se mi stýskat, Tenerife.
GR 131 – den 1.: 15,63 km, Arona – Horno de Brea
Z Arony, výchozího bodu trailu v cca v 620 m n. m., jsme vyráželi v první den prachové bouře Calima. Jedná se o horký vzduch ze Sahary, který s sebou přináší zvířený prach a na Kanárských ostrovech vyskytuje několikrát do roka. Po celý den nás silný vítr trápil a zalepoval nám oči prachem. Výhledy žádné, prach vytváří ve vzduchu neproniknutelnou „suchou“ mlhu. Stoupali krásnou cestou kolem ohořelých borovic obnovujícím se lesem a bivak jsme postavili u zříceniny Horno de Brea.
GR 131 – den 2.: 20,22 km (celkem 35,85 km), Horno de Brea —> Parador
Ráno nebylo po bouři ani památky. Sklouzli jsme do Vilaflor de Chasna, kde jsme si užili luxusní snídani. Pak už následovala jen cesta do kopce, do kopce a zase do kopce. Krajina měla podobu čerstvého vulkanického reliéfu. A když říkám čerstvý reliéf, tak tím myslím stovky, max tisíce až desetitisíce let stáří, což se projevuje například velice zajímavou ostrostí tvarů. Jakožto Středoevropan zvyklý na starý ohlazený tvary, jsem byl za poslední dny touto přírodní dynamikou naprosto okouzlen.
Obědváme s výhledem na pestré erodované zbytky sopečných komínů Paisaje Lunar a kocháme se kombinací černého sopečného popela a zelené vegetace. Celý den stoupáme na hranu kaldery Las Cañadas, což je zjednodušeně řečeno kuželovitý prstenec chránící jednu krásku uprostřed. Tou kráskou je vulkán Pico del Teide (3718 m n. m.), nejvyšší hora Španělska. Kalderou procházíme k luxusnímu hotelu v Parador, přespáváme ve skalách.
GR 131 – den 3.: 19,48 km (celkem 55,33 km),Parador —> Refugio Montaña Blanca
Dneska jsme se odpojili od trailu, abychom vystoupili na Pico del Teide. Nejprve nás nekonečný výstup zavedl k sesterskému vrcholu Pico Viejo (3134 m n. m.). Celý den se střídaly různé barvy od bílé přes žlutou, hnědou, šedou až po černé sopečné sklo. Různobarevná krajina kolem nás a již statické lávové proudy hrály na noty naší geografické představivosti. Po obědě následovalo brutální stoupání náročným terénem až na úroveň horní stanice lanovky na Teide, kde se setkaly dva různé světy a přístupy k horské turistice. Po pěti hodinách stoupání jsme udýchaní přišli ke stanici lanovky, kde byli vyvoněný lidi v pantoflích a džínách. V našich hlavách se objevovaly myšlenky, jestli je správně, že jsou v dnešní době náročná místa přístupná pro všechny. K závěru jsme nedošli.
Útok na samotný vrchol započal až někdy kolem páté odpoledne, kdy už byla zavřená lanovka. Před šestou jsme stanuli na vrcholu tohoto úchvatného stratovulkánu a nikdo jiný, kromě nás, tam nebyl. Ticho, klid, horké plyny, my a pocit štěstí. I když to na vrcholu páchlo sírou kvůli vývěrům vulkanických plynů, tak samotný vrchol už asi 1000 let neuronil ani slzu lávy. Se západem Slunce už jsme klesali k Refugio de Altavista, kde ovšem neměli pivo, takže jsme vzali čelovky a klesali dál. Nakonec jsme po dnešních 1770 vystoupaných a 1400 sestoupaných metrech narazili na kamenný přístřešek Refugio Montaña Blanca, kde jsme v klidu přečkali noc.
GR 131 – den 4.; 23,07 km (celkem 78,4 km), Refugio Montaña Blanca —> La Caldera
Úžasný východ Slunce předurčil další famózní den na trailu. Prvních 6 km jsme pádili opět vyprahlou barevnou vulkanickou krajinou úplně bez vegetace směr El Portillo. Celou dobu na nás dohlíželo Teide a v městečku jsem si dopřáli pořádný oběd se špetkou civilizace.
Dál se furt jenom klesalo a klesalo. Během pár hodin jsme prošli tři výšková vegetační pásma a z vyprahlé měsíční pustiny se rázem stala vlhká a biodiverzitou plná zalesněná krajina. Všude to neskutečně vonělo, a tak jsme mohli vnímat místní přírodní pestrost i jinak. V několika pocitově vlhčích údolích už to zavánělo vodními toky, ale nakonec stále nic. Pokud máte rádi vodní toky, tak na Tenerife moc nepochodíte.
K večeru jsme sestoupili až k Chasně, kde jsme se kochali oblačností, která zahalila svět pod námi. Tam jsme i nakoupili další jídlo a při západu Slunce pokračovali dál. S čelovkami jsme drtili poslední kilometry až do La Caldery. Tento den jsme sklesali brutálních 1868 m. Je jasný, že kolena a achilovky neprožívaly zrovna dnes příjemně pozitivní chvilky.
GR 131 – den 5.; 30,76 km (celkem 109,16 km), La Caldera —> La Esperanza
Po posledních dvou dnech, kdy jsme dohromady udělali cca 3300 m dolů a 2500 m nahoru, jsme byli fyzicky docela vyřízený. Do konce trailu v La Esperanze zbývalo asi 30 km a my to chtěli bouchnout za jeden den. Podle mapy měla být trasa poslední den trailu více méně na pohůdku. Opak byl pravdou. Celý den se šlo po prudkých západních svazích neustále nahoru a dolů, a to občas úplně nesmyslně. Co bylo naopak skvělý, tak to byla opět bariéra oblačnosti, která se vytvořila pod námi a divoké borové lesy. Na Tenerife roste endemický druh borovice – borovice kanárská, což je druh vyskytující se pouze na Kanárských ostrovech. Oproti našim borovicím v Česku je mnohem vyšší, má delší jehlice a fakt výrazně voní. Zajímavé je i její přizpůsobení na místní požáry, po kterých na kmeni začínají růst nové výmladky.
Provoněnými lesy jsme to valili dál a dál, nekonečná cesta ale způsobila: bolavá kolena, rozedřená stehna a hluboké debaty o budoucnosti učitelského povolání. Za tmy se nám podařilo doklepnout trail až do konce.
Autora, Jakuba Šolce, milovníka dálkových trailů všeho druhu, můžete sledovat na blogu www.kubojovycesty.cz, Facebookovém profilu Kubojovy cesty nebo Instagramu kuboj9
Ubytování a jídlo
Věci na spaní a vaření jsme nesli s sebou. Ubytování je možné také v městečkách po cestě, ovšem za poměrně vysoké ceny.
Pozor na nedostatek vody, na trase nejsou žádné prameny, je nutné ji dokupovat v civilizaci. Zásoby je možné doplňovat v městečkách po cestě.
