Přechod Tater – od Belianek po Roháče

Variant přechodu pohoří se nabízí bezpočet, záleží na chuti, zdatnosti a vašich časových možnostech. V Tatrách se můžete ubytovat v pohodlných horských chatách, navíc hory jsou to poměrně malé a kompaktní, takže z nich můžete v případě potřeby kdykoliv sestoupit zpět do civilizace.

Na přechod jsem vyrazil hned 15. června po ukončení zimní uzávěrky tatranských vysokohorských chodníků a pohoří přešel od východu k západu za pět dní.

POZOR NA KVĚTENU A PAŠERÁKY

Když po dlouhé zimě v dolinách konečně roztaje sníh, má příroda v Tatrách co dohánět. Zatímco v nížině je na konci června léto v plném proudu, tady se teprve příroda probouzí, v sedlech vzdorují teplému slunci poslední zbytky sněhu a horské louky pokryjí koberce pestrobarevných květin. 

V půl osmé ráno vystupuji z poloprázdného autobusu na rozcestí ve vesnici Ždiar, v nejvýchodnější oblasti Tater. Belianské Tatry jsou považovány za jednu z nejhezčích částí Tater, z důvodu ochrany přírody bohužel není jejich velká část přístupná. Jednou z výjimek je červená značka vedoucí ze Ždiaru Monkovou dolinou přes Široké sedlo do Kopského sedla. Využívám ji a zahajuji výstup, během kterého nabírám téměř jeden kilometr převýšení. 

Belianské Tatry se vymykají tomu, co známe z Vysokých Tater. Namísto žulových štítů tu najdeme bělostné vápencové skály a o něco nižší a zaoblenější hřeben pokrývají svěže zelené louky.

Kdo si sem odskočil z Tater Vysokých, hned najde „nejméně deset rozdílů“ oproti tamní květeně, zejména statné vstavače zde rostou v hojném počtu. Srdce botanika musí doslova plesat nad záplavou nejrůznějších květin. A kdo má v kapse atlas rostlin, může si za jeden den v podstatě odškrtat většinu horských druhů!

Kopské sedlo odděluje vápencové Belianské Tatry od žulového masivu Vysokých Tater a kdysi tudy vedl pašerácký chodník, kterým se převáželo zboží z Polska do Uherska. U Veľkého Bieleho plesa se napojuji na začátek Tatranské Magistrály a pokračuji k cíli prvního dne, k Chatě pri Zelenom plese. Chata je postavená na břehu horského jezera, za nímž se zvedá Jastrabia veža, monumentální a bájemi opředený skalní hrot, který patří k nejtěžším skalním výstupům ve Vysokých Tatrách. 

KOLEM HRADEB ŽULOVÝCH OBRŮ

Po vydatné horalské snídani vyrážím následující ráno přes sedlo Svišťovka a pokračuji ke Skalnatému plesu. Pomalu postupuji po obrovských kamenech Tatranské Magistrály, které jsou v prudkém svahu pečlivě srovnány do roviny, a obdivuji neuvěřitelnou práci stavitelů stezky. Z Huncovské doliny doléhá hvízdání svišťů, tato milá zvířátka jsou ale plachá, takže se mi je nepodaří zahlédnout. To kamzíci na mě zvědavě koukají ze skalky nad cestou a ochotně pózují při fotografování. Teď na konci jara je na cestě ještě klid, a asi proto se zvířata tolik nebojí.

Stezka sestupuje ke Skalnatému plesu, nad nímž se zvedá Lomnický štít, jehož trojhranná pyramida vysoko převyšuje okolní kopce. Tato hora bývala kdysi považována za nejvyšší v Tatrách; od roku 1940 na vrchol vede visutá lanovka, díky čemuž je „Lomničák“ nejnavštěvovanější horou v Tatrách. 

Krátce po poledni přicházím na Zamkovského chatu, která se nachází na lesní mýtině pod stěnou Lomnického štítu. Chata má hezké pokoje s balkonem a výhledem na Slavkovský štít, přede mnou je ale ještě celé odpoledne, proto pokračuji Malou Studenou dolinou k Téryho chatě a přes Priečné sedlo na Zbojnickou chatu. Priečné sedlo patří spolu s nedalekým sedlem Prielom k nejtěžším úsekům turistického přechodu Vysokých Tater – a to jak fyzicky, tak technicky. Zejména na jaře tu bývá zafoukaný sníh a terén tak může být nebezpečný. 

DOPORUČUJEME: Nejširší nabídku průvodců a map Tater (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo na e-shopu KnihyNaHory.cz

ČARO MOŘE VRCHOLŮ A TI, KTEŘÍ SE UŽ NEVRÁTILI

Třetí den vyrážím od Zbojnické chaty k úzké skalní štěrbině sedla Prielom. Sestup po ocelových kramlích opět nepostrádá na dobrodružnosti a odměnou jsou mi pohledy na Zamrznuté pleso, které ještě nyní v červnu pokrývá vrstva sněhu a ledu. To v sedle Poľský hrebeň panuje zcela jiná atmosféra, několik výletníků se v ranním slunci hřeje na kamenech a obdivuje výhledy do Bielovodské doliny. Ještě lepší panorama se ale naskýtá z Východné Vysoké, kam ze sedla vede odbočka. Tento vrchol má totiž díky svému umístění v centrální části Vysokých Tater jeden z nejhezčích kruhových rozhledů. 

Od hotelu Sliezsky dom magistrála traverzuje svahy porostlé nízkou kosodřevinou a otevírají se z ní nádherné výhledy do podhůří a na Nízké Tatry. V soutěži o nejhezčí vyhlídku by asi zvítězilo Sedlo pod Ostrvou, odkud mám jako na dlani Mengusovskou dolinu, v pětisetmetrové hlubině se leskne hladina Popradského plesa a jednotlivé skalní věže a hroty snad ani není možné spočítat. Po krátkém odpočinku sestupuji k Popradskému plesu, u něhož leží symbolický cintorín. Více než padesát dřevěných ručně vyřezávaných křížů, ukrytých v limbovém háji, tu připomíná oběti Tater. Široká cesta mne později přivádí ke Štrbskému plesu, jehož voda je tak čistá, že v minulosti se led z jezera vyvážel až do Budapešti, Berlína a Vídně. 

POSPÍCHEJ PANÁČKU, ROHÁČE JSOU DALEKO

Ze Štrbského plesa pokračuji do Podbanského, kde Vysoké Tatry přecházejí v Západní Tatry. O něco nižší Západní Tatry nenabízejí tolik horských chat jako Tatry Vysoké, jejich přechod je tedy logisticky i fyzicky náročnější. Nocovat v přírodě je zakázané, a pokud chcete spát každou noc v chatě, čekají vás náročné sestupy a opětovné výstupy na hřeben. Já se rozhoduji pro přechod po červené Magistrále podhůřím ke Žiarské chatě, těchto 36 km se dá rychlým krokem zvládnout za jeden dlouhý den, případně si můžete etapu rozdělit na dva dny a přidat zacházku přes Kôprovský štít a Kôprovou dolinu. 

Žiarská chata představuje ideální a celosezónní základnu pro výlety na jižní straně Roháčů. Závěrečný den mě čeká technický přechod hřebene Baníkova a následně hřebenovka přes Sivý vrch až k silnici u obce Huty. Roháče tvoří část Západních Tater, zdejší rozeklané vrcholy vytvářejí vskutku impozantní terén. 

Ranní příjemné stoupání dolinou do Žiarského sedla vede nejprve kosodřevinou a pak horskými loukami do sedla, odkud je to na vrchol Plačlivého už strmější. Tady mne čeká zasloužená odměna v podobě nádherného kruhového výhledu.

Nejblíže se zvedá silueta Ostrého Roháče, který dal Západním Tatrám své jméno, na dosah leží mohutná rozsocha Barance, v dálce na východě vystupuje charakteristická pyramida Kriváně a ostatních štítů Vysokých Tater. Hluboko pode mnou se lesknou hladiny Roháčských ples a na opačné straně hřebene pozoruji můj další cíl, hřeben Tří kop a Baníkova.

ZÁVĚR, KTERÝ SI ZAPAMATUJEŠ

Sestupuji do Smutného sedla a přede mnou je nyní technicky nejnáročnější část a jeden z nejtěžších turistických úseků v Tatrách vůbec – přechod skalnatého hřebenu Tri kopy a východního hřebene Baníkova. Kdo má strach z výšek a necítí se na skalních srázech dobře, bude na tuto trasu jistě dlouho vzpomínat. Nejtěžší pasáže jsou sice jištěny řetězy, ale některá místa jsou hodně „vzdušná“ a vyžadují jistý krok i dobré klimatické podmínky.

Z Baníkova stezka pokračuje po mnohem krotším hřebeni na vrchol Brestová. Tento vrchol je turisty hojně navštěvovaný, čemuž napomáhá před několika lety postavená moderní lanovka. Z Brestové se otevírají nádherné pohledy na sever k Oravě, za kterou se zvedá výrazný masiv Babia hora. 

Panoramatický sestup vede do sedla Pálenica a přede mnou je tak poslední stoupání na poslední vrchol přechodu – Sivý vrch. Tato 1 805 metrů vysoká hora je nejzápadnějším výrazným vrcholem Západních Tater a vlastně i celého Tatranského hřebene. Sivý vrch je snadno dosažitelný rozhledový vrchol i pro jednodenní výletníky, výhledy z jeho vápencového vrcholu jsou opravdu famózní. Během sestupu procházím rezervací a skalním městem Radové skaly, jejichž vápencové věže se zvedají přímo z horského hřebene. Tady také najdeme nejhlubší propast Roháčů, hlubokou úctyhodných 88 metrů. 

Ani se nenaději a je tu poslední vyhlídka s leteckými pohledy k západu, na Chočské vrchy, Velkou a Malou Fatru a dvě velké přehradní nádrže – Liptovskou Maru a vodní nádrž Orava. Pak už se cestička noří do lesa a zakrátko je tu silnice, Horáreň pod Bielou skalou a konec celého přechodu.

Ve Vysokých Tatrách najdeme přes desítku vysokohorských chat, které nabízejí ubytování. Ve výše položených chatách se spí jen ve společných noclehárnách, většina chat nabízí i nouzové spaní na matracích ve vlastním spacáku. 

Postačí vám běžné vybavení na horskou turistiku. Chaty jsou vybaveny dekami a povlečením, spacák není tedy nezbytně nutný, zejména pro děti jej ale doporučujeme vzít s sebou (z hygienických důvodů a v chladnějším počasí).

1. den: Ždiar – Kopské sedlo – Chata pri Zelenom plese (5–6 hod)
2. den: Chata pri Zelenom plese – Téryho chata – Zbojnická chata (7–9 hod)
3. den: Zbojnická chata – Sliezsky dom – Štrbské pleso (7–8 hod)
4. den: Štrbské pleso – Podbanské – Žiarská chata (11–12 hod)
5. den: Žiarská chata – Baníkov – Sivý vrch – Horáreň pod Bielou skalou (7–9 hod)